Afghánistán je rozdrobený a Tálibán bude muset sjednat dohody s regionálními vůdci, jeho moc tak na některých místech zřejmě bude limitovaná. Radikální hnutí bude muset nabídnout obyvatelstvu, pokud si chce zajistit jeho loajalitu, více než jen náboženský řád. „Dá se očekávat, že tálibové tentokrát nebudou mezinárodní společenství tolik provokovat excesy, k potlačení lidských práv v zemi však dojde,“ říká Bohumil Doboš z katedry politologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Tálibán sice poměrně snadno získal kontrolu na prakticky celým Afghánistánem, ale bude pro něj také snadné zemi vládnout?
Nebude. Země je etnicky, klanově a mocensky značně rozdrobená a Tálibán se bude potýkat se stejnými problémy jako končící vláda. V zemi není vybudovaná dostatečná infrastruktura, která by umožnila efektivní centralizaci, a hnutí samotné má vnitřní rozpory. Nemůžeme tak očekávat ani rychlou centralizaci moci, ani výrazné zvýšení schopnosti státu ve všech oblastech spravovat věci veřejné, což nutně povede k nespokojenosti.
Tálibán je navíc částečně vnímán i skrze etnické prizma jako hnutí paštunské, a tudíž může docházet k mobilizaci odporu na základě etnické příslušnosti. Hnutí tak bude muset stejně jako předchozí vláda spolupracovat s místními vůdci, což znovu omezí jeho moc.
Jaké jsou pro Tálibán největší výzvy z hlediska budoucí správy země?
Je to přijetí Tálibánu jako dominantní vládnoucí síly v celém státě a také zvýšení efektivity alespoň některých služeb. Hnutí se bude muset snažit o nějaký viditelný pozitivní posun ve schopnosti státu poskytovat služby obyvatelstvu tak, aby nezačal odpor proti jeho vládě.
Legitimizace skrze islamistické myšlenky je totiž značně limitovaná a hnutí musí nabídnout pozitivní změnu i té významné části společnosti, která si vládu s radikálním výkladem práva šaría nepřeje.
Dá se čekat, že část území bude pod přímou kontrolou hnutí a část jím bude spravována spíše zprostředkovaně? Mohou proto být některé regiony svobodnější?
Ano dá, avšak nelze říct, jestli budou tyto regiony svobodnější. Tento model fungoval i doposud, kdy místní vládce často jmenovali guvernéři provincie. Tím se sice zajistilo, že provincie zůstala „provládní“, ale moc centrální vlády byla limitovaná.
Tálibán bude muset podobné dohody sjednat také. Situace v regionech pak bude záviset na osobě místního vůdce, často velmi despotické, i když třeba bez silného náboženského prvku.
Naděje, že Tálibán bude umírněnější než na přelomu tisíciletí a bude více spolupracovat s mezinárodním společenstvím, podle některých názorů existuje. Vnímáte to také tak?
Částečně. Dá se očekávat upozadění vztahů s al-Káidou a méně ostentativně provokativních gest. Tálibán je více než v devadesátých letech zaměřen na zisk, a tudíž bude muset vést politiku, která mu umožní spolupráci se zahraničím. Nedá se však očekávat, že by nedošlo k zavedení radikálního výkladu práva šaría včetně potlačení mnoha lidských práv, která byla prosazovány předchozí vládou.
S odchodem USA a jejich spojenců se v Afghánistánu otvírá prostor pro působení dalších zemí. Jaké mají Čína, Rusko či Írán ambice?
Ekonomické a bezpečnostní. Jdou ruku v ruce, Tálibán nesmí pro tyto aktéry představovat hrozbu ať už svojí aktivitou, či spoluprací s al-Káidou. Na oplátku budou tyto státy připraveny dále se podílet na ekonomických projektech, jako je těžba nerostných surovin, z čehož budou mít profit i členové Tálibánu.
