ANALÝZA: Macron chce změnit globální kapitalismus

Francouzský prezident Emmanuel Macron

Francouzský prezident Emmanuel Macron Zdroj: ČTK / AP / Olivier Hoslet

Francouzský prezident Emmanuel Macron.
Prezident Macron s manželkou
Demonstrace proti navrhovanému zákonu o globální bezpečnosti vedenému Geraldem Darmaninem z vlády Emmanuela Macrona, a zejména proti článku 24, který stanoví omezení možnost natáčení policie.
Demonstrace proti navrhovanému zákonu o globální bezpečnosti vedenému Geraldem Darmaninem z vlády Emmanuela Macrona, a zejména proti článku 24, který stanoví omezení možnost natáčení policie.
5
Fotogalerie

Francouzského prezidenta Emmanuela Macrona je těžké zaškatulkovat podle tradičních schémat. Býval investičním bankéřem a reprezentantem francouzské společenské elity, dnes však jeho myšlenky občas připomínají sny levicových intelektuálů. Jako politik prosazoval „tvrdé“ tržní reformy, čelil hněvu žlutých vest, ale také se prezentoval výrokem, že globální kapitalismus se zbláznil.

Teď ve stínu koronavirové krize a boje proti terorismu upřesňuje své postoje a snaží se pro Francii získat pozici tahouna zásadních změn globální ekonomiky.

Elysejský palác ve druhé polovině listopadu šířil do světa obsáhlé interview hlavy státu pro magazín Le Grand Continent, jehož vydavatelem je asociace pro geopoli a snaží se pro Francii získat pozici tahouna zásadních změn globální ekonomiky. tické studie Groupe d’études géopolitiques, která působí na elitní škole École normale supérieure v Paříži.

Emmanuel Macron v něm přichází s představou nového Pařížského konsenzu, k němuž by se mohli připojit další světoví aktéři a který má nabídnout jiné ekonomické koncepty pro svět než zastaralý Washingtonský konsenzus světových finančních institucí. Ten se stal v očích kritiků globálního kapitalismu symbolem politiky, jejímž výsledkem je obrovská sociální nerovnost ve světě. Francouzi pro takovou politiku používají termín „ultraliberalismus“.

Pařížský konsenzus – který je ale pořád jen ideovým konceptem z francouzské metropole, nikoli skutečným konsenzem – klade velký důraz právě na překonávání sociálních nerovností. Místo honby za ziskem za každou cenu by si svět podle Macrona měl stanovit jiné cíle – včetně snahy čelit negativním dopadům klimatických změn.

Démon z Washingtonu

Francouzský prezident ve své argumentaci fakticky využívá toho, že mnozí lidé v minulosti Washingtonský konsenzus špatně interpretovali a démonizovali. Autorem tohoto termínu je britský ekonom John Williamson, který v roce 1989 popisoval reformní recepty pro země Latinské Ameriky, na nichž se shodovaly Mezinárodní měnový fond, Světová banka a americké ministerstvo financí.

Williamson později uváděl na pravou míru, že Washingtonský konsenzus neznamenal „ultraliberalismus“. Součástí jeho doporučení byla rozpočtová disciplína, liberalizace obchodu nebo privatizace, ale také například investice do vzdělávání a zdravotnictví. Shoda podle Williamse naopak nikdy nebyla na liberalizaci kapitálových toků nebo minimalizaci role státu v sociální oblasti.

Washingtonský konsenzus

Jde o desatero hospodářských pravidel, která roku 1989 sepsal ekonom John Williamson jako pomoc pro rozvíjející se státy. Představují standardní reformní balíček pravidel, jež uznávaly instituce, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka a ministerstvo financí USA. Pravidla lze použít jako jakýsi manuál neoliberální politiky.

Později se i přes Williamsonův odpor začal pojem Washingtonský konsenzus používat v širším významu jako odkaz na obecnější ekonomickou orientaci směrem k silně tržně založenému přístupu.

• 1. Fiskální disciplína bez velkých fiskálních deficitů k HDP.

• 2. Přesměrování veřejných výdajů od těch, které diskriminují a potlačují růst, k oblastem, jako je vzdělání, zdravotnictví a infrastruktura.

• 3. Daňová reforma – rozšíření daňového základu a snížení mezních daňových sazeb.

• 4. Finanční liberalizace – tržně určované úrokové sazby.

• 5. Konkurenceschopný měnový kurz, který přinese rychlý růst netradičního exportu.

• 6. Liberalizace obchodu s důrazem na nahrazení dovozních kvót za cla, která mají být postupně snižována.

• 7. Zrušení bariér pro vstup zahraničních přímých investic.

• 8. Privatizace státních podniků.

• 9. Deregulace – zrušení těch regulací, které brání vstupu nových firem nebo omezují konkurenci s výjimkou regulací v oblasti bezpečnosti, životního prostředí, ochrany spotřebitele a dohledu nad finančními institucemi.

• 10. Ochrana vlastnických práv.

Faktem je, že prezident Macron v odpovědích magazínu Le Grand Continent pečlivě volil slova. Mluvil spíše o „konkretizaci toho, co se nazývá“ Washingtonským konsenzem. Každopádně dal najevo, co mu vadí – dogmatické lpění na omezování role státu a privatizaci, přehnaná otevřenost ekonomik vůči zahraničnímu obchodu či kapitálu nebo koncentrace v odvětvích ovládaných velkými nadnárodními korporacemi. A také současná financializace kapitalismu, tedy odtržení údajně přebujelého finančního sektoru od reálné ekonomiky.

Alternativy z Paříže

Francouzská vláda ostatně v minulých letech stála v čele snah o minimální globální daně, vyšší zdanění technologických gigantů jako Amazon nebo Facebook a žádala větší mezinárodní tlak na velké firmy, aby se chovaly odpovědněji. Emmanuel Macron mimo jiné mluví o novém multilateralismu, kdy by měly nový konsenzus tvořit nejen státy či finanční instituce, ale také nevládní organizace.

Mnohem silnější roli by měla hrát Evropa, která by dokázala vyvíjet vlastní špičkové technologie a také čelit síle amerického dolaru. Macron v této souvislosti připomněl, jaké komplikace francouzským firmám v minulosti působily americké sankce. Rétorický kontrast mezi Paříží a Washingtonem doplňuje šéf Elysejského paláce tvrzením, že Američané nemají takové pochopení pro sociální rovnost jako Evropané.

Macronovi kritici tvrdí, že zatímco na světové scéně vystupuje téměř jako kryptomarxista, doma prosazoval silně liberální program včetně snižování korporátních daní nebo jednodušších pravidel pro byznys, pokud šlo o propouštění a najímání zaměstnanců. Na druhé straně chtěl zatížit chudší Francouze vyššími spotřebními daněmi na pohonné hmoty nebo rušením solidární daně na majetek bohatých Francouzů.

Názorový posun

Macron přímo či nepřímo nabízí dvojí vysvětlení. Zaprvé se v některých oblastech názorově posunul, zjevně i pod tlakem žlutých vest. Typickým příkladem je ekologie, kterou prezident pořád řadí mezi nejvyšší priority. Zároveň však dodává, že příroda nemá stát nad lidskými právy, a staví se do role obhájce domácností, které by mohly na drahá opatření ve prospěch životního prostředí doplatit.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!