Jméno Čínské superligy bylo v tuzemsku skloňováno především s příchodem sparťana Bořka Dočkala. Ten však není jediný, kdo za horentní sumy na dálný východ míří, liga má totiž ambice konkurovat tradičním fotbalovým baštám jako je Anglie nebo Španělsko. Což se projevuje právě ve financích, které vydávala před začátkem sezony, jež začíná tento víkend.
Čínská superliga, která byla založena v roce 2004, se hraje od března do listopadu, poslední týdny tak byly ve znamení právě mohutných přestupů. Částka za ně přesáhla deset miliard liber. Co to znamená? Že čínské kluby zaplatily za příchod nových hráčů asi o 3 miliardy korun více, než týmy ve Spojeném království. Výdaje za akvizice hráčů byly šestnáctkrát větší, než kolik utratily týmy ve španělské La Lize. Tedy vlastně více, než kolik utratily španělské, německé, italské a francouzské týmy dohromady.
Za 51 milionů liber tak letos čínské týmy dokázaly nalákat například brazilského útočníka Oscara, za 17 milionů Axela Witsela nebo za 15 milionů Alexandra Patoa. Bořek Dočkal do Henanu Jinaye přestoupil za v přepočtu 230 milionů korun a ročně bude pobírat 81 milionů korun. Mzda je totiž ta hlavní položka, kterou se snaží čínské týmy hráče ze západu nalákat. Na velké množství financí však často útočí kritici čínského fotbalu. „Nevím, jak jsou takto vysoké mzdy udržitelné, toto jednoduše není ta správná cesta,“ uvedl pro livemint.com Alan Shearer, expert anglické Premiere League. Podobně se vyjádřil také šéf Chelsea Antonio Conte, který čínské peníze označil za nebezpečí.
Ceny hráčů však šroubuje vzhůru také limit, která superliga má. Čínské týmy totiž mohou mít ve svém kádru pouze pět hráčů z ciziny, přitom aspoň jeden musí být původem ze zemí patřících do Asijské fotbalové konfederace. Týká se to tak například Bhútánců nebo Nepálců. Limit ale navyšuje také ceny čínských hráčů, o které se na domácím fotbalovém trhu jednotlivé týmy přetahují.
Mnohem silnější vliv na obrovské utrácení má však politika. Čínská vláda si totiž už v minulosti jako znak prestiže vytyčila cíl stát se světovou fotbalovou velmocí. Majitelům šestnácti týmů, které superligu hrají, tak může prestiž na fotbalovém trávníku přinést také oblibu u mocných politiků. A ačkoliv je jasné, že se Čína nestane fotbalovou jedničkou přes noc, příběhy úspěšných místních fotbalistů mohou pomoci mládežnickým týmům vychovat silnou generaci mladých fotbalistů. Což se možná zadaří, objem sportovní ekonomiky má totiž v zemi v roce 2025 činit 850 miliard dolarů.
Jedním z ukázkových příkladů propojení podnikání a fotbalu může být příběh týmu Kanton Evergrande. Do něj před sedmi lety investovala stejnojmenná realitní společnost Evergrande Group, což se však jejímu majiteli Xu Jiayinovi nepochybně vyplatilo. Jeho tým totiž od roku 2011 každoročně vyhrává superligu. V tom ho značně podporují místní obyvatelé Kantonu, nejvíce navštěvované jsou zápasy proti týmům ze severu, především z Pekingu. I na hřišti je totiž stále vidět severojižní rozdělení a s tím spojená rivalita nejlidnatější země světa. Zajímavostí je, že 40 procentní podíl drží v týmu Kanton Evergrande drží čínský konglomerát Alibaba.
Již výše zmíněná návštěvnost stadionů je však pro čínský fotbal relativně nepříjemné téma. Ačkoliv v průběhu let roste, za poslední rok téměř o devět procent, stále se s prodejem lístků nedá počítat jako se stěžejním zdrojem příjmů. Na zápasy sedmi týmu z celkových šestnácti se totiž průměrně nedostaví ani dvacet tisíc diváků, a to přesto, že se kapacita fotbalových stánků běžně pohybuje kolem padesáti tisíc míst.
