Svým voličům slíbil, že americké chlapce v uniformách vrátí ze zámoří. A že sníží výdaje Spojených států na zahraniční vojenské mise, neboť peníze jsou potřeba doma. Jak se tyto sliby daří prezidentovi USA Donaldu Trumpovi plnit? Opravdu Američané couvají z role světového četníka? A má Washington v zahraniční politice jasno, nebo jeho diplomaté jen hasí požáry, které založil pramálo vyzpytatelný šéf? Následujícím textem otevíráme šestidílný seriál, ve kterém se na INFO.CZ vždy v pondělí zaměříme na roli a vyhlídky americké armády ve světě.
Světová média bezmála tři uplynulé měsíce zaměstnávalo plánované stažení zhruba dvou tisíc amerických vojáků ze Sýrie. Loni v prosinci oznámené, posléze zpochybňované, nakonec korigované. Výsledek? Demise ex-generála americké námořní pěchoty Jamese Mattise z postu ministra obrany, rozruch na mezinárodní scéně a očekávatelný konec celé frašky. Američané se nestáhnou zcela, v Sýrii jich zůstanou nejméně dvě, nejvýše čtyři stovky, a to po „určitou dobu“. Jinými slovy, není přesně dané, kdy odejdou.
Experti (nejen) v tomto případě mluví o chaosu a zbytečných zmatcích. Existuje tedy něco jako Trumpova blízkovýchodní politika? Ucelená představa nynější administrativy o vývoji regionu a americké vojenské přítomnosti v něm?
Pokud alespoň osnova takové politiky vznikla, Trumpovi lidé ji dobře tají. Přesto lze vyčíst alespoň její obrysy: současná americká administrativa jednoznačně stojí za státy Zálivu, především Saúdskou Arábií. Bezvýhradně podporuje Izrael. Univerzálním viníkem regionální nestability je po jejím soudu Írán, v čemž je v plné shodě se Saúdy i Izraelem. Sýrie pak Američany v zásadě nezajímá, nepovažují ji za své hřiště. V Iráku si naopak chtějí udržet vliv a Palestinci jsou pro ně vlastně jen obtížným partnerem v dialogu s Izraelci. Zbylé arabské státy si spíše snaží získat.
Mimochodem, co se detailů bombasticky ohlašované a pro region klíčové „dohody století“ mezi Araby a Izraelem týče, svět si na ně bude muset počkat minimálně do dubna. USA prý nechtějí ovlivnit izraelské volby plánované na devátý den zmíněného měsíce.
Vzhledem k přátelství, které Trumpa pojí s nynějším premiérem židovského státu Benjaminem „Bibim“ Netanjahuem, se nabízí jediné vysvětlení – i stávající americké administrativě došlo, že v mírové dohodě nemůže Izrael dostat vše, co by chtěl. Třeba celý Jeruzalém. A je proto nutné vyloučit možné zklamání „Bibiho“ voličů z chování Ameriky. Ostatně, první řízené úniky americké strategie do médií tuto domněnku potvrzují.
Levanta: Sýrie nás nezajímá, Irák ano
Jakkoli bude Trump vždy tvrdit opak, na syrském území pokračuje v politice svého předchůdce Baracka Obamy, na jehož kritice (logicky) postavil volební kampaň. Podobně jako bývalý prezident, ani ten současný se nechce v Sýrii zaplést. Jeho vojáci zde vždy (oficiálně) bojovali jen proti extremistům z takzvaného Islámského státu, nikdy za demokracii a tedy proti vládě prezidenta Bašára Asada drženého při životě Ruskem a Íránem. Američané sice pomáhají jednotkám tvořeným převážně syrskými Kurdy, neperou se ale za jejich právo na sebeurčení – společně zápolí pouze proti džihádistům…
Co se vojenského nasazení týče, to americké je v Sýrii symbolické. A jakkoli Washingtonu (oficiálně) nejde o Kurdy, přítomnost jeho vojáků brání jiným mocnostem – především Turecku, ale třeba i Rusku – kurdský region jednoduše převálcovat.
Ankara i Moskva mají samozřejmě k dispozici takové armády, které by to hravě dokázaly, nechtějí ale riskovat hněv Washingtonu a růst napětí. V tureckém případě je situace o to komplikovanější, že je tato země členem NATO. A Američany na svých základnách rovněž oficiálně hostí. A jakkoli je autoritářský prezident Recep Tayyip Erdogan ve vztahu k USA stále asertivnější, na zásadní rozkol to nevypadá. Ankara žádá od Washingtonu moderní letouny, třebaže jej dráždí nákupem ruského protiletadlového systému.
