Mnozí obyvatelé marodných států to vidí jinak – řeči o světle na konci tunelu je jen provokují. Pokud se totiž cítí někde být, tak uvnitř tunelu. Prudký propad ekonomického výkonu provázený škrty pracovních míst či důležitých prebend se jich bezprostředně dotýká. Cítí zklamání a deziluzi.
Řecko, rozbuška jízdy „od deseti k pěti“, se od propuknutí finanční a hospodářské krize v roce 2008 ekonomicky smrsklo o čtvrtinu. Logicky, protože odepsaný díl fungoval na dluh. Ale čtvrtina je čtvrtina.
Portugalsko je slabší o osm procent, Itálie a Španělsko ztratily po sedmi procentech někdejší úrovně. Řekové a Španělé drží zato se 27 procenty primát v míře nezaměstnanosti. Takže černá místo bílé? Ne tak docela. Čerstvé průzkumy spotřebitelské nálady ukazují, že se tempo pádu v periferiích zpomaluje. Díky tahu německého motoru existuje dokonce předpověď, že by recese v euroklubu mohla ještě v tomto létě, po šesti čtvrtletích v řadě, skončit. Jenže měřeno v průměru. U Španělska a Itálie se oživení čeká na sklonku roku, v Řecku napřesrok. O Kypru ani nemluvě.
Plošná stopka hospodářské erozi by byla velkým úspěchem a Mario Draghi na ní bude mít zásluhu. Jeho památné vystoupení 26. července v Londýně, kdy naznačil neomezené nucené výkupy státních dluhopisů nejvíce zasažených zemí, zastavilo znehodnocování těchto obligací. Rizikové přirážky jsou od té doby výrazně nižší. Dlužno dodat, že od slov k činům Draghi a ECB ani přejít nemuseli. Zbývá posoudit, a v tomto směru se názory naopak hodně rozcházejí, nakolik pacienti (s bonusem Draghiho „oddechového času“) splnili a plní reformní domácí úkoly.
Světlo, jak známo, životu prospívá více než tma. Zjednodušeně se dá říci, že je v eurozóně světleji než dříve. Do úplného jasu je však daleko, vede k němu dlouhá a klikatá cesta. Na okrajích měnové unie v každém případě.
