Migrační krizi, které čelí Evropa, nepůjde vyřešit bez toho, aniž by se zapojily všechny státy včetně České republiky. „Rada Evropy se dlouhodobě zasazuje o větší míru solidarity. Kvóty na přerozdělování uprchlíků jsou jedna z jejích forem. Ukazuje se ale, že to není funkční a možná se to od počátku nevzalo za správný konec,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ zvláštní zmocněnec generálního tajemníka Rady Evropy pro migraci a uprchlíky Tomáš Boček. Jak se členským zemím Rady Evropy daří respektovat práva migrantů? Jak by Evropa měla na současnou situaci reagovat? A jak zvládnout integraci cizinců, kteří už v Evropě žijí? I o tom se v rozhovoru mluvilo.
Působíte jako zvláštní zmocněnec generálního tajemníka Rady Evropy pro migraci a uprchlíky. Co přesně máte na starosti?
Mým hlavním úkolem je asistovat vládám evropských států, aby zvládaly masivní migrační přívaly a zároveň respektovaly své mezinárodně právní závazky v oblasti lidských práv. Respektovaly pravidla, na kterých jsme se v Evropě dohodli, a jejichž existence má daleko hlubší smysl, než se na první pohled může zdát. To, že do Evropy v současné době přichází velká spousta lidí, způsobuje, že vlády jsou v pokušení tato pravidla nerespektovat, protože je to pro ně jednodušší, nebo někdy i proto, že jim ta pravidla nejsou příliš jasná.
Dále koordinuji veškerou migrační agendu v Radě Evropy a pracuji na posílení spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi, především s OSN, EU a Mezinárodní organizací pro migraci.
V současné migrační krizi, které čelí Evropa, je spíše slyšet o Evropské unii, než o Radě Evropy. Jak spolupráce s EU probíhá? Nelezete si, lidově řečeno, tak trochu do zelí?
Spolupracuji hlavně s Evropskou komisí, která je ve struktuře unijních institucí tou, která plodí návrhy. Důležité je, abychom si dopředu sdělovali, co která organizace chystá, abychom nebyli překvapeni a šli stejným směrem. Zájem máme stejný. Spolupráce samozřejmě probíhá i na úrovni Rady ministrů a Evropského parlamentu. Například když se projednával migrační balíček, tak europoslanci chtěli znát názor Rady Evropy.
Pomáháte vládám členských států Rady Evropy, aby se neodkláněly od daných pravidel, k nimž se zavázaly. V jakých oblastech je možné narazit na největší nedostatky?
Je toho poměrně hodně. Mám za sebou několik zjišťovacích misí v různých státech, nejčastěji jsem byl v zemích, které byly, nebo pořád jsou, nejvíce vystaveny migračním tokům, tedy v Řecku, Turecku nebo Itálii.
Byl jsem ale také ve francouzském Calais nebo v Srbsku či Maďarsku. Snažím se nejprve zmapovat situaci v terénu a získat z toho přímou zkušenost. Potom mé poznatky probírám s vládou toho příslušeného státu a nakonec vypracuji zprávu s doporučeními pro Radu Evropy, jak by mohla v tom kterém konkrétním případě pomoct.
O co se může jednat?
Může jít o pomoc při navrhování nových zákonů nebo při aplikaci existující legislativy, tréninky pro různé profese přicházející do styku s migranty a uprchlíky, konkrétní návrhy na integrační programy nebo pomoc se systematickými změnami ve fungování justičního systému, aby se rychleji vyřizovaly azylové žádosti apod.
Řešíte finanční pomoc?
Částečně. Při Radě Evropy funguje Rozvojová banka, která byla založena v 50. letech jako odpověď na migrační situaci v tehdejší době, a měla proto pomáhat migrantům a uprchlíkům v Evropě. Během svého vývoje se soustředila i na sociální projekty, například nemocnice nebo školy, a nyní se už zase z velké části věnuje migraci. Projekty lze financovat formou grantů nebo výhodných půjček pro členské státy.
Vraťme se ještě k tomu, v čem se členské státy Rady Evropy nejčastěji odklání od dohodnutých pravidel v oblasti lidských práv. Co k nim řadíte?
Nejčastěji se týkají podmínek v migračních táborech, které se neliší jen země od země, ale i uvnitř jednotlivých států. Jako jeden z hlavních problémů ale vidím to, že když se migranti dostanou do Evropy, nejsou jim poskytnuty dostatečné informace. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by migranti byli ihned po příjezdu řádně a pro ně srozumitelně informováni o tom, co je čeká, tedy jaké procedury mají před sebou, jaká mají práva a jaké povinnosti, tak se tím mnoho států vyhne dalším problémům do budoucna.
Za další citlivou oblast považuji velmi omezené legální migrační cesty a na to navázané převaděčství. Pokud neotevřeme legální migrační kanály, tak budeme jen posilovat tento druh organizovaného zločinu. Problém je v tom, že migranti pašerákům věří více než zástupcům státu nebo nevládních organizací. Tuto důvěru je potřeba rozbít, protože pašeráci mají zájem na tom, aby cesty migrantů byly co nejdelší. I to je jeden z důvodů, proč se řada migrantů chce dostat až do Spojeného království nebo Švédska.
Například Srbsko se snaží jejich vliv eliminovat zavedením čekací listiny migrantů, na jejímž základě je denně vpuštěno deset osob do tranzitní zóny v Maďarsku, kde čekají na vyřízení své žádosti o azyl. Ano, bude to nadlouho, protože v Srbsku je touto dobou 6500 migrantů, ale migranti, především ty s rodinami, už se přestávají pokoušet využívat služeb pašeráků.
V čem dalším by se měly státy polepšit?
Kapitolou sama pro sebe jsou dětští migranti, zejména ti bez doprovodu, kteří jsou extrémně zranitelní a představují snadnou kořist pro organizovaný zločin. Zásadním se z tohoto pohledu jeví (ne)ustanovování opatrovníků. Opatrovnické systémy jsou totiž neefektivní nebo nefunkční skoro ve všech členských zemích. Dalším problémem je určování věku u dětí bez doprovodu, tedy stanovení kdo není a kdo už je plnoletý. Bohužel velmi široce je používána i detence dětí, protože nemáme dostatek alternativních řešení. Nefunguje ani slučování rodin.
S dětmi je samozřejmě spojená integrace. Uvědomuji si, že je toto slovo vysoce nepopulární, ale je potřeba vědět, co chceme dělat s lidmi, kteří už tady jsou. Jiná alternativa, než jejich integrace, neexistuje. Pokud ustanou konflikty, které jsou v zemích, odkud k nám přišli, tak je poměrně velká šance, že se někteří z nich vrátí, ale i přesto řada z nich zůstane. Pokud nebudeme pracovat na jejich integraci, tak nám hrozí, že tito lidé se budou vyčleňovat z většinové společnosti a část z nich potom bude náchylnější k radikalizaci. Bude se tedy opakovat přesně to, co dnes vidíme u druhé generace migrantů, kteří k nám, tedy do Evropy, přišli v 60. – 70. letech.
Co se s tím dá dělat?
Jednotný recept neexistuje, ale myslím si, že výrazně pomoci může vzdělání. Už i lidem v uprchlických táborech musíme dát nebo umožnit nějakou aktivitu, protože oni tam nemají co dělat a neustále tak přemýšlí pouze nad tím, jak se dostat někam jinam. Tohle je další z důležitých úkolů dneška.
Jmenoval jste oblasti, v nichž členské státy Rady Evropy nejčastěji nedodržují domluvená pravidla. Platí to pro celou Evropu, nebo existují státy, které se vymykají?
Každá země má něco a záleží především na tom, jak moc je vystavena migračnímu toku. Zajímavé je, že státy, které jsou nejvíce na ráně, jako je třeba Itálie nebo Řecko, chtějí pomáhat a mají k migrantům obecně dobrý přístup. Je to způsobeno každodenním přímým kontaktem a bezprostřední zkušeností. Řeknu to obrazně, ale pokud vidíte topící se dítě, tak ho zachráníte. V jiných zemích, které zkušenost nemají, je to daleko složitější. I to se ale musí brát v potaz.
Další ukázkou může být Srbsko. To je stát, který není extrémně bohatý a musí se v současné době potýkat s 6500 migranty.
Pro systém to představuje nesmírnou zátěž a v péči o migranty tudíž najdeme řadu nedostatků včetně neefektivního opatrovnického systému. Ale i s ohledem na vlastní migrační zkušenost v minulosti zde k migrantům převládá obecně humánní přístup.
Evropská komise před dvěma lety představila povinný relokační mechanismus na přerozdělování uprchlíků mezi členské státy EU a zvažovala zavést podobné řešení i trvale. Řada zemí, včetně České republiky, to ale ostře kritizovala a odmítla se tomu podřídit. Jak se k takovému řešení staví Rada Evropy?
Kvóty jsou vnitřní záležitostí EU. Na druhou stranu Rada Evropy se dlouhodobě zasazuje o větší míru solidarity, protože víme, že není možné stávající situaci vyřešit bez zapojení všech států. Žádá si to evropské, ne-li světové řešení. Pokud zůstaneme pouze v Evropě, tak si myslím, že relokační mechanismus je jedna z forem solidarity, o které mluvím. Ukazuje se ale, že to není funkční a možná se to od počátku nevzalo za správný konec.
