Na dně lahve s mezcalem plave červíček. Ten prý alkoholický nápoj, který zbožňují obyvatelé mexického státu Oaxaca, mění na lék nebo afrodisiakum. Dokonce má prý halucinogenní účinky. Těžko se to ale ověřuje. Kdo se propije na dno až k housence, bude mít vidiny tak jako tak.
Žádná tequila, mezcal! Na jihu Mexika mají lidé svůj vlastní favorizovaný nápoj vyráběný z agáve.
Zatímco ve světě i v Česku ještě doznívá módní vlna pití tequily, v mexickém státě Oaxaca jsou na zmínku o ní někteří starousedlíci skoro alergičtí. Po úspěchu tequily na evropském a severoamerickém trhu totiž začaly políčka po celém Mexiku okupovat plantáže těch odrůd agáve, z nichž se vyrábí právě tequila. A pro další dva nápoje z této rostliny, které mnoho Mexičanů upřednostňuje, už nezbývá tolik místa.
Agáve má dobré srdce
Prvním nápojem je kvašená šťáva pulqa. Ta je jakýmsi laciným lidovým mokem vhodným jako doprovod k přátelskému potlachu (trochu jako pivo v Česku). Pulqa má jen dvě až šest procent alkoholu a Mexičané ji popíjejí v nádherně ospalých hospodách zvaných prostě pulquerías.
Tím druhým nápojem je mezcal. To už je tvrdá pálenka, má 40 až 55 procent alkoholu. Vyrábí se z různých druhů agáve. Přesněji řečeno ze srdce rostliny, kterému se říká piña. Problém je v tom, že trvá velmi dlouho, než agáve dozraje do věku vhodného ke sklizni – až devět let. Při nedostatku zralého agáve tudíž logicky přichází i tlak na zdražovaní mezcalu.
Škůdce ovládl marketing
Ve státě Oaxaca kdysi prosperovala vyspělá indiánská civilizace Zapotéků a mnohým současným obyvatelům v žilách dosud koluje – vedle úctyhodného množství zmíněného mezcalu – pravá indiánská krev.
Tento stát byl také dlouhou dobu působištěm protivládních rebelů a jistý patriotismus je v Oaxace cítit pořád. Mezcal tu lidé vnímají jako tradici a součást své identity. Nedají na něj dopustit a přisuzují mu všeliké bohulibé účinky. Místní pořekadlo například praví: „Pro všechny nemocné – mezcal. A pro všechny zdravé – taky mezcal.“
Do koloritu pití tohoto alkoholu se ke své škodě přimotala nic netušící housenka můry Hypopta agavis. Larva žije právě uvnitř agáve. Původně to byl jen obyčejný škůdce, ale mexické podnikatele napadlo začít housenku přidávat přímo do lahví. Maličkost, ale obchodně udělala zázraky.
Mezcal si díky tomu pamatují i nahodilí západní konzumenti jako „to mexické pití s červíčkem“. Cílený sběr parazita stavy nebohé můry zdecimoval a dnes ji musejí Mexičané dokonce uměle chovat.
Červ v lahvi prý ještě přidává mezcalu další divotvorné vlastnosti. Mexičtí pijáci věří, že díky němu pití podporuje sexuální výkonnost. Larva prý přidává mezcalu na vůni a její přítomnost prokazuje, že je nápoj konzumovatelný. Nejrafinovanější reklamní tvrzení říká, že kdo housenku pozře, zažije zajímavé halucinace. No, s tím se dá těžko polemizovat. Kdo se propije lahví ohnivého nápoje až k larvě, stejně už dávno vidí výjevy z jiných dimenzí.
Nutno mimochodem podotknout, že mezcal nemá nic společného s psychedelickou látkou mezkalinem, který skutečně halucinace vzbuzuje.
Alkoholová cesta městem mrtvých
Asi nejlepším místem, kde vyzkoušet sestup do alkoholových hlubin, je krásné koloniální město San Pablo Villa de Mitla. Centrální třídu Morelos lemuje spousta rázovitých stánků nebo nízkých zděných obchůdků, které nabízejí mezcal, případně mezcal, někdy také mezcal. Průchod touhle ulicí je záludný proto, že laskavé indiánské tetky nabízejí kolemjdoucím s neodolatelným úsměvem koštování zdarma.
Po první ochutnávce silné domácí pálenky se člověk podiví, proč na něj ta kupole kostela začala přátelsky pomrkávat.
Při návštěvě druhého stánku se turista osmělí a začne korpulentní sedmdesátileté trhovkyni procítěně zpívat nesmrtelný mexický šlágr „Bésame, bésame mucho“ neboli „Líbej, líbej mě hodně“. Po koštu u třetího stánku začne nezkušený Evropan všude vidět bílé červíky. Po čtvrté ochutnávce jde do tuhého.
Pověst o halucinačních účincích mezcalu se začne naplňovat a člověk pochopí, proč se Mitle přezdívá „Místo mrtvých“. A po posledním, pátém koštování, když turista slalomem dovrávorá na konec centrální třídy k majestátnímu kostelu svatého Pavla, zamumlá jen kajícně před svatostánkem něco ve stylu „sakryš, to jsem se dneska nějak zmezcal…“
Housenka v lahvi i na talíři
Kdo chce ochutnávat nápoj raději pod odborným dozorem a poznat i tradiční postupy výroby, může si s místními průvodci domluvit výpravu po některé ze stezek Caminos del Mezcal. Vedle zmíněné Mitly provedou turisty přes další krásná koloniální města se šťavnatými indiánskými názvy Santiago Matatlán nebo Teotitlán del Valle a také do oblasti zvláštních skalních formací Hierve el Agua.
Tam všude vládne mezcal a agáve. Vesničané sklízejí srdce rostliny ručně a k drcení často využívají jednoduché dřevěné válce tažené dokola koněm.
Pokud turistovi nestačí housenky v lahvi, někdy je vesničané servírují i smažené k večeři. A kdesi v koutě to ze zdi tajně pozoruje smutná můra, jejímuž pokolení se lidská láska k alkoholu stala osudnou.
