Argentina zažívá léčbu šokem. Javier Milei zeštíhluje stát a spoléhá na trpělivost voličů
Od poloviny 19. století až do první světové války byla Argentina nejrychleji rostoucí světovou ekonomikou a ještě mezi válkami se tam i z Čech emigrovalo jako do Spojených států. Země byla výrazně bohatší než její původní kolonizátor Španělsko. Až do roku 1946, kdy se prezidentem stal Juan Perón, manžel legendární Evity. Zemi na desetiletí ovládl levicový populismus. Vláda vedená Perónem znárodňovala, domácí firmy chránila před konkurencí a zaváděla sociální politiku obvyklou v Evropě, jako bylo zdravotní či sociální pojištění, a to ve velkém stylu. Typická byla mimořádná síla odborů.
Občas se objevil reformátor, který se pokusil změnit cestu Argentiny. Takový byl třeba v devadesátých letech prezident Carlos Menem, jenž byl sice také perónista, ale nečekaně se pustil do privatizace, a zavedl dokonce plnou směnitelnost domácího pesa k dolaru v poměru jedna ku jedné, čímž se pokusil přimět bohaté Argentince, aby své úspory vyvedené do USA zase přivezli zpátky.
Dlouho to ale nevydrželo. S takovou politikou proto země za jedno století spadla z první desítky nejvyspělejších států světa někam k sedmdesátému místu. Opakovaně bankrotovala a populace chudla. Ještě v devadesátých letech byla Argentina výrazně bohatší než sousední Chile. To má nyní HDP na obyvatele 17 250 dolarů, zatímco Argentina něco přes třináct tisíc.
Bylo toho dost
Javier Milei, který zavítá do Prahy 24. června a v odpoledních hodinách převezme Výroční cenu Liberálního institutu v paláci Žofín, kde zároveň vystoupí s přednáškou Jak na neefektivní vládu, je evidentním vyjádřením Argentinců, že už toho mají dost. V posledních letech procházela země opět další krizí a znovu hrozil státní bankrot, protože Argentina zcela ztratila důvěru zahraničních věřitelů. V prosinci loňského roku vzrostly ceny oproti listopadu o více než pětadvacet procent.
Počet lidí upadajících do chudoby přesáhl čtyřicet procent, sehnat nájem ve velkých argentinských městech bylo fakticky nemožné, přestože všude byla spousta prázdných bytů. Regulace nájemného však fakticky blokovala promítání inflace a majitelé raději nechávali byty prázdné. Kurz pesa k dolaru se propadal po hodinách.
Argentinci proto zvolili prezidentem excentrického libertariána Javiera Mileie, přestože nijak nezastíral, že to bude bolet.
A Milei opravdu přišel s léčbou šokem. První krok ilustroval přesvědčení prezidenta, že hlavním problémem je přebujelý stát. Počet ministerstev snížil z devatenácti na devět. Poté nařídil zmrazení téměř všech veřejných prací a devalvoval peso o 54 procent. Oficiální kurz pesa, který je regulovaný státem, se tím prakticky srovnal s kurzem dolaru na černém trhu a na této úrovni drží i nadále. Jakkoli zčásti díky tomu, že země uplatňuje omezení pro směnu dolarů. Devalvace však měla samozřejmě okamžitý dopad na ceny zboží a služeb, které prudce vzrostly.
Platy samozřejmě silně zaostaly. Za první dva měsíce Mileiovy vlády ztratily 23 procent reálné hodnoty. To bylo téměř tolik jako za celých předchozích šest let. Efekt se však už pomalu dostavuje. V dubnu byla měsíční inflace po dlouhých měsících na jednociferné hodnotě, pod devíti procenty. Lidé za to ale tvrdě platí snižováním životní úrovně. A inflační očekávání jsou stále poměrně vysoká. Podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) by letos roční inflace měla dosáhnout 150 a příští rok 45 procent. To vše při velmi silných rozpočtových škrtech.
Stát nemá a nedá
Tvrdost opatření asi nejvíc dopadla na penzisty. Inflace, která po znehodnocení měny vyskočila ze zhruba 150 procent ročně na 279 procent, nemohla být v úrovni důchodů zohledněna, přestože v zemi se od roku 2021 valorizace provádějí jednou za čtvrtletí podle vývoje platů. Milei proto už v březnu dekretem změnil valorizační vzorec a zavedl měsíční valorizaci penzí. Ale až od července. Do té doby se budou kvartálně poskytovat zvláštní příplatky, nicméně důchodci i tak přispěli ke snižování rozpočtového deficitu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
