Milovníci boxu, moře, žen, mužů, ženomužů, ohnivého jídla, vodních trhů, meditací nebo kokosových ořechů na 183 způsobů. V Thajsku si přijde na své každý od osvíceného askety až po nenasytného prostopášníka. Zemi loni navštívilo poprvé víc než 30 milionů turistů.
Ne, tohle není jen pozadí na ploše monitoru. Když se český turista rozhlédne na thajském pobřeží kolem sebe, obvykle se musí nejdříve ze všeho štípnout do ruky. Vidí smaragdové moře, z něj rostoucí vápencové skály, na břehu pás čistého písku a k tomu samozřejmě pár nezbytných kokosových palem.
Vypadá to jako plakát na zdi nebo kýčovitá pohlednice, ale je to celé kupodivu ve 3D, a dokonce se to hýbe. Takže výletník udělá zlomyslnou selfie fotku a honem s ní na Facebook, ať zmrzlí kamarádi doma v Česku trochu závidějí. Jižní Thajsko na vlastní kůži by působilo vážně jako kýč nebýt toho, že příroda není kýčovitá nikdy. Krásu pobřeží umocňuje, že sem zasahuje východoasijský vápencový oblouk. Ten tvoří hory a jeskyně v jižní Číně, Vietnamu a v Laosu. V Thajsku na sebe bere podobu skalních homolí, díky nimž je tu pobřeží kromobyčejně členité a malebné.
Thajci k tomu navíc v pobřežních letoviscích políčili na turisty snad všechny atrakce a svody, co si jich umí lidská mysl vyfantazírovat. Výsledek zní: 32 milionů zahraničních návštěvníků. To je loňský rekord, který dělá ze země turistickou jedničku regionu. Zatímco se batůžkáři, nezávislí cestovatelé a digitální nomádi poroučejí na thajský sever, většina turistů (včetně těch českých) zamíří na jih. Najdou tu ledacos od plovoucích trhů až po park s miniaturními replikami thajských památek.
Rezolutní zvolání „Na Phi Phi!“ nemá co do činění s krmením slepic, ale je odpovědí na otázku, kam vyrazit hledat to nejklasičtější thajské plážové letovisko. Souostroví Phi Phi proslavil v roce 2000 film Pláž s mladým Leonardem DiCapriem v hlavní roli a od té doby se tu písky netrhnou. Turisté tu najdou všechno, co jižní Thajsko symbolizuje. Azurové moře, potápění, outdoorové sporty.
Kolem jsou vápencové útesy porostlé džunglí, kde domorodci sbírají vlaštovčí hnízda, která se kupodivu jedí a vaří se z nich vyhlášená polévka. Ke koloritu patří také komunita šesti tisíc příslušníku etnika Urak Lawoi, kterým se neoficiálně říká mořští cikáni. Žijí doslova na moři – jejich dřevěné chatrče stojí u pobřeží na pilotách přímo ve vodě a k dopravě využívají loďky.
Další klasickou destinací je ostrov Ko Samui v Thajském zálivu. Mimo jiné tu na vlastní kůži – a to doslova – lze zakusit národní sport Muay Thai. Několik středisek nabízí za cenu kolem sedmi tisíc bahtů (něco přes pět tisíc korun) týdenní balíček zahrnující jednoduché ubytování a dvakrát denně ostrý trénink s mistry thajského boxu.
Cizinec nemusí mít s tímto plně kontaktním sportem žádné předchozí zkušenosti, kurzy jsou přístupné i ženám a vstup není omezen ani věkem. Ovšem i ten, kdo nechce zkoušet box sám, by se měl rozhodně zajít podívat alespoň na večerní zápasy. Atmosféra pohltí i naprostého pacifistu. Bojovníci před zápasem nejdřív provádějí úvodní rituál, který připomíná tanec.
Přátelsky se pozdraví a pak do sebe začnou bít hlava nehlava. Spíš nehlava. Je s podivem, čím vším a do čeho všeho se dá na lidském těle bušit. Muay Thai je někdy nazýván uměním osmi končetin, bojovníci na soupeře útočí pěstmi, lokty, kolenem, holení, ramenem… Údery jsou bleskové. Občas nepoznáte, kdo vlastně komu zrovna nandává „bradou do pěsti a hlavou do kolene“, jak by to nejspíš popsal Woody Allen.
Thajští diváci svůj sport milují a během zápasu vytvoří pořádný fanouškovský kotel. Atmosféru někdy korunuje vyražený zub, který jakoby zpomaleně proletí vzduchem po dobře mířeném direktu. Slouží ke cti tomuto sportu, že když se dva bojovníci konečně rozbijí na maděru a zápas skončí, otřepou se jakoby nic, vzájemně si srdečně poděkují a někdy ještě cudně obejdou diváky s kloboukem na všimné.
Kdo nemá čas projíždět celé Thajsko, může navštívit park nazvaný Mini Siam. Je tu k vidění víc než stovka zmenšenin slavných thajských i světových budov. V měřítku 1 : 25 tu lze spatřit například chrám Smaragdového Buddhy nebo Thajskou sněmovnu, ze známých světových míst tu je třeba Velká čínská zeď, Eiffelova věž nebo socha Svobody.
Slovo Siam je historický název thajského království, který se používal až do roku 1939. A ano, právě od něj se odvozuje název krásných krátkosrstých siamských koček, kteréžto plemeno bylo zřejmě vyšlechtěno ve středověku právě v Thajsku. Proto ty, kteří preferují chrámy v „životní velikosti“, stojí za vidění třeba ten se vznešeným jménem Svatyně pravdy. Nachází se přímo nad mořem na mysu Rachvate u letoviska Pattaya a je postaven z tvrdého teakového dřeva, které je pokryto krásnými řezbami. Ač vypadá starobyle, ve skutečnosti stavba začala teprve v roce 1981, stále probíhá a dokončení je plánováno až na rok 2025. Přesto je možné areál navštívit, ovšem vzhledem k názvu chrámu by tu měli zejména notoričtí lháři našlapovat velmi opatrně.
Hned na několika místech jižního Thajska je možné navštívit klasické plovoucí trhy, které jsou dnes už spíš atrakcí pro turisty než obchodním místem samotných thajských farmářů. Princip je takový, že si turista za pár bahtů pronajme kanoi a lodník s ním pádluje vodními kanály, kde místní lidé nabízejí suvenýry, oblečení nebo jídlo také přímo z loděk.
Je dobré mít po kapsách hodně drobných bahtů. Zaplatit dolary je sice možné, ale při extrémně nevýhodné směně člověk pochopí, jak asi vznikl ekonomický termín „plovoucí kurz měny“. Okoštovat se určitě vyplatí omáčkami dochucenou kokosovou kopru nebo štědrou nudlovou polévku s vajíčkem. Ovšem pozor, thajská kuchyně je extrémně pikantní. Zřejmě jde o nejpálivější orientální kuchyni vůbec. Překonává i indická nebo sečuánská ohnivá jídla a to už je co říct. Evropan by měl kuchaři předem nahlásit, že chce jídlo málo „spicy“, protože i tak bude plivat oheň. Pokud naivně zkusí jídlo okořeněné na úrovni „pro občany Thajského království“, po několika soustech pocítí nutkání v pudu sebezáchovy uhasit ústa zoufalým skokem rovnou do vody.
Ženomuže prozradí ohryzekKvintesencí vyhlášeného thajského nočního života je přímořské letovisko Pattaya. Osou nočního života je tu neony prozářená centrální ulice Walking Street, kde je asi největší koncentrace Go-Go barů, diskoték a masážních salonů v této Galaxii. Tady opravdu nikdo netrpí přílišnými rozpaky. Jako typickou tokající dvojici na procházce lze potkat evropského kmeta s mladičkou Thajkou. Klasické pravidlo proutníků sice říká, že ideální stáří partnerky je mužův věk děleno dvěma plus sedm, v Pattayi je ovšem zřejmě konec rovnice ještě poopraven na minus sedm. Některé románky trvají týden, jiné končí „přibalením“ mladé Thajky k zavazadlům na zpáteční cestu do Evropy. K ohňostroji neřesti v Pattayi neodmyslitelně patří ladyboyové. Český ekvivalent by mohl znít snad ženomuž nebo slečnopán. Pokud jde po ulici nápadně krásná, vyzývavě oblečená a cílevědomě flirtující žena, dost pravděpodobně to žena není. Jak to rozpoznat? Jediným relativně viditelným vodítkem je prý ohryzek na krku, který se ženomužům nedaří úplně zakrýt. Pokud si ale turista osvojí toleranci, s níž přistupuje k ladyboyům thajská společnost, a zapřede nevinný rozhovor, bývá s nimi docela vtipná konverzace. Ocenit lze také jejich vyhlášená vystoupení v místních kabaretech. |
