Mají Súdán a Alžírsko šanci stát se více demokratickými či alespoň svobodnými zeměmi? Nebo je po egyptském vzoru opanuje armáda, která jen rozdává rozkazy a po politicích dupe v kanadách? Čekají Afriku další protesty? Převraty? Arabské jaro z roku 2011 nakonec přineslo více utrpení než svobody. Příčiny, kvůli kterým povstali především mladí lidé, se ale autokratickým režimům odstranit nepodařilo. I proto, že se o to ani nepokoušely.
Súdánci se včera na náměstích radovali z pádu nenáviděného prezidenta Umara Bašíra, který zemi řídil tvrdou a navíc ekonomicky nešikovnou rukou dlouhá tři desetiletí. Už dnes se ale (právem) obávají, že jejich zemi hrozí egyptský, ba obecně africký scénář. Vojáci – zkraje i krátce milováni za to, že sesadili diktátora – převezmou vládu sami. A už se jí nevzdají. „Jeden zloděj nahradí druhého,“ zhodnotil změnu pro list The Washington Post súdánský demonstrant Ahmad Ibrahím.
Je jistě otázkou, zda súdánské výložky mohou svému státu vládnout ještě drsněji a méně efektivně než Bašír se svými nejbližšími. Třeba egyptští sousedé si ale oproti prvnímu desetiletí nového století co do míry svobody pohoršili: prezidenta Husního Mubaraka (vládl v letech 1981 až 2011) jistě nelze označit za demokrata a i on samozřejmě před nástupem do funkce svlékl stejnokroj s lampasy. Na jeho panování ale teď, kdy zemi řídí jen naoko převlečený generál Abdal Fatáh Sísí, vzpomínají svobodomyslní Egypťané s nostalgií.
Cynici namítají, že armáda je mnohde v Africe i na Blízkém východě jedinou organizovanou silou schopnou režim jak sesadit, tak vytvořit. Což o to, svrhnout panovníka umějí uniformy skvěle i metodicky. Zato řídit společnost oblečenou do civilu se jim nedaří. Mohou ale argumentovat tím, že za ně není alternativa. „Zdejší tolerované opoziční strany neumějí generovat vůdce, kteří by si v okamžiku politické změny uměli říct o moc. Takoví lídři tu chybějí obecně, ať už jde o charismatické jednotlivce či předáky spontánně vzniklých hnutí,“ míní Zachariah Mampilly z americké Vassar College pro časopis Foreign Policy. „Proto dokáží vojáci tak rychle opanovat politický prostor,“ dodává.
K protestům bude v Africe stejně jako na Blízkém východě docházet nadále. Důvod? Arabské jaro sice skončilo povětšinou utopené v krvi i zmařené neschopností či nejednotou revolucionářů, jeho příčiny ovšem trvají. V Súdánu a Alžírsku, ale třeba také v africkém Zimbabwe donedávna vládli letití autokraté či diktátoři, kteří se opírali o zestárlé spolubojovníky, na ně nabalené byznysmeny a dočasně loajální generály. Mladí v jejich zemích sice mají vyšší vzdělání než otcové a na rozdíl od nich se plně orientují v digitálním věku, chybí jim ale jakákoli perspektiva. Lidská stejně jako společenská. Džob přidělují vládci nikoli podle znalostí, ale podle známostí či příslušnosti k té které rodině, respektive kmeni a etniku. Vládnoucí patriarchové nepustí talenty ve strachu o vlastní dominanci výše. S lepší zdravotní péčí roste počet obyvatel a snižuje se jejich průměrný věk. Mnohem vzdělanější jsou nyní ženy, na jejichž profesní budoucnost ale nemyslí africké ani arabské režimy skoro vůbec.
