Špioni srazili Junckera z premiérské židle. Ten se ale nevzdává

Jean-Claude Juncker

Jean-Claude Juncker

Ještě na Nový rok měl všechno. Zachraňoval euro v roli šéfa takzvané euroskupiny, doma v Lucembursku načínal osmnáctý rok premiérování. V první pozici ho nahradil Nizozemec Dijsselbloem, o tu druhou ho připravil špionážní skandál. Ale protřelý politik se nechce vzdát.

Jeho angažmá na evropské scéně bylo tak výrazné, že mnozí zapomínali na jeho vládnutí kdesi mezi Německem, Francií a Belgií. Nyní se však ukázalo, že pro své evropské povinnosti Juncker zapomněl na správu lucemburského velkovévodství. Špionážní aféru v zemi odstartovala tamní média zveřejněním přepisu rozhovoru mezi Junckerem a šéfem tajné služby SREL Markem Millem, který si Millo nahrával na speciální náramkové hodinky. Když na záznamu premiérovi sděluje, že jeho lidé odposlouchávali kdekoho včetně velkovévody, Juncker téma přechází a nevěnuje tomu pozornost. Že se mnohé nezměnilo, dokázal Juncker i v parlamentu, když vyhlašoval předčasné volby: „Řekl jsem, že tajné služby nebyly mojí prioritou. A doufám, že Lucembursko nikdy nebude mít premiéra, jehož hlavní prioritou by SREL byla.“ V tomto prohlášení Lucemburčané svého premiéra poznali – trochu jízlivého a trochu arogantního. Na chvíli si obyvatelé velkovévodství mohli snad myslet, že Junckerova éra končí. Nyní je však už jasné, že Juncker se znovu bude ucházet o premiérský post v říjnových volbách. A když to náhodou nevyjde, Evropská unie jistě svému zasloužilému funkcionáři nabídne jiný významný post.

Svět se mění, Juncker zůstává

Životnost Junckera v politice přesahuje veškeré zvyklosti evropských demokracií. A to i standardy stabilní lucemburské politiky, kde Junckerův předchůdce Jacques Santer premiéroval zemi jedenáct let. Pro představu: poprvé se stal Juncker ministrem, když Sovětský svaz bojkotoval olympijské hry v Los Angeles, tedy v roce 1984. Ministrem financí se stal několik měsíců předtím, než se v roce 1989 začala drolit berlínská zeď. Na premiérský post nastoupil, když se Evropská unie v roce 1995 rozšířila o Rakousko, Švédsko a Finsko. A stále je tady. Pokud náhodou padne v lucemburské politice, jistě ho čeká ještě zářná kariéra ve strukturách Evropské unie. Koneckonců i jeho předchůdce Santer po letitém premiérování v Lucembursku odešel do Bruselu dělat šéfa Evropské komise.

Pestré rodinné zázemí

Juncker se narodil na západě Lucemburska v Redange u hranic s Belgií. Ale většinu dětství prožil na jihu v Belvaux, kde jeho otec sehnal práci v továrně na výrobu oceli. V dětství se v Junckerovi střetávaly všemožné vlivy. Pocházel z dělnické rodiny, oblast byla pod nadvládou socialistických a komunistických myšlenek. Zároveň ale jeho otec, římský katolík, byl v křesťanských odborech. Nakonec tak v roce 1974 zamířil mladý Juncker ke křesťanským socialistům, kterým dosud předsedá. Ve Štrasburku vystudoval práva, ale právníkem se vlastně nikdy nestal. Od osmdesátých let je politikem z povolání, a startoval hned na vysokých postech. Šikovný řečník, který dokáže přesvědčit kromě rodného jazyka i v angličtině, němčině a francouzštině, byl poprvé zvolen poslancem v roce 1984. A hned ten rok se jako čerstvý třicátník stal ministrem práce. Z ministerských postů už nikdy neodešel. V roce 1989 povýšil na ministra financí, což je v Lucembursku tradiční předstupeň k pozici premiéra. Musel však ještě šest let počkat, než se doyenovi strany Santerovi zachtělo povýšit do Evropské komise. Totéž se nyní děje současnému ministru financí Lukovi Friedenovi, který netrpělivě čeká na Junckerův odchod.

Juncker těch šest let před usednutím do premiérského křesla beze zbytku využil. Ač právník věnující se spíše pracovnímu trhu, začátkem devadesátých let si získal ostruhy v evropské ekonomické politice. Jako reprezentant miniaturní země a polyglot se stal moderátorem vznikající společné měny. Jeho rukopis lze najít na klíčových ekonomických pasážích Maastrichtské smlouvy z roku 1992, která umetla cestu zavedení eura.

Hrdina z Dublinu, který chodí na dámy

Ani po získání premiérské funkce se nevzdal role vůdčího Evropana v unifikující se Evropě. V roce 1996 se mu podařilo usmířit spor, bez kterého by euro asi nikdy nebylo zavedeno. A bez kterého by ale také nikdy nebylo současných potíží. Střet tehdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraka a německého kancléře Helmuta Kohla o fiskální součást monetární unie usmířil na půl cesty: země, která zavede euro, je automaticky povinna dodržovat hraniční deficit rozpočtů, ale porušovatelé pravidla nebudou trestáni automaticky, ale dle názoru ministrů financí. Juncker byl po smíru Chiraka a Kohla v Dublinu oslavován jako „hrdina z Dublinu“, ale právě zde vznikl problém budoucího nedodržování maastrichtských rozpočtových kritérií, především ze strany velkých států.

JunckerJuncker

Zatímco Kohl, Chirac a další postupně mizeli, Juncker zůstával. Dvakrát předsedal Radě Evropské unie. V roce 2005 se stal předsedou euroskupiny, čím dál mocnějšího shromáždění ministrů financí eurozóny. Pod jeho vedením eurozóna prošla řeckou tragédií a přiklonila se k tvrdým škrtům.

Přesto Juncker nikdy úplně nejvýše nedosáhl. V roce 2009 Francouzi zablokovali jeho výstup do nové funkce prezidenta EU, kterým se pak stal nevýrazný Belgičan Herman Van Rompuy. Na vině může být Junckerův osobní styl, o kterém se v Bruselu nemluví právě nejlépe.

Když zrovna nepředstírá, že škrtí španělskou ministryni, může ho pro pobavení napadnout plácnout rakouského kancléře sadou dokumentů přes hlavu. Roky odtržen od reálného života je pak schopen se novinářům pochlubit, že na summitu chodí na dámské záchody, protože ty pánské jsou na něj příliš špinavé.

Komisařka Redingová v záloze

Nic z toho ale neznamená, že Juncker je v politice mrtvý muž. Když se po propuknutí špionážního skandálu do Junckera pustili koaliční socialisté a požadovali potupné hlasování o důvěře, Jun-cker je předběhl a vyhlásil předčasné volby. Jeho obrana zní, že o ničem nevěděl. Vždyť i sám byl odposloucháván: „Opravdu myslíte, že by měl premiér vědět o každém kroku 60 pracovníků tajných služeb?“ Juncker se sám nijak nepodílel na kupčení s limuzínami či na pomlouvačných kampaních proti prokurátorovi neprávem obviněnému z pedofilie. Ale podle opozice měl vládnout. Šéfa služby SREL sice nakonec odvolal, ale až roky potom, co zjistil, že služba není dobře spravována. Pro starosti s eurem toho doma zkrátka mnoho nedělal. Šéf vyšetřovací komise François Bausch to potvrdil: „Juncker chtěl zasáhnout, ale neměl dost času.“
Přes neustálé opomíjení domácí politiky však Juncker není u Lucemburčanů na odpis. Před propuknutím skandálu mu důvěřovalo rekordních 72 procent, takže i po předpokládatelném poklesu důvěry na tom bude stále lépe než drtivá většina jeho evropských kolegů. Jeho tažení za vítězstvím v dalších volbách mohou zkomplikovat jen jeho spolustraníci. Ministr financí Frieden tuší, že by nyní mohl Junckera konečně odstranit. Bez šancí není ani jiná významná spolustranice, Viviane Redingová, nyní eurokomisařka pro spravedlnost. Zatím se ale Junckerovi povedlo celou stranu sešikovat za svá záda a jako hlavní kandidát směřuje do podzimních voleb. A v lucemburské politice míní prý zůstat, i kdyby se stal lídrem opozice: „To není přece žádná hanba,“ říká.

Kandidát do eurobyrokracie

Málokdo mu to ale věří. Pokud by v lucemburské politice jeho éra skončila, plejáda funkcí se nabízí na evropském poli. Evropská lidová strana by si ho přála příští rok jako hlavního kandidáta ve volbách do Evropského parlamentu. Příští rok také dojde na hledání nového předsedy Evropské komise i europrezidenta. Kdyby Juncker chtěl, některou z funkcí by nejspíše snadno získal. Přestože Juncker působí v plném nasazení ve vrcholné politice už desítky let, těžko to může být jinak. Muž bez dětí a zálib nic jiného než politiku vlastně ani nezná.

JunckerJuncker