V polovině března si Sýrie připomněla smutné výročí. Bylo to přesně šest let, co zemí začala zmítat občanská válka, jež vyvrcholila v konflikt, do kterého jsou zapojené téměř všechny světové velmoci. V pátek se do jeho řešení znovu připojily útokem na syrskou leteckou základnu také Spojené státy americké, nepřehledná situace dala vzniknout také samozvanému Islámskému státu, který terorem ohrožuje nejen Syřany, ale také obyvatele celého světa. Kdo však bojuje za jaké zájmy a jak se celý konflikt vyvíjel?
V současnosti se celého konfliktu účastní čtyři hlavní skupiny, které proti sobě různě bojují. Tou hlavní je vládní režim prezidenta Bašára Asada, který se dostal k moci v roce 2000, kdy ve volbách získal 99,7 procenta. Jeho vládu podporuje především Rusko a Írán. Proti jeho vládě od roku 2011 bojuje syrská opozice zastupovaná Svobodnou syrskou armádou – ta vznikla především z bývalých členů běžné syrské armády.
Její akce podporuje například Turecko, Katar nebo Saúdská Arábie, která povstalce v boji proti Asadovi podporovala jak finančně, tak i materiálně přes Turecko nebo Jordánsko. Zároveň však byli terčem ruských náletů, které měly původně bojovat proti Islámskému státu.
Své zájmy v konfliktu hájí také Kurdové, kteří jsou dále rozprostřeni po území Turecka, Iráku a Íránu, kde se snaží vybojovat nezávislost. Především Turecko se snaží zabránit vytvoření samostatného územního celku, který by značně ohrozil jeho územní integritu. Kurdové tak zároveň bojují s Turky a Islámským státem. Samotné Turecko tak nevyvíjí vojenskou aktivitu proti Islámskému státu, což je problematické především v souvislosti spojenectví států NATO, pro které je Islámský stát v rámci konfliktu nepřítel číslo jedna.
Takzvaný islámský stát, který vznikl z lidí napojených na teroristickou organizaci Al-Káida má za cíl vytvoření chalífátu, kromě Iráku a Sýrie má své jednotky také v Libanonu, Libyi, Egyptě nebo Afghánistánu.
Počátek konfliktu
Samotná syrská občanská válka začala relativně nevinně v roce 2011 v rámci takzvaného arabského jara, kdy na Blízkém východě a na severu Afriky probíhala vlna nepokojů. Stejně tomu bylo i v Sýrii, kde lidé projevovali svou nespokojenost s vládou Bašára Asada.
Dávali mu za vinu především velké ekonomické rozdíly a elitářství, situaci zhoršila také vyšší nezaměstnanost a období sucha, svou roli sehrály také náboženské rozdíly mezi Sunnity a Šíity. Nepokoje proti vládě se však obrátily v otevřený konflikt poté, co do demonstrantů začaly střílet vládní jednotky.
Důsledkem byl vznik opozičních ozbrojených sil, což vyvrcholilo otevřeným ozbrojeným konfliktem, ke kterému se přidaly také extremistické skupiny, aby bojovaly proti Asadově režimu. Již v roce 2012 tak v zemi vzniká odnož Al-Káidy an Nusrá, která rovněž bojuje proti vládě, začíná se rovněž vyostřovat situace na severu země, kde se snaží nestabilní situace v zemi využít také Kurdové.
Do konfliktu se pomalu začínají zapojovat také ostatní země. Írán dodává materiál syrské vládě, státy na Arabském poloostrově zase povstalcům. Svou podporu ještě zintenzivnily v roce 2013
Rozdělení vlivu
To umožnilo takzvaným rebelům provést protivládní útok, o několik měsíců se však sami museli bránit zvýšené ofenzivě Asadových vojáků. Jsou tak už jasně vymezené sféry vlivu, kdy Sunnité podporují rebely a Šíité režim Bašára Asada. Do konfliktu se tak poprvé zapojily také Spojené státy poté, co tehdejší prezident Barack Obama podepsal tajný rozkaz, podle kterého měla CIA provádět výcvik syrských rebelů.
V roce 2013 rovněž došlo k použití sarinu v Ghútě, tento chemický útok podle Lékařů bez hranic zabil více než 350 lidí a jeho provedení se připisuje vojskům Bašára Asada. Ten z něj však obvinil povstalce. Západní státy tehdy uvažovaly o vojenském zásahu v zemi, nicméně ten byl nakonec zamítnut.
Změna hry
Mezi lety 2013 a 2014 se však celá situace mění a z pobočky organizace Al-Káida vzniká Islámský stát. Ten na území Sýrie a Iráku vytvořil vlastní chalífát a začal bojovat o status muslimské světové autority. Za úspěchem vojenského hnutí Abú Bakra Bagdádího je nepochybně nepřehledná vojenská situace, kdy vinu za vznik Islámského státu jednotlivé strany shazují na sebe.
Mezitím Islámský stát bojuje proti ostatním povstalcům a začíná okupovat například ropná pole, díky kterým denně vydělává až miliony dolarů. Ty získává převážně od tureckých překupníků s ropou.
V polovině roku 2014 rovněž v zemi proběhly prezidentské volby, které se ziskem 88,7 procenta jasně vyhrál prezident Bašár Asad. Zároveň se však objevily hlasy, podle kterých mohou být výsledky voleb zfingované.
Zahraniční intervence
V druhé polovině roku se do boje proti Islámskému státu zapojují USA, kromě leteckých útoků také dále trénují rebely, ale pouze ty, jež bojují proti IS. Do bojů se rovněž v roce 2015 zapojuje Turecko, které však útočí pouze na Kurdy, kteří jsou rovněž ve střetu s Islámským státem. Turecko však vojenské akce proti IS nepodniká, což vyvolává napětí uvnitř NATO, jehož je členem. Ještě nejasnější je situace ve chvíli, kdy Rusové začínají bombardovat povstalce místo jednotek Islámského státu.
Na konci roku Asadovy jednotky za pomoci Ruska začínají dobývat Aleppo, poslední baštu povstalců, 4. dubna však podle dostupných indicií Asadovy jednotky znovu použily ve městě Khan Shaykun zakázanou látku sarin. Více než 80 lidí zemřelo, tři dny poté proto americký prezident Donald Trump rozhodl o vypálení 59 raket Tomahawk z amerických lodí ve Středozemním moři na syrské vládní letiště Shayrat. Jednalo se o první útok USA mířený přímo na Asadova vojska. Útok okamžitě odsoudil Írán a Rusko, oba státy poukazovaly především na nedostatečné prošetření incidentu v Khan Shaykunu.
