Nové drama v českých kinech Agnus Dei připomíná málo známou kapitolu z poválečných dějin. Jejími hrdinkami jsou polské jeptišky znásilněné sovětskými vojáky a mladá francouzská doktorka, která jim koncem roku 1945 pomáhá. Námět inspirovaný skutečnými osudy zní chmurně, francouzská režisérka Anne Fontaineová svůj film ovšem vidí jako příběh o naději a solidaritě.
Proč jste chtěla připomenout zrovna tento příběh traumatizovaných žen?
Protože je velmi dojemný a komplexní. Vypráví o důležitých věcech, o víře, mateřství, o setkání dvou světů, náboženského a světského. Náš film se sice odehrává nedlouho po druhé světové válce, v mnoha zemích ovšem k obdobnému násilí na ženách stále dochází. I proto jde o silný příběh plný intenzivních emocí.
Vychází děj Agnus Dei ze skutečných osudů?
Ano, příběh je založen na denících mladé francouzské lékařky z Červeného kříže. Nejmenovala se Mathilde, jak ta v našem filmu, ale Madeleine Pauliacová. V denících popsala pouze fakta. Postavy, jejich reakce, celou dramaturgii událostí jsem dodala já se svými spoluscenáristy.
Jak moc se filmová Mathilde podobá skutečné Madeleine?
Kromě toho, že šlo také o mladou lékařku, byla i Madeleine dost pragmatická a věřila ve vědu. Ale ve skutečnosti šlo o katoličku. Komunistku jsem z doktorky udělala já, aby byl kontrast mezi ní a jeptiškami větší.
Díky tomu, že je Mathilde pragmatička a ateistka je asi i bližší dnešnímu divákovi.
Nejspíš ano. Klášter je zvláštní komunita, na niž nejsme zvyklí. Jeptišky žijí uzavřeně, navíc ty v Agnus Dei jsou traumatizované a nestojí o kontakt s vnějším světem. Chtěla jsem, aby divák spolu s Mathildou postupně poznával, co se jim stalo, a pozvolna si k nim nacházel cestu. Mathilde se nemůže chovat jen jako chirurg. Musí pochopit, co se skrývá za jejich hábity.
Jak jste se do této uzavřené komunity dostala vy?
Sama jsem jeden klášter několikrát navštívila, jeptišky mě přijaly mezi sebe a mohla jsem za nimi jezdit a pozorovat je. Díky tomu jsem lépe pochopila rytmus jejich života. Můj film je hodně zajímal. Mohla jsem s nimi probírat otázky mateřství či násilí na ženách.
Změnila jste pod jejich vlivem ve filmu něco zásadního?
Řekla bych, že díky nim není postava matky představené tak černobílá, nyní lépe pochopíte její motivy. Také jsem herečkám mohla víc pomoct dostat se do rolí jeptišek. Má zkušenost z kláštera, kde plyne život jinak, rovněž inspirovala rytmus filmu. Dovolila jsem si v něm mít i ticho. Takže můj pobyt s jeptiškami ovlivnil způsob, jak jsem Agnus Dei natočila.
Při natáčení jste se prý inspirovala i obrazy. Jakými?
Obličeje hereček jsou nasvícené podobně hluboce jako na obrazech Charlese de Latoura. Tváře, resp. to, co je skryté pod kůží a co ženy nedokážou vyjádřit, jsou pro tento film velmi důležité. S kameramankou Caroline Champetierovou jsme se dívaly také na náboženské a válečné obrazy nebo na třicet let starý francouzský film o věřící ženě Thérèse od Alaina Cavaliera. Někdy nám i filmy Jane Campionové posloužily jako způsob, jak o vzhledu Agnus Dei mluvit.
Na tyto filmy a obrazy se dívaly i herečky?
Hercům nikdy neříkám, na co se mají podívat. Preferuji, aby to udělali sami. V tomto případě některé herečky navštívily věřící komunity. Dohromady se učily náboženské písně a také jsem chtěla, aby se setkaly s mnichy a jeptiškami a promluvily s nimi. Ale žádná dvd jsem jim nedávala.
Myslíte si, že mužský režisér by Agnus Dei natočil jinak?
Předpokládám, že ano. Ale pro mě není film otázka pohlaví. Jde o to, jak vyprávíte příběh. V tomto figuruje mnoho žen, jeho témata jsou ženská, i ve štábu pracovalo dost žen. Ovšem i kdyby Agnus Dei natočila jiná žena s jiným vkusem a pohledem, vypadal by film jinak. Muž by možná ve flashbacku ukázal ta znásilnění. Mně připadalo silnější nechat diváky, ať si tuto scénu domyslí sami.
Jeptišky sice s hanbou skrývají před okolím, že byly znásilněny, vy jejich příběh ovšem vyprávíte velmi důstojně.
Nechci schovávat jejich utrpení. Ony se snaží zůstat silné, aby se dokázaly dál modlit, dál žít. Uvnitř nich ale dřímá noční můra. Násilí, které pocítily, zůstává pod jejich tvářemi. Když jim neodepřete důstojnost, jejich osud je dojemnější. Důstojnost je důležitá i tehdy, když chcete věřit v naději.
Naděje je ve filmu dost a díky ní nejde o tak depresivní zážitek, jak by mohlo naznačovat téma Agnus Dei.
Pro mě to není depresivní příběh. Ano, obsahuje hodně těžkých momentů. Ale vždy v něm najdete naději, v cestě, jíž se ty ženy nakonec vydají. Závěr je pro mnohé jako nový nádech.
Příběh jeptišek znásilněných tzv. osvoboditeli asi v Polsku není moc známý?
Není, dlouho se tajil. Takových případů se přitom na konci války stalo hodně, i v dalších zemích. V Polsku veřejnost tyto události vlastně objevila až díky tomuto filmu. Poláci byli docela šokovaní, že k něčemu takovému u nich došlo. Šokovalo je i chování matky představené, které reaguje na situaci dost násilně. K Polákům toto téma stále promlouvá, potíže jsem tam nicméně s nikým neměla. Sehnali jsme polského koproducenta, mohli jsme natáčet ve víceméně opuštěném polském klášteře. Vlastně jsem čekala, že to bude těžší.
To bych také čekala, potom, čemu musel doma čelit oscarový film Ida. I když u něj Polákům vadilo hlavně to, jak kritizoval jejich vlastní chování za války.
Idu v Polsku napadali víc než Agnus Dei. Resp. na slavnostní premiéře, kde bylo přítomno mnoho polských hereček z filmu, byla reakce na Agnus Dei vřelá. Další polské ohlasy už vlastně neznám.
Je pravda, že jste film ukázali i ve Vatikánu?
Ano, tamní reakce byly víc než dobré. Považují ten film za terapeutický, pro církev. Arcibiskup Carballo, který má blízko k papeži Františkovi, ví, že jde stále o aktuální příběh, že pořád v mnoha zemích dochází ke znásilňování žen, i věřících. Měl proto pocit, že je důležité takové filmy vidět a podobným událostem čelit, ne je skrývat. Arcibiskup také říkal, že pravdivě ukazujeme realitu komunity jeptišek a vztahy v ní. Projekce se zúčastnili i arcibiskupové, mniši a jeptišky. Mnoho z nich na konci plakalo.
Autorka je spolupracovnicí redakce
