Irové se zapojují do věcí veřejných nejen ve volbách. Občanská shromáždění jsou inspirací pro civilizaci unavenou politikou
Zleva i zprava slyšíme, že je demokracie v krizi a společnost se nedokáže domluvit prakticky na ničem. Hledat kompromis se zdá těžší než kdy dřív. Některé státy Evropy se proto rozhodly zapojit lidi přímo do řešení ožehavých témat a vytvořit prostor pro jejich názor. Inspirativní by to mohlo být i pro rozhádané Česko.
„V Irsku je to velmi přímočaré. Pokud se vláda zabývá nějakým problémem, který nemá úplně jednoduché řešení, a potřebuje získat další perspektivu, požádá parlament, aby ustavil občanské shromáždění,“ popisuje Art O’Leary platformu, jež se v Česku zatím objevila jen v několika lokálních pokusech, na nejvyšší, státní úrovni ji ale už vyzkoušeli třeba v sousedním Polsku nebo Německu. Jejím velkým průkopníkem je právě Irsko, odkud O’Leary, bývalý poradce tamějšího prezidenta Michaela Daniela Higginse a současný generální tajemník irské volební komise, pochází.
99 ne zcela náhodných dopisů
Občanské shromáždění má za úkol zjistit, jak se k té které otázce většinově staví společnost. A vytvořit podklady pro vládu nebo třeba k informovanému rozhodnutí v referendu. „Všechny naše procesy jsou transparentní. Vysíláme jednání on‑line, zpřístupňujeme materiály veřejnosti a povolujeme médiím sledovat schůzky,“ popisuje irskou praxi Art O’Leary.
Tamější shromáždění vede vládou zvolený předseda a tvoří ho 99 náhodně vybraných občanů. Stát rozešle poštou až 20 tisíc pozvánek, na něž obvykle odpoví přibližně tři až pět procent adresátů, něco mezi 600 a 1000 lidmi. Následný výběr musí odpovídat demografii, aby se cítil reprezentován každý. „Máme 51 procent žen a 49 procent mužů, takže to musí být zohledněno, stejně tak 28 lidí by mělo být z Dublinu, protože tam žije třetina populace. Ale jdeme v demografii dál – v populaci máme čtyři procenta farmářů, takže by v každé skupině měli být čtyři lidé, kteří se živí farmařením, dál například 11 lidí s nějakým handicapem nebo 18 lidí, kteří se nenarodili přímo v Irsku. A mohl bych pokračovat,“ vysvětluje O’Leary, který do Prahy spolu s dalšími zahraničními experty zavítal díky think‑tanku České priority a nadaci BLÍŽKSOBĚ, kterou založil byznysmen Martin Vohánka.
Irský systém se na první pohled může zdát docela složitý. V zavedené praxi ale dnes funguje prakticky bezproblémově a občanská shromáždění už pomohla rozhodnout několik společnost rozdělujících témat. K nejzásadnějším patří legalizace potratů z roku 2016. Ty do té doby byly v katolické zemi historickým tabu.
„Pozvali jsme zastánce reprodukčních práv žen, ale i katolickou církev, která vyjadřovala opačný pohled. Účastníci shromáždění naslouchali, diskutovali a kladli otázky. Na konci tohoto procesu jsme se jich zeptali: Co vám z toho vychází? A vyšlo následující – Irové si přejí protipotratovou legislativu zmírnit. O dva roky později se mohly Irky přestat bát trestního stíhání v případě, že by podobný zákrok podstoupily,“ říká O’Leary.
Krize zastupitelských žvaníren
Politický liberalismus na tom není v posledních přibližně dvaceti letech dobře, konstatuje ve své eseji Jestli má liberalismus přežít, musí se od základu změnit publicista Jakub Jetmar. Nejde přitom ani tak o liberální ideály jako o jejich institucionální vyjádření – tedy o oslabování významu zastupitelské demokracie. Argumentuje mimo jiné knihou Ruling the Void: The Hollowing of Western Democracy (Vládnutí prázdnotě: vyprazdňování západní demokracie) z roku 2013. Její autor, irský politolog Peter Mair, v ní předpovídá konec stranické demokracie, podle něj se politici příliš vzdálili lidem.
„Některá uskupení hledají na krizi zastupitelských žvaníren technokratické odpovědi. Pomůže transparentnost a počítače s µTorrentem, tvrdí pirátstvo. Vyřeší to přímá demokracie, nadhazuje český Tomio Okamura nebo italský Beppe Grillo,“ navazuje na Mairovo tvrzení Jetmar s odkazy na program umožňující jen obtížně kontrolovatelné sdílení obsahu po síti a zakladatele italského populistického Hnutí pěti hvězd.
Jenže přímá demokracie se v evropské zkušenosti často spojuje právě s rétorikou populistických stran. Nedávná historie ukazuje, že zapojení občanů prostřednictvím referenda v kombinaci s téměř neřiditelným šířením informací na internetu rozdmýchává emoce a dělí společnost – stačí si vzpomenout na brexit.
Občanské shromáždění stojí na pomezí parlamentní a přímé demokracie. I proto se o něm mluví jako o nástroji demokracie deliberativní, jež umožňuje rozhodování občanů prostřednictvím otevřeného dialogu. Prostor zde dostávají jak odborníci, tak hlasití představitelé stran sporu, aby se lidé na problém mohli podívat ze všech úhlů. A právě díky tomu mohli nakonec vydat co nejkvalifikovanější stanovisko.
Čeští občané se takových shromáždění mohli zatím účastnit jen v několika lokálních pokusech, hlavními tématy byly třeba městské rozpočty nebo výstavba elektráren či rychlostních silnic v okolí obcí. Češi se však nadále cítí nejméně zapojení do rozhodování o své budoucnosti ze států OECD. I proto se koncem loňského roku rozhodl rozšířit povědomí o možnostech deliberativní demokracie Úřad vlády, když pořádal první z řady workshopů právě na toto téma.
Mezi řečníky se objevila například zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nebo předsedkyně Platformy pro občanská shromáždění Andrea Culková. „Nyní máme ambasadory pro občanská shromáždění z řad státní správy i občanské společnosti, s nimiž jsme společně vytvořili plán pro úspěšnou realizaci prvního celostátního občanského shromáždění v Česku,“ konstatovala Culková. O dalších krocích by měli zástupci státu a zájmových organizací informovat až po uzávěrce tohoto čísla e15 magazínu, jedním z prvních témat by mohla být snaha o nalezení prevence proti energetické chudobě.
Královna jménem Taylor Swift
O’Leary celý svůj život pracuje jako státní úředník: „Jsem ve službě od svých sedmnácti let. Hned po škole jsem vstoupil do veřejné správy a v lednu jsem oslavil čtyřicet let.“ Než se stal generálním tajemníkem prezidenta, působil například ve stejné pozici u Irského ústavního konventu, který se zabývá ústavními změnami v celé řadě oblastí, od volebního systému až po rovnost manželství. Po celou svou kariéru poslouchal stereotypní zkazky o úřednících popíjejících kávu v teple svých kanceláří, on ale vždy razil jinou strategii: chodit ven a mluvit s lidmi. Jak říká, jediný způsob, jak změnit jakýkoli narativ, je dokázat opak. Dnes je generálním tajemníkem volební komise a za jedno ze svých hlavních témat si zvolil právě občanská shromáždění a větší zapojení voličů do demokratického systému v zemi.
V jeho profesním životě se ledasco týkalo voleb, jako úředníka se ho ale v minulosti málokdo ptal, co pro něj vlastně demokracie znamená. „Jsou to pro mě hlavně lidé – a je nutné říct, že nikoli jen voliči,“ odpovídá a neskrývá, že ho položená otázka potěšila. „Naopak, nejvíc mě zajímají ti, kteří k volbám nechodí a kteří se cítí odtrženi od systému.“ Domněnku, že k některým skupinám lidí je těžší se dostat než k jiným, považuje za lichou. Žádní takoví lidé podle něj neexistují – existují jen špatně nastavené a těžko dostupné veřejné služby.
„Můžeme mluvit o tom, že je náročné dostat se k mladým, jak oslovit ženy, etnické menšiny nebo lidi s handicapem, ale jsou to všechno lidé, kteří stejně jako my každý den vstanou, jdou do práce nebo do školy, nějak tráví svůj čas. Prostě dělají to, co všichni ostatní,“ je přesvědčen O’Leary. Recept je tak podle něj jednoduchý: vystoupit ze svých zajetých kolejí a vydat se na místa, kde se podaří právě tyto lidi oslovit.
„Tím narážím na to, že takový prostor může být i virtuální – musíme se naučit komunikovat na sociálních sítích, aby nám rozuměli mladí lidé nebo etnické menšiny. A to často s využitím jazyka, který by byl pro mé předchůdce jako z Marsu,“ podotýká s nadsázkou.
S jazykem pro svou generaci těžko srozumitelným má zkušenost z první ruky. „Naší domácnosti vládne královna jménem Taylor Swift. Mám dvě dcery a ty se na svět koukají prostřednictvím TikToku.“ Zatímco v roce 2020 v irských parlamentních volbách podle něj TikTok prakticky nebyl téma, dnes je to jedna z hlavních platforem, jak se dostat k publiku. „Tomuto se musíme naučit přizpůsobit a k nastupujícím generacím mluvit jazykem, kterému rozumějí.“
Tahle země není pro mladý
Ve volbách obvykle nemohou hlasovat děti. Aspoň ne ty mladší šestnácti let a v Česku je jako v mnoha dalších zemích Evropy politické hlasování vyhrazeno jen dospělým. Jak ale upozorňuje komentátor britského ekonomického deníku Financial Times Martin Wolf ve své předloni vydané knize The Crisis of Democratic Capitalism (Krize demokratického kapitalismu), budoucnost by měla právě potřeby těchto mladých odrážet. A zvažuje i možnost, že by rodiče dostávali více hlasů, aby mohli do hlasovací urny vhodit lístek i za své dítě.
Jeho nápad Art O’Leary považuje za možná zajímavý teoretický podnět, obratem však uvádí praktický příklad, jak v Irsku do demokratického rozhodování o vlastní budoucnosti dokázali děti zapojit i jinak. Při občanském shromáždění na téma ochrany biodiverzity vznikla vedle skupiny dospělých i jedna dětská, ve věkovém rozpětí od sedmi do sedmnácti let. „Skupina se zabývala stejným tématem a výsledky prezentovala panelu starších,“ popisuje O’Leary.
V Irsku podle něj nyní zvažují, že by snížili věk hlasování na šestnáct let. Výzkumy ukazují, že čím dřív lidé začnou chodit k volbám, tím snáz si vytvoří návyk volit. „Zvyknete si, protože to poprvé můžete zažít s přáteli ve stejném věku a stane se z toho příjemná událost. A když jsou pak volby, automaticky k nim jdete.“ Šestnáctiletí mohou volit už od roku 2007 v Rakousku, o jejich zapojení do parlamentních voleb uvažují také v Německu, v některých spolkových zemích mohou takto mladí voliči hlasovat aspoň na komunální úrovni.
Má bývalý poradce irského prezidenta nějakou univerzální radu týkající se voleb a zapojení občanů do demokratického rozhodování i mimo ně? „Důležité je důvěřovat lidem. Politici občas mají tendenci se po volbách odtrhnout od reality a ztratit kontakt s občany,“ myslí si. Zatímco v Irsku na jednoho poslance připadá třicet tisíc obyvatel, ve Spojených státech zastupují kongresmani i více než dvacetinásobek lidí. Američtí zákonodárci tak podle Arta O’Learyho příliš prostoru pro setkávání s občany nemají. „V Irsku je blízkost mezi politiky a občany něco, co politika dokáže velmi dobře využít. A nyní nad tím, jak do politiky přinést více blízkosti, přemýšlejí i další země.“
