Anja a tisíce dalších Němců, kteří pracují za „drobné“, jsou odvrácenou tváří pracovního zázraku, který si politici ostatních evropských zemí berou za příklad. V Německu od sjednocení nepracovalo tolik lidí jako dnes, nezaměstnanost je na dvacetiletém minimu. To vše v době, kdy v ostatních evropských zemích počet lidí bez práce prudce stoupá.
Kritici německého modelu ale varují, že reformy, které vytvořily pracovní místa, také rozšířily nůžky mezi mzdami Němců. Data z pracovního úřadu za rok 2010 ukazují, že počet míst v nejhůře placeném sektoru rostl třikrát tak rychle, než ostatní sektory. To vysvětluje i fakt, že ačkoli čím dál tím více Němců pracuje, lidé utrácejí stále zhruba stejně.
Rozdíl v mzdách lidí byl přitom v Německu tradičně nízký, podobně jako v severských zemích. To se ale v uplynulých letech změnilo. „Chudí evidentně prohrávají na úkor střední třídy, v Německu více než jinde,“ soudí ekonomka z OECD Isabell Koske.
Hodinová mzda v Německu nezřídka klesá i pod jedno euro za hodinu, především v bývalých východoněmeckých zemích. „Měl jsem tu lidi, kteří vydělávali 55 centů na hodinu,“ říká Peter Hüfken, ředitel stralsundské pracovní agentury. Jako vůbec první šéf pracovního úřadu žaluje zaměstnavatele, kteří platí příliš nízké mzdy. Několik soudů už poškození vyhráli. Svým kolegům z ostatních pracovních úřadů Hüfken radí dělat to samé.
V Německu je bez práce 6,7 procent obyvatel, ve Španělsku 23
Rozdíly mezi nezaměstnaností v Německu a v jiných zemích jsou obrovské: v loňském roce v Německu poprvé pracovalo více než 41 milionů lidí, bez práce jich bylo jen 6,7 procent. Ve Španělsku je nezaměstnaných 23 procent, v Řecku 18.
Cesta k nízké nezaměstnanosti byla dlouhá. Hned po sjednocení v roce 1990 byl bez práce každý pátý, východoněmecké podniky nezvládly přechod z plánovaného na tržní hospodářství a pokud nepropustily většinu zaměstnanců, zkrachovaly. Německá na export orientovaná ekonomika musela snižovat své náklady také v globálním boji s asijskými výrobci.
V roce 2003 představil sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder reformy, které hrdě označil za největší systém sociálního zabezpečení od druhé světové války. Levice v sousedních zemích ve stejnou dobu kráčela úplně opačným směrem.
V době, kdy francouzští socialisté představovali 35 hodinový pracovní týden a zákonnou minimální mzdu, jejich němečtí kolegové deregulovali a tlačili nezaměstnané, aby si našli práci. Se snížením mezd výměnou za růst a sociální jistoty souhlasili i němečtí odboráři. Tehdy vznikl systém flexibilních úprav mzdy a pracovní doby, který firmám umožňuje přizpůsobit se ekonomickým nepřízním aniž by propouštěli a znovu nabírali.
Od roku 2005 začala nezaměstnanost padat a blížit se úrovni před sjednocením. Evropa začala pozorně přihlížet.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy opakovaně citoval Schröderovy reformy jako příklad pro svou vlastní zemi. Také reformátoři pracovního trhu ve Španělsku a Portugalsku hodně opisovali od Německa.
Malé a střední podniky si minijobbery chválí
Výsledkem Schröderova vládnutí je, že Německo má nyní „nejlepší sektor nízkých mezd v Evropě“, jak sám kancléř řekl v posledním roce své vlády. Měl na mysli takzvané „minijobs“ a „kurzarbeit“, práce za symbolickou mzdu a snížené úvazky, které však pracující udržují na trhu práce. Tyto reformy podnikatelé chválí dodnes. „Argument odborářů, že minijobs shoršily pracovní podmínky v Německu, není odůvodněný,“ řekl agentuře Reuters Mario Ohoven, předseda sdružení Mittelstand, které sdružuje malé a střední firmy.
Zaměstnávám dva mini jobbery, kteří vypomáhají o víkendech, řekl majitel jihoněmeckého hotelu v Pfullingenu Fritz Engelhardt. „Velké hotely si můžou půjčovat lidi mezi sebou, ale u malých firem závisí na minijobberech holá existence,“ dodal.
Služby minijobberů ale ve špičce využívají i velké řetězce jako Kaufland a Lidl nebo sportovní výrobce Adidas. Údaje OECD ukazují, že zaměstnaní s nízkými mzdami tvoří v Německu 20 procent plně zaměstnaných, zatímco v Itálii je to jen 2 procent, v Řecku 13,5.
Až nebude kam vyvážet…
Kritici německého systému upozorňují, že minijobs, které byly určeny pro státní služby, přejal a využil soukromý sektor. Firmám se minijobber vyplatí, protože do výdělku 400 eur neplatí daně. Až pět milionů Němců má minijob jako hlavní práci, zbytek jejich potřeby doplácí sociální stát. „Regulérní plné úvazky se tak tříští na minijobs,“ říká Holger Bonin z think tanku ZEW.
Nízké mzdy pro mini jobbers a zvýšený tlak na nezaměstnané vedou k obecné deflaci mezd na celém pracovním trhu, varují někteří ekonomové. Nízké mzdy udržují nízkou poptávku po dovozu, což rozlaďuje hlavně německé sousedy.
„Poptávka po dovozu je nízká, ačkoli je Německo jeden z nejvýkonnějších hráčů v eurozóně,“ říká Ekkehard Ernst z Mezinárodní pracovní organizace (ILO). Ernst doufá, že příliš zemí nebude chtít německý model opsat se vším všudy. „Když všichni udělají totéž, nebude kam vyvážet,“ dodal.
