Junckera, který byl kandidátem nejsilnější europarlamentní frakce, skupiny Evropské lidové strany, podpořilo v tajném hlasování 422 přítomných. Proti se vyjádřilo 250, neplatných lístků bylo 57. Juncker, jehož nominaci provázely výhrůžky Velké Británie, že Společenství v případě jeho výhry vystoupí, je prvním předsedou unijní exekutivy, jehož „instalace“ odráží rozložení politických sil na kontinentu. Dosud byl šéfkomisař vybírán na základě dohody mezi vrcholnými institucemi EU, jím vedený sbor se těšil pověsti týmu úředníků, který vyslaly do Bruselu národní vlády.
Politická reflexe stavu, o němž rozhodli před měsícem a půl občané ve volebních místnostech, má navíc pokračovat. Přáním druhé nejsilnější frakce socialistů a demokratů je, aby její člověk obsadil nejdůležitější ekonomické post pro otázky financí a hospodářství. To v současnosti spravuje Fin Olli Rehn, jak bude toto a další portfolia vypadat, je v pravomoci Jean-Claude Junckera. Politická uskupení v Evropském parlamentu se přesto netají, že budou chtít do sestavy mluvit více než obvykle – vybrané etapy čeká na podzim tzv. grilování před příslušnými europoslaneckými výbory.
Povinný rejstřík lobbistů
„Musíme odpovídat na očekávání evropských občanů, na jejich úzkosti, naděje a sny. V Evropě je místo pro sny,“ začal svou dopolední řeč před poslanci Juncker. V projevu, který trval necelých 49 minut a v němž střídal francouzštinu s němčinou, prokládal vzletné fráze slovy, která stojí za povšimnutí. „Chci, aby byl povinný rejstřík lobbistů, aby se vědělo, kdo koho navštívil a o čem hovořil. Aby nás jiné instituce následovaly,“ uvedl například. Vlády členských zemí vyzval, aby nepodléhaly podsouvání kritiků, že za ně rozhodl Brusel. „Pokud jste tam řekli ano, doma neříkejte ne, v Evropě se vyhrává i prohrává společně.
| Dosavadní předsedové Evropské komise |
|---|
| Walter Hallstein (Německo), 1958-1967 |
| Jean Rey (Belgie), 1967-1970 |
| Franco Maria Malfatti (Itálie), 1970-1972 |
| Sicco Mansholt (Nizozemsko), 1972-1973 |
| Francois-Xavier Ortoli (Francie), 1973-1977 |
| Roy Jenkins (Británie), 1977-1981 |
| Gaston Thorn (Lucembursko), 1981-1985 |
| Jacques Delors (Francie), 1985-1994 |
| Jacques Santer (Lucembursko), 1995-1999 |
| Romano Prodi (Itálie), 1999-2004 |
| José Manuel Barroso (Portugalsko), 2004-2014 |
Juncker připustil, že se Evropa stala v posledních letech nečitelnou a karikaturou samy sebe. „Ztratili jsme konkurenceschopnost, ale nezískáme ji odbouráváním sociálních výhod,“ řekl s dovětkem, že si přeje být šéfem sociálního dialogu. Od února příštího roku slíbil balík investic v objemu 300 miliard eur, jež by měly přitéci do energetiky, dopravy, průmyslových center a vědy. „Unie se ráda zabývá globálními problémy, ale neřeší detaily,“ upozornil. Nalití těchto peněz by mělo posílit hospodářský růst v absolutním vyjádření o 250 miliard.
Nebylo na výběr
Aplaus si vysloužil výrokem, že do sjednávání obchodní dohody se Spojenými státy nepatří téma ochrany osobních dat. Junckerovo vystoupení ocenil lídr EPP Manfred Webber, podporu mu vyjádřil šéf tábora socialistů a demokratů Gianni Pittella.
Výhrady měla, podle předpokladů, křídla evropských konzervativců a reformistů, kteří kritizovali volbu „jednoho muže z jednoho,“ stejně jako mluvčí nezařazených, francouzská radikalistka Marine Le Penová. Kvůli výběru komisařů a polí jejich působností se dnes mimořádně sejdou v belgické metropoli evropští lídři.
| Jean-Claude Juncker (59) |
|---|
| Jean-Claude Juncker se narodil 9. prosince 1954 v lucemburském Redingenu. Vystudoval práva na Štrasburské univerzitě a v roce 1980 se stal členem unie advokátů. V oboru ale nikdy nepracoval. |
| V roce 1984 byl poprvé zvolen do lucemburské Poslanecké sněmovny a stal se ministrem práce ve vládě Jacquesa Santera. Krátce před dalšími volbami, v roce 1989, měl vážnou autonehodu, po níž byl dva týdny v komatu. Po uzdravení se v červenci 1989 stal ministrem financí. |
| Od roku 1989 do roku 1995 byl Juncker též guvernérem Světové banky, poté se stal guvernérem Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). |
| V EU se Juncker zviditelnil už v prvním pololetí roku 1991, kdy Lucembursko předsedalo unii (tehdy Evropská společenství). Jako lucemburský ministr financí (1989-2009) tak půl roku předsedal schůzkám ministrů hospodářství a financí (ECOFIN), v době kdy se dojednávala Smlouva o hospodářské, měnové a politické unii, přijatá v Maastrichtu v prosinci 1991, jež položila základy eurozóny. |
| Od ledna 2005 do ledna 2013, tedy i v době vrcholící krize eurozóny, byl stálým předsedou schůzek ministrů financů a hospodářství eurozóny, tzv. panem Euro, prvním v této funkci. Předtím řídil schůzky ministrů financí eurozóny vždy ministr financí země, která právě předsedala EU. |
| Do loňského prosince byl Juncker (od ledna 1995) premiérem Lucemburska - nejdéle vládnoucí předseda vlády země EU. V této funkci zastával zároveň jiné ministerské posty, například zůstal ministrem financí (od července 1989 do července 2009) či ministrem práce (od července 1984 do srpna 1999). |
| Juncker podal demisi na premiérské křeslo poté, co se loni v létě v parlamentu ocitl pod palbou kritiky za to, že nedokázal zamezit údajnému zneužívání moci ze strany lucemburských zpravodajských služeb. V říjnových předčasných parlamentních volbách sice jeho Křesťanskosociální lidová strana (CSV) zvítězila, nedokázala však sestavit vládu. Zdroj: ČTK |
