Část Evropy si po britském referendu o brexitu v roce 2016 oddechla. Optimisté se snažili na britském odchodu z Evropské unie najít pozitiva – končí období paralýzy, Britové nás přestanou brzdit, rodí se nová Evropa a Evropa může najít nový elán.
Na konci letošního prosince skončí přechodné období po brexitu, příběh britského odcházení se definitivně uzavře. A Evropská unie funguje podobně jako dříve – kompromisní dohody se rodí těžce, na evropských politicích je spíše než elán patrná únava, opravdová dlouhodobá paralýza ale ve skutečnosti zatím nikdy nenastala.
Členské země EU se před několika dny po několikaměsíčních sporech přece jen dohodly na Fondu obnovy, který má pomoci evropské ekonomice stamiliardovými investicemi. Kompromisní varianta společného zadlužování nakonec prošla, Britové už u toho nebyli. Týdeník The Economist před časem napsal, že kdyby se jednání účastnili, nejspíš by dohodu vetovali.
Vstanou jiní rebelové
Vytváření alternativních historických scénářů je však ošemetné. Nabízí se i pohled z jiného úhlu – roli Spojeného království při dohadování o Fondu obnovy převzali jiní. Jako faktický lídr „spořivých států“ EU o sobě letos dávalo hodně vědět Nizozemsko. Rebely, kteří hrozili vetem dohody Fondu obnovy, se nakonec z jiných důvodů stali Poláci a Maďaři. V Bruselu se už rodily scénáře, jak tyto země obejít – podobně jako EU v roce 2012 obešla Británii, když vytvořila takzvaný fiskální kompakt o omezování rozpočtových deficitů bez její účasti. A původně také bez účasti České republiky.
To, jestli by i Británie v případě Fondu obnovy nakonec přistoupila na kompromis, není důležité. Zcela jisté je, že Evropská unie bez britské koruny bude vypadat jinak než dříve. Mění se poměr sil mezi severními a jižními zeměmi, mezi zastánci liberální ekonomiky a silnějších zásahů státu či unijních institucí.
Mnozí pozorovatelé vyčíslují nepříznivé ekonomické dopady brexitu pro Spojené království i EU, v centru pozornosti je politický a ekonomický vývoj samotné Británie. Z dlouhodobějšího hlediska je však ještě důležitější celkový posun v přístupech k evropské integraci, její filozofie. Z Evropské unie odchází silný zastánce volného pohybu zboží i služeb, fungujícího jednotného vnitřního trhu, ale třeba i jaderné energetiky. A také odpůrce přehnaných regulací nebo harmonizace daní. Nic na tom nemění skutečnost, že velkým myšlenkovým proměnám se v době brexitu nevyhnul ani Londýn.
U zrodu Evropské unie
Představa o destruktivním působení Britů v Evropské unii je hodně přehnaná. Není náhodou, že výroky o novém evropském elánu po brexitu pronášeli zvláště Francouzi – včetně tehdejšího ministra hospodářství Emmanuela Macrona nebo v té době šéfky Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeové. Francouzské a britské přístupy k evropské integraci se vždy hodně lišily. Byl to nejslavnější francouzský prezident Charles de Gaulle, kdo v šedesátých letech minulého století bránil vstupu Británie do tehdejších Evropských společenství. Ten byl možný až v roce 1973.
Londýn se v následujících letech stal hlavním odpůrcem bruselských, pařížských či (v menší míře) berlínských projektů, což ale neznamená, že by s ním řada dalších zemí nesouhlasila. Když už teď odpadá možnost spoléhat na Brity, je pravděpodobné, že i do budoucna budou jiné země jako Nizozemsko či Polsko aktivněji přebírat roli kritických oponentů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
