Po Titově smrti zabředla Jugoslávie do hluboké politické a ekonomické krize, jež vyústila v růst nacionalismu a znovu otevřela sotva zacelené rány. Nejvyhraněněji se tato nenávist projevila ve vztazích mezi Srby a Chorvaty, ale záhy v ještě vražednějším rozsahu explodovala v multietnické Bosně a Hercegovině, která se za druhé světové války stala místem nejtěžších bojů partyzánské guerilly.
Přijetím změn v srbské ústavě v březnu 1989, jež okleštily pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina a prosadil je Slobodan Milošević, získalo Srbsko tři hlasy z osmi v rámci federativní Jugoslávie. Proti tomu se bouřili zástupci ostatních svazových republik.
Válka v Sarajevu na fotografiích:
Tajný plán na rozdělení Bosny
Na mimořádném, XIV. sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie 20. ledna 1990 se republikové delegace neshodly na klíčových otázkách ohledně budoucnosti federace, a proto ho slovinští a chorvatští delegáti opustili. Zatímco Slovinci v čele s reformně orientovaným Milanem Kučanem žádali volnější uspořádání, konzervativnější Srbové vedení Miloševićem se stavěli proti, což je pokládáno za počátek konce mnohonárodnostní Jugoslávie.
V březnu 1991 se v srbské obci Karađorđevo došlo k uzavření tajné dohody mezi předsedou Chorvatského demokratického společenství (HDZ) Franjem Tuđmanem a Miloševićem o rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. V listopadu 1990 v Bosně první volby za účasti více politických stran vyhrály bosňácká Strana demokratické akce, Srbská demokratická strana a HDZ, jež si rozdělily funkce následovně: prezidentem bude Bosňák, předsedou parlamentu Srb a premiérem Chorvat.
Avšak srbští poslanci 24. října 1991 parlament opustili a vytvořili Lidovou skupštinu Republiky srbské, což zazvonilo umíráčkem trojetnické koalici. Devátého ledna 1992 došlo k vyhlášení Srbské republiky Bosny a Hercegoviny, která se v srpnu přeměnila na Republiku srbskou.
Čas ovšem nemarnili ani chorvatští nacionalisté a pod vedením Mate Bobana, Daria Kordiće, Jadranka Prliće a Ignace Koštromana vyhlásili 18. listopadu 1991 oddělení od Bosny a Hercegoviny. Nový geograficko-ekonomický útvar dostal název Chorvatská republika Herceg-Bosna.
Válka v Sarajevu na fotografiích:
Referendum zahájilo válku
Bosňáci nazývají konflikt agresí proti Bosně a Hercegovině a za jeho počátek pokládají 1. duben 1992, kdy srbské polovojenské jednotky na rozkaz šéfa srbské tajné služby Jovici Stanišiće překročily hranici, napadly město Bijeljinu a dopustily se prvního krveprolití na Bosňácích.
Pro Chorvaty je vlasteneckou válkou, za jejíž počátek považují 1. říjen 1991, kdy Jugoslávská lidová armáda (JNA) zbořila chorvatskou vesnici Ravno ve východní Hercegovině. Srbové nazývají konflikt obrannou vlasteneckou válkou a její počátek vidí v 1. březnu 1992, kdy při útoku na svatební průvod na Baščaršiji v Sarajevu zahynul ženichův otec.
Historik Ladislav Hladký ve své knize Bosna a Hercegovina z roku 1996 píše: „Jestliže se dalo do 6. 4. 1992 v BaH hovořit pouze o začínajících příznacích války, po tomto datu zde propukla válka s plnou urputností.
Znepřátelené strany nasadily do bojů všechny své síly. (…) Sedmého dubna prohlásila skupština bosenských Srbů v Banja Luce Republiku srbskou v BaH za samostatný stát, nezávislý na vládě v Sarajevě. Osmého dubna vyhlásil A. Izetbegović dekretem výjimečný stav v Sarajevě. (Zároveň bylo rozhodnuto vypustit z názvu státu termín ,socialistická‘.)“
Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii (SFRJ) v roce 1991 inspirovalo rovněž Bosnu a Hercegovinu, která přes odpor místních Srbů, přejících si federaci se Srbskem a Černou Horou, vyhlásila ve dnech 29. února a 1. března 1992 referendum o nezávislosti, bojkotované Srby. Z 64 % voličů se 99,43 % vyslovilo pro nezávislost, proklamovanou 5. března 1992. Poté následovaly ozbrojené blokády silnic, prováděné hlavně Srby.
