Automobilový průmysl nachází na africkém kontinentu slibný potenciál jak z hlediska rostoucího trhu, tak výroby. Náklady na pracovní sílu jsou tam nízké, vlády vstřícné, a tak tam stále více výrobců aut a součástek staví továrny. Rozvíjejí se i místní značky. Tahounem odvětví je Maroko, které sází na elektromobilitu. Mediální společnost Deutsche Welle podotýká, že tento vývoj by mohl ohrozit pracovní místa v zemích východní Evropy.
V Africe žije více než miliarda lidí, kteří se však na globálních nákupech aut podílejí z pouhého procenta. V případě Číny je to třicet procent, Evropy 22 a Severní Ameriky sedmnáct procent. Na africkém kontinentu připadá 44 aut na tisíc obyvatel, světový průměr je 180 a v USA je to osm set vozů. Současný vývoj však nasvědčuje tomu, že by se africké statistiky mohly brzy změnit. Na černém kontinentu vyráběná auta mohou jít na export zejména do Evropy.
„Tak, jak jsme viděli, že se automobilový průmysl přesouvá do východní Evropy, dalším logickým krokem je severní Afrika,“ řekl Financial Times odborník Citibank na daný region David Cowan.
Hvězdou tamního autoprůmyslu je Maroko, které ve vývozu osobních aut už v roce 2018 předstihlo Jižní Afriku. Stoupá přitom i domácí prodej. Za devět měsíců letošního roku se jich v Maroku prodalo více než 131 tisíc, což představuje třináctiprocentní nárůst oproti předpandemickému roku 2019. Žebříčku popularity tam vévodí Dacia, následují Renault, Hyundai a Peugeot.
Většina ze zhruba 400 tisíc v zemi každoročně vyrobených aut míří na export zejména do Francie, Španělska, Německa a do Itálie. Marocký automobilový průmysl zaměstnává 220 tisíc lidí a zájem o výrobu stále roste.
Nadnárodní automobilový koncern Stellantis minulý měsíc oznámil, že svůj minielektromobil Opel Rocks-e do městského provozu bude montovat v přístavním městě Kenitra na severu Maroka. Tamtéž má vzniknout továrna na výrobu elektromobilů čínské společnosti BYD Auto.
Do Maroka proniká i Tesla, nedávno tam postavila první nabíjecí stanice. Současně tam byla v létě otevřena výrobní linka na domácí nabíječky. Na rozvoji elektromobility by se měl v regionu podílet i italsko-francouzský výrobce elektroniky a polovodičů STMicroelectronics, který tam plánuje expanzi.
„Nové rozšíření závodu Bouskoura se zaměřuje na zajištění dodávek pro výrobce elektroaut včetně Tesly,“ sdělil v létě tehdejší ministr průmyslu Mulaj Hafíd Elalamy. Vládní činitel věří, že země může do roku 2025 konkurovat Číně a Indii. Maroku v tom nahrává blízkost Evropy i obchodní dohody s řadou významných zemí. Odborníci vyzdvihují zejména roli vlády, která ví, jak odvětví povzbudit.
„Továrny Renaultu a Peugeotu v Tangeru a okolí vznikly kvůli supervýhodným dohodám, co se týče pozemků, infrastruktury a zjednodušení byrokracie pro investice v zemi, do které se dá z Evropy zakrátko doplout trajektem,“ řekl německé stanici Joe Studwell z Ústavu zahraničního rozvoje v Cambridgi. Zdůraznil také důležitost nízkých mzdových nákladů a fakt, že velká část dílů pro finální výrobek vzniká rovněž na místě. Další experti zmiňují i solidní technické vzdělávání v zemi.
Za Marokem zaostává Egypt, o němž se původně hovořilo jako o předpokládaném lídrovi afrického automobilového průmyslu. Čínská automobilka Dongfeng tam ale letos podepsala dohodu se zkrachovalým státním podnikem El Nasr Automotive Manufacturing Company o společné výrobě elektromobilů. Rozvíjejí se či plánují závody nejen evropských značek v Keni, Rwandě, Etiopii, Nigérii a v Ghaně.
V Africe je i prostor pro místní značky. Keňský Mobius Motor vznikl v roce 2009 a nyní plánuje na trh uvést terénní vozidlo. Kiira Motors chce v Ugandě představit hybridní vůz, zatímco v Jihoafrické republice se rozvíjí společný projekt společnosti Mureza Auto a íránské SAIPA Group.
Experti však upozorňují, že místní trhy jsou pro domácí i zahraniční výrobce a jejich dodavatele příliš malé, což brzdí výrobní plány. To se však může do deseti let s rozvojem afrických velkoměst a střední třídy změnit.
Očekávají také jistý tlak na východoevropský region. „Část výroby, zejména elektroinstalace a manuální práce, se přesouvá z východní Evropy. Pro Česko, Slovensko a pro Polsko to ale nebude významný problém, protože je tam dobře zavedená, vysoce kvalifikovaná pracovní síla se stále nízkými náklady, a země navíc leží blízko německých a dalších evropských výrobců,“ domnívá se Georg Leutert z globálního průmyslového odborového svazu IndustriALL Global Union.
Rumunsko, Bulharsko a balkánské země by však podle něj problémy mít mohly. „Je tam velká fluktuace pracovníků a špatná infrastruktura,“ dodal.
