Oslovení političtí analytici z obou zemí se shodnou na tom, že střety daly do pohybu vnější síly. „S každou další eskalací konfliktu mezi Ruskem a Tureckem nebo Ruskem a Západem stoupá napětí i v Karabachu,” napsal serveru E15.cz arménský politolog Vahram Ter-Matevosjan.
Ankara se po zahájení bojů hned rychle za Ázerbájdžán postavila. Místní obyvatelé vyznávající šíitskou větev islámu jsou s Turky spříznění etnicky i jazykově. Ruská veřejnost naopak stojí za křesťanskou Arménii, ve které sídlí posádka pěti tisíc ruských vojáků spolu s desítkami stíhaček a útočných helikoptér. Kreml tu má velmi silnou pozici, díky které dokázal odradit místní vládu v září 2013 od podpisu asociační dohody s Evropskou unií.
Jenže ruské vedení hraje v regionu na obě strany a za Arménii se nepostavilo. Naopak ázerbájdžánskému autoritářskému režimu Ilhama Alijeva v posledních pěti letech dodali ruští exportéři 85 procent zbrojních dodávek směřujících do země. Arménie se podle Ter-Matevosjana už nemůže na Rusko spoléhat, prospěch z partnerství má prý jenom Moskva.
“Rusko potřebuje po problematických angažmá na Ukrajině a v Sýrii získat nějaké diplomatické vítězství,” napsala serveru E15.cz ázerbájdžánská politoložka Lejla Alijevová. Právě intervence ruských ministrů zahraničí a obrany vedly po několika dnech konfliktu k uzavření příměří. “Svoji roli ale hrají i domácí faktory, kdy se vlády Arménie, Ázerbájdžánu i Náhorního Karabachu snaží zakrýt své vlastní politické skandály a problémy.”
Na ázerbájdžánský režim tvrdě dopadly padající ceny ropy a plynu, vedly k oslabení měny na dvacetiprocentní minimum a obyvatelé kvůli zhoršené životní úrovni vyšli do ulic. Vláda v Baku je totiž silně závislá na vývozu ropy, který tvoří čtyři pětiny veškerého exportu.
Vývoj ceny ropy Brent
Zdroj: ieconomics.com
“Klesající ceny, slábnoucí export i negativní vyhlídky do budoucna - to všechno hrálo velkou roli při rozhodování Ázerbájdžánu o tom, že se nakonec uchýlil k použití síly,” napsal serveru E15.cz arménský politolog Hovhannes Nikoghosjan.
Energetické komodity ovšem mohou hrát roli i v případě ruských zájmů. Jenom pár kilometrů od konfliktního karabašského území totiž vede trasa plánovaného plynovodu TANAP, který by měl vést až do Itálie. Ten sníží evropskou závislost na ruském plynu a překreslí energetickou mapu. „Rusko to dobře ví a nelíbí se mu to. Čím větší bude v regionu nestabilita, tím lépe pro něj,“ argumentuje americký bezpečnostní analytik Luke Coffey ve svém komentáři na serveru Al-Jazeera.
| O Náhorní Karabach se vedou boje už desítky let |
|---|
| - Náhorní Karabach je sporná enkláva v jihozápadním Ázerbájdžánu s převážně etnicky arménským obyvatelstvem. Arménie a Ázerbájdžán vedou spor o toto území již desítky let. Převážně arménské obyvatelstvo této oblasti se odtrhlo od Ázerbájdžánu na přelomu 80. a 90. let minulého století v krvavé válce, která si vyžádala asi 30.000 mrtvých a statisíce uprchlíků. V současné době se Náhorní Karabach a přilehlý Lačinský koridor nachází pod vojenskou kontrolou Arménie a Ázerbájdžán považuje území za okupované. |
| - První nepokoje za připojení oblasti k Arménii vypukly ve správním středisku oblasti Stěpanakertu 11. února 1988. Vyžádaly si dva mrtvé a postupně přerostly v nevyhlášenou válku mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem. Události dosáhly tragického vrcholu na konci měsíce, kdy začal pogrom na Arménce žijící v Sumgaitu, třetím největším městě Ázerbájdžánu. Signálem k nepokojům, které si vyžádaly 32 mrtvých a na 200 zraněných, byly nepravdivé zprávy o násilnostech proti Ázerbájdžáncům. Sumgaitský pogrom byl následován dalšími podobnými incidenty. |
| - Sovětské vedení se vše snažilo zpočátku bagatelizovat a oficiální zpráva hovořila o tom, že „incidenty v Sumgaitu vyvolaly osoby, které podlehly provokačním výmyslům o situaci v Náhorní karabašské autonomní oblasti. Živelných nepokojů zneužily kriminální živly k hrubým výtržnostem“. Také pozdější snaha sovětských úřadů o řešení sporu byla neúspěšná a pokusy řídit Náhorní Karabach přímo z Moskvy včetně vojenského angažování přinesly do oblasti jen další eskalaci násilí. |
| - V roce 1990 byl v oblasti vyhlášen výjimečný stav a o rok později se karabašští Arméni vyslovili v referendu pro nezávislost. V témže roce obě zúčastněné země vyhlásily nezávislost na SSSR a válka se postupně rozhořela naplno. Do konfliktu, který začal jako občanská válka mezi karabašskými Armény a Ázerbájdžánem, byla brzy zavlečena i Arménie, podporující Karabach vojensky, morálně i finančně. Ázerbájdžán tehdy obviňoval z podpory Arménů i Moskvu. |
| - Boje skončily v roce 1994 příměřím, ale mírovou smlouvu oba státy dosud neuzavřely. Šestiletá válka si vyžádala na 30.000 lidských životů, Ázerbájdžán v ní ztratil přes deset procent svého území (včetně okolí Karabachu) a válka vyhnala z domovů podle některých odhadů až 800.000 Ázerbájdžánců. |
| - Konflikt se pokouší řešit takzvaná Minská skupina sdružující diplomaty z USA, Ruska a Francie. K ozbrojeným incidentům ale v oblasti dochází od uzavření příměří poměrně často. Například v srpnu 2014 v bojích zahynulo 13 ázerbájdžánských vojáků, arménská strana z Náhorního Karabachu ohlásila pět vlastních padlých. |
| - V Karabachu na rozloze 4400 kilometrů čtverečních (odpovídá asi rozloze Pardubického kraje) žije asi 146.000 lidí, z toho tvoří kolem 90 procent Arméni. Název Karabach pochází z turečtiny a perštiny a znamená „černá zahrada“. Ze strategického hlediska není zajímavým místem, ale nacionalistické kruhy jak v Ázerbájdžánu, tak v Arménii ho stále považují za otázku národní hrdosti. |
| - Boje zde začaly již v roce 1920. V květnu 1921 byl Náhorní Karabach s převahou arménského obyvatelstva předán Ázerbájdžánu rozhodnutím bolševiků a byla vytvořena Náhorní karabašská autonomní oblast. Další nepokoje propukly v roce 1987, když ázerbájdžánská vláda zakázala na zdejších školách výuku arménských dějin. |
