Dostaví se tedy pelmel pamětníků staré koloniální slávy a odpůrců společných unijních politik. Jejich vůli by měly vyvážit hlasy pragmatiků z byznysu a těch, které Brusel vidí jako „soudné voliče“. Není to moc reprezentativní vzorek a mimo jiné vypovídá o tom, že nad věcnou debatou převážila hysterie. Výsledek ostrovního klání bude do poslední chvíle nejistý. Jisté zato je, že slovo brexit už v historických zápisech zůstane.
Nikoli jako teoretické „cosi“, jako byl grexit, ale jako reálná hrozba. A nemusí jít o výjimečný jev. Pokud se svezeme na vlně moderní slovotvorby, můžeme mluvit také o frexitu, czexitu či třeba hunxitu. A to nejen zcela teoreticky. Dotyčné země jsou velmi vysoko na pomyslné škále míry euroskepticismu. Důvody se různí, existuje nicméně hodně společných jmenovatelů.
Ve Francii má výhrady proti Evrospké unii podle tamních průzkumů 61 procent dotazovaných. K tomu má tato evropská mocnost důležitý antibruselský bonus: Marine le Penovou, předsedkyni ultrapravicové Národní fronty, která frexit zcela otevřeně hlásá. Za sebou má podle dalších průzkumů 53 procenta přívrženců referenda. Brusel se má čeho bát – v roce 2005 Francouzi v plebiscitu zadusili návrh Evropské ústavy, z níž se posléze vyklubala Lisabonská smlouva.
Pokud se podíváme v záplavě domnělých exitů na domácí scénu, považuje unii za riziko 57 procent českých respondentů. Zjistila to Nadace Friedricha Eberta. Uvedený poměr sil navazuje na výrok někdejšího eurokomisaře pro rozšíření, Němce Güntera Verheugena, že mezi euroskeptiky jsou Češi skutečnými přeborníky. Největším trnem v oku je jim imigrační politika, v níž unie dle jejich názoru totálně selhala a ignoruje národní postoje. V daném případě jim vadí hlavně kvóty. A podobně jako ve Francii, ani v Česku by protiunijní tažení nemělo problém sehnat své ikony.
Množící se úvahy o odchodech z unie jsou i odrazem šířícího se pocitu, že něco je v té Evropě vážně špatně
Současná vládní koalice se sice ještě tváří proevropsky, ale pořád tu je neúnavný Václav Klaus a jeho blízcí. Množící se úvahy o různých exitech ale nejsou výhradně vizitkou usilovné práce kritiků EU. Jsou také odrazem šířícího se pocitu, že něco je v té Evropě vážně špatně. Dost obtížně se to definuje, protože jde ve velké míře o dojmy. Navíc znalost unijních pravidel, procedur a spletitostí není v obecném smyslu mezi Evropany nijak hluboká, v Česku tím méně.
Čím dál hlasitější přemýšlení o všemožných exitech v mnoha případech navazují na varování z dob vrcholu dluhové krize. Tehdy poprvé jasně zaznělo, že takto to v EU dále nepůjde. Absence jasné společné vize v kombinaci s ostentativně předváděnou těžkopádností může totiž vyústit v jeden velký EUxit.
