V roce 1968 patřil ke studentským vůdcům květnových nepokojů v Paříži. Napětí ve společnosti podle něj existuje i dnes, jednoduché paralely ale nefungují. „Nemůžete o padesát let později všechno porovnávat. Mnoho mladých lidí cítí úzkost, protože netuší, jaká bude jejich budoucnost. To je realita. Někteří mají tendenci revoltovat, jiní ne. Nemyslím si, že nyní jdeme směrem, kterým jsme šli před padesáti lety,“ popisuje Francouzsko-německý politik Daniel Cohn-Bendit.
Co se týče smýšlení o Evropské unii, patříte k federalistům. Aktuálně také podporuje myšlenku tzv. celoevropských kandidátek, na nichž by si mohli lidé vybírat europoslance napříč Evropou. Proč by to podle vás mělo být dobré?
Problém evropských voleb je ten, že se jedná vlastně o dvacet osm národních voleb. Odehrávají se tedy národní diskuse o Evropě. A ty jsou jiné v Česku, Německu nebo Francii. Odcházející britští europoslanci po sobě nyní zanechají volná křesla, takže se tu otevírá prostor.
Měli bychom jednu kandidátku pro celou Evropu, takže i celoevropskou debatu. Spitzenkandidáti pak budou mít jasnou podporu veřejnosti a mohou za ní hovořit (Tzv. Spitzenkandidáti jsou novou formou výběru předsedy Evropské komise, který byl poprvé využit ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014. Evropské politické strany už v předstihu před volbami nominovaly kandidáty na post předsedy. Systém má zajistit větší personifikaci kampaně a tím i její atraktivitu. - pozn. red.).
Myslím, že to je demokratický krok vpřed. Konzervativci v Evropském parlamentu tuto myšlenku odmítají, protože trvají na stranických dohodách. Bojí se veřejné debaty. Není totiž pravda, že by se rušilo nějaké národní propojení. Stále byste měli i dvanáct europoslanců za Česko a tak dále.
Vůči tomu ale zaznívá důležitý protiargument. Účast u voleb do Evropského parlamentu je dlouhodobě nízká, u lidí nejsou příliš oblíbené. Hrozilo by tedy, že by na celoevropské kandidátce mohli „poznat“ a vybrat politiky populistického typu jako Nigel Farage nebo Marine Le Penová. Toho se nebojíte?
To je samé možná, možná. Ale nemůžete přece říct, že neumožníte demokracii, protože se jí bojíte. To není žádný argument. Myslím, že kdybych byl já kandidátem v Česku, tak bych získal hodně bodů.
Jste si tím jistý?
Ano, protože potřebujete lidi, kteří jsou připraveni bránit Evropu a evropský projekt. A případně měnit to, co nefunguje. Nebojte se pravicových populistů. Můžeme vyhrát demokratický boj. Stejně jako se to povedlo Emmanuelu Macronovi proti Marine Le Penové (v prezidentských volbách v roce 2017 – pozn.red.). Všichni říkali, že když si dá evropské téma do kampaně, tak prohraje. Ale on vyhrál.
Podporujete ho i dál?
Podporuji jeho evropskou politiku. Na národní úrovni by se dalo diskutovat. Hádám se s ním, argumentuji mu, kritizuji ho...
Macron se snaží i dál udržovat obraz proevropského prezidenta. Některé jeho návrhy ale jasně cílí na zájmy Francie, například případ tzv. vysílaných pracovníků.
C'est la vie.
Středoevropské státy ale proti legislativě protestují. Nemůže to jen dál prohlubovat rozpory?
Může. Ale vysílaní pracovníci jsou pro Německo nebo Francii problém. Jestli máte vy v Česku, Polsku nebo Maďarsku jiný postoj, tak musíte diskutovat. Na tom funguje celá Evropská unie. Abyste mohli kompromisu dosáhnout, tak ale potřebuje mít jasnou pozici. A pak řeknete: jak to tedy uděláme? Když ale budeme tvrdit, že pouze český nebo francouzský postoj je správný, tak se nikam nedostaneme.
Problém Evropy je ten, že vám mnoho lidí řekne, že jsou proevropští. Jenže pokud jde o Němce, tak všechno musí jít „německou cestou, v případě Francouzů francouzskou a tak dále. Ne, Evropská unie není německá, francouzská ani česká. Pokud tohle nechcete, tak jste svobodná země a v EU nemusíte být. Prostě nemůžete říct, že vy v Česku rozhodnete, jaká EU bude.
