V prvopočátcích se věnoval převážně básnické tvorbě, v devadesátých letech debutoval jako prozaik s rozsáhlým a pro soudobou literaturu emblematickým románem Sestra a od té doby se věnuje výhradně próze. Stál také např. u zrodu časopisů Revolver Revue nebo Respekt. V období komunistického Československa byl Jáchym Topol členem literárního podzemí, loňská Státní cena za literaturu, oceňující především jeho poslední román Citlivý člověk s přihlédnutím na celoživotní dílo, ho však staví na výsluní přímo vedle velkých spisovatelů české literární historie. Nicméně i dnes sám sebe charakterizuje jako dekadentního intelektuála. Jak hodnotí své vlastní dílo či jaké funkce přisuzuje dnešní literatuře?
V říjnu loňského roku jste získal Státní cenu za literaturu. To vás staví na piedestal přímo vedle velkých jmen, jako je např. Vaculík, Kundera či Škvorecký, kteří jsou taktéž laureáty této ceny. Mění se tím něco ve vašem vnímání sebe samého?
Když si sednu k listu bílého papíru, resp. k počítači, tak žádnou změnu necítím. Pořád je tam nejistota, tápání a nedůvěra k sobě samému, jestli se to povede. Ale zároveň se na to koukám s úžasem, že jsem dostal takovou cenu. Připadá mi, že ten sedmnáctiletý člověk, co smolil první zápisky, nebo ten pětadvacetiletý, který snil o tom, že jednou napíše knížku, tu byl nedávno. A že ten čas mozkem vůbec nedokážu zachytit. To je divné. V určitým smyslu je člověk pořád na začátku.
Co pro vás ta cena znamená?
My jsme s Viktorem Stoilovem, nakladatelem Torstu, moje poslední knihy – celkem čtyři romány, když nepočítám Citlivého Člověka – vydali v reedici, aniž bychom tušili o nějaké státní ceně. A to, že knihy stojí nakladateli za nové vydání, je důkaz, že se ty knížky pořád trošku prodávají. Že existujou. V České republice je omezený počet lidí, kteří takovou knihu přečtou, řekl bych cca 1500–2000, plus asi 300 na Slovensku. To je můj přirozený okruh, undergroundovo-intelektuální.
A ona státní cena má za důsledek to, že určitý ozvuk té knihy dolehne snad ke každému, kdo knihy, tedy beletrii čte. Nicméně naprostou většinou lidí, kteří čtou běžnou produkci, to bude, myslím, odmítnuté. Můj generační druh a souputník, byť úplně jiná planeta, je Michal Viewegh – my se známe, bavíme, ale byli jsme vždycky bráni úplně odlišně. Jeho čtenáři moje knížky nesnáší. Takže i přes tu cenu zůstanu ve své, řečeno módně, bublině. Ta cena potvrzuje, že existuji, že vydávám knížky, že to někdo čte, ale v reálu to není moc platné. Ten okruh čtenářů se sotva rozšíří.
Na druhou stranu je ve mně ještě pořád takový undergroundový nebo dekadentní snob, který na všechny ceny samozřejmě kašle. Je to trochu snobský, ale já si myslím, že člověk v první řadě píše pro své uspokojení. Je s tím sám. Pozná, že je to dobré, cítí to. Když má úspěch, tak pak může psát, aby se zalíbil – ale to je průšvih. A já mám výhodu, že jsem vždycky psal takhle manicky a egoisticky.
Ta cena je skvělá, ale taky mě trochu straší. Připadám si na to mladý, což vám musí připadat legrační. Ale ono se to v tom toku času za chvíli ztratí.
A jste s tou knihou spokojen?
Bez ohledu na tu cenu jsem s tou knížkou spokojen více než s těmi ostatními. Taky jsem ji dělal jinak. Psal jsem ji strašně dlouho, šest let, kdežto ostatní jsem psal měsíce. Pak jsem je třeba obráběl, ale na tuhle jsem měl strašně moc času. Hlavně jsem měl takový zvláštní životní čas – jeden rok pohřeb bráchy, druhý rok pohřeb táty, třetí rok pohřeb mámy. A to se zaseknete, nemůžete psát. Takže to nebylo tak, že bych tu knihu šest let psal.
V čem spatřujete hodnotu Citlivého člověka? Co je to oceněné?
Ten důvod je, myslím, ten, že ta kniha je jakoby ze současnosti. A to jakoby tam dávám proto, že ta knížka samozřejmě je trochu ulítlá, psaná s nadsázkou a šíleným humorem. Nicméně literární odborníci, kteří udílejí ceny, podle mě strašně dlouho čekali na někoho, kdo napíše něco ze současnosti, protože obrovská část české literatury pořád tkví v minulosti. Jsou to jizvy minulosti, čtyřicet let komunistické cenzury. To, co Francouzi, Holanďani a Němci mají dávno napsané, my pořád omíláme – válku, odsun Němců, padesátá léta…
Čím si tuto tendenci vysvětlujete?
Jednak ta současnost je asi, jak se všichni vymlouvají, strašně rychlá a strašně těžko postižitelná. To, v jaké turbulenci žije vaše generace, tu nikdy nebylo.
Ten druhý důvod jsem už říkal. Na rozdíl od Holanďanů, Francouzů nebo Němců tady máme desítky let komunistické cenzury. Moje zkušenost je taková, že čím víc na východ – Ukrajina, Bělorusko – tím ta minulost je blíž. Přijedete do běloruské vesnice a lidi vám vykládají o druhé světové válce – to už tady není. A je to proto, že tu neexistoval svobodný tok myšlenek, svobodné myšlení, svobodná diskuse. A všechno je nějak zamrzlé.
„Od roku 1989 čekám na novou generaci, která už možná ani nepřijde.“
Jak celkově hodnotíte stav současné české literatury?
Já mám třeba teď radost z jedné autorky – Lucie Faulerové, které teď vyšla prvotina Lapače prachu. Ona konečně představuje hlas generace, která už neřeší komunisty a nacisty. Je to čistě soukromý příběh, který by se mohl odehrávat v Praze nebo kdekoli jinde.
Já mám pocit, že jsem ještě hrozně zatěžkaný minulostí – a hrozně mě to štve. Ale možná je to můj osobnostní rys. Teď jsem byl na výstavě malíře Jaroslava Róny a našel jsem se v jeho plátnech, které se pořád zabývají vyvražďováním, genocidou a utlačováním. A mně vadí, jak jsme tím prolezlí. Výchova po druhé světové válce vypadala tak, že nám nepřetržitě hrozili Amerikou a Západem. Pořád se bojíme. Když se dostaneme k přítomnosti, tak pro mě Rusko opravdu představuje nebezpečí. Mám to v genech.
Ale abych se vrátil k literatuře… Faulerová je natolik inteligentní, že tohle všechno taky ví, ale její osobní příběh je silnější. A zajímá mě, kdy budou konečně vystrkovat hlavu lidi, kteří píšou o současnosti. Pak mám rád Matěje Hořavu, u jeho Pálenky jsem se taky zaradoval. Nejenže neřeší ideologii, ale je to i dobře napsané. Ze svých generačních souputníků mám nejradši pravděpodobně Emila Hakla.
A tito jmenovaní jsou jen ostrůvky ve velkém literárním poli, nebo je to teď nová příchozí generace?
Já od roku 1989 pořád čekám na nějakou novou generaci. A podobných autorů je tu určitě víc. Ale je tady otázka, kterou se zabýváme asi všichni – nakolik ta literatura je nebo bude důležitá? Dnes během pěti minut vidíme všude plakáty „nevolte imigranty, nevolte Drahoše“. Okamžitě spousta lidí napíše, co je to za podvod. Ale v minulosti museli lidé jako osvobození číst třeba povídky Jaroslava Haška, který mj. demaskoval tu pitomost politiků a podvody politických stran. Třeba Švejk je dílo, které mimo jiné strhává masku z patosu první světové války, obnažuje lidi v jejich krutosti, živočišnosti, grotesknosti – ale musela se napsat kniha, která se šila a v autorovi utvářela dlouhé roky. Vy to dneska vidíte na internetu během chvíle. Tady už není potřeba literární dílo, které by strhávalo masku.
Takže když říkám, že čekám na novou literární generaci, tak možná už žádná nebude. Možná už se literatura bude skládat jen z pár osamělců, kteří musí psát, a pak, doufejme, z o něco většího množství osamělců, kteří musí číst. Ale důležitost literatury v téhle době končí. Byly třeba knížky, které změnily tvářnost viditelného světa – Solženicynův román Souostroví Gulag byla šílená bomba, ve které se poprvé zveřejnila pravda o koncentrácích za Stalina. A dneska už taková zásadní díla nejsou potřeba – když někdo strhne masku, dozvíte se to za chvíli na internetu. Takže literatura bude možná spíš soukromou záležitostí.
Literatura tedy ztrácí nějakou svou funkci?
Asi jo, ale já jsem zase natolik ten dekadentní básník, že tu soukromou funkci považuji za základní. Pohnutky, zakřivení duše, souznění s někým. Strhávání masky je druhotné.
„Mým knihám budou rozumět lidé, kteří se smějou stejným vtipům.“
Vy jste, nehledě na samizdatovou tvorbu, v 90. letech začínal sbírkami básní. Jak se z Jáchyma Topola-básníka stal Jáchym Topol-prozaik?
Místo těch krátkých řádek píše dlouhé. (smích)
Já si zpětně těch básní vůbec nepovažuju. Myslím, že byly hrozně poplatné té undergroundové dikci. Vždycky mě nejvíc zajímal příběh – i ty básně jsou takové příběhové. Ale potřeboval jsem asi nějakou dobu, abych se do příběhu dostal. A taky to souvisí s životními podmínkami – Sestru jsem napsal někdy po revoluci, bylo mi okolo třiceti, poprvé v životě jsem dostal stipendium v Německu, nemusel jsem nikoho živit, ani sebe. Dostal jsem klíč od bytu a tři měsíce o samotě. A tam jsem zkonstruoval tu prózu. Do té doby byl můj život samé stěhování, pořád jsem šílel, něco jsem dělal, byl s nějakou holkou nebo chlastal. Prostě jsem nenašel čas a soustředění na prózu.
Mě spíš napadlo, jestli tam nejde o to, že u mladého člověka převládá lyrismus a čím víc zraje, tím spíš se dostává k epičnosti, jak o tom píše Kundera.
Básník Robert Wudy mi jednou citoval Nietzscheho, který řekl, že správný prozaik se k básni, k té lyrice jen blíží. Nikdy nepřekročí hranici. Ale já si z toho dělám legraci a jsem na to i trochu pyšný, že básníci mě nikdy moc nebrali a prozaici zas říkají, že jsem moc básnický.
Vy jste řekl, že píšete především sám pro sebe. Vaše tvorba se vyznačuje (mimo jiné) i jazykovou a stylovou komplikovaností, takže porozumění nepřichází úplně zadarmo. Jakou roli při tvorbě pro vás hraje čtenář? Reflektujete při psaní nějak to, že to bude někdo číst?
Citlivého člověka jsem třeba hrozně dlouho opravoval. Ale když píšu, tak na čtenáře moc nemyslím. Nicméně je pravda, že po dopsání to posílám několika přátelům. A řídím se tím, když něčemu nerozumí. Pak se nad tím zamyslím. Takže nejsem zas takový sobec.
A předvedu vám, jak jsem čtenáři poskytl jednu úlitbu. Překvapilo mě, že obrovské množství lidí nepochopilo, že ti dva kluci, co v Citlivém člověku vystupují, jsou dvojčata. Myslel jsem, že je to každému jasný. Takže jsem na straně 36 po větě „A to jsou mí kluci!“ dopsal: „Dvojenci!“ V prvním vydání to není. Takhle já si vážím čtenáře. Vidíte, že o něj i dbám.
Nicméně přátelé, kterým to posíláte, jsou, předpokládám, lidé z vaší společenské bubliny. Přemýšlí stejně. Ale pak jsou lidi, kteří čtou třeba toho Michala Viewegha, a tomuhle úplně nerozumí. Není to pro každého.
Vůbec. A já se za to vlastně strašně omlouvám. To souvisí s tou cenou. Já chápu, že Vieweghovi čtenáři to nevezmou a budou naštvaní, že jsem ji dostal, ale já za to nemůžu. Já to budu dělat takhle a je mi jasný, že tomu budou rozumět lidi, kteří se smějou stejným vtipům. Teď jsem třeba odmítl nějaká pozvání na gymnázia – nechodím tam, protože mám obavu i vůči hodně mladým lidem, jako jste vy. Je to asi spíš pro lidi, co už mají odžito.
K některým dílům se asi musíme vrátit ještě jednou za nějaký čas.
Já to vidím na sobě, jak je to jiné, když čtu nějakou knihu ve dvaceti a když ji čtu v pětatřiceti, nemluvě o vyšším věku – ale to je úžasné. Teď čtu Stevensonův Poklad na ostrově (přeloženo také jako Ostrov pokladů, pozn. red.), to mám strašně rád. Na něj se v Citlivém člověku mimochodem odvolávám, ale takových literárních hříček je tam víc.
Vaše díla se vyznačují poměrně velkou intertextovostí.
Knížky se živí z ostatní literatury. S tím nemůžete nic dělat. Jak říkal Cormac McCarthy: „Knihy se dělají z jiných knih.“ Všechno, co jsme viděli, co jsme četli, všechno tam je. Že by byl autor nepopsaný, to nejde. A já čtu fanaticky. Pořád. Když nemám večer připraveno něco na čtení, jsem nešťastný. Musím něco číst. Ale zároveň je mi jasné, že kdyby mi bylo dvacet, budu se daleko víc koukat na filmy. Tohle už beru úplně normálně. Ale před nějakými pěti, sedmi lety jsem měl takovou rádoby depresi, že jsem poslední knižní generace.
Jak jste otevřený cizím a třeba i „nesprávným“ interpretacím?
Mně to nějak nevadí.
Respektujete v tomto ohledu, že dílo po opuštění vaší „dílny“ žije svým vlastním životem? Že ho někteří lidé můžou interpretovat jiným způsobem než vy.
To bych se na to podíval. (smích)
Občas člověka otráví nebo vyděsí nějaká recenze. Já jsem byl opravdu dotčený z jedné recenze v Hostu – že prý je Citlivý člověk proti ženám, že je to macho a ženy tam jsou brány jako nějací babochlapi. To jsem úplně žasnul. Já jsem to samozřejmě psal s černým humorem a nadsázkou. Určité chápání mého humoru je, myslím, vstupenka do mé knihy. A kdo to nemá, ať ji nečte.
„Literatura měla tehdy funkci zbraně.“
Citlivý člověkje anotován jako „politický román ze současnosti“. Ačkoliv jste přízvisko „politický“ komentoval jako použité s nadsázkou, přece jen se k mnoha tématům současného politického světa prostřednictvím románu vyjadřujete, což není na poli dnešní české literatury úplně běžné. O tom už jsme se bavili. Měl by spisovatel zaujímat postoj k politickým tématům skrze své dílo či ve svém díle?
Když chce, tak ano. Když musí, tak musí, ale není to žádná podmínka. Jsou spisovatelé, kteří tím žili, např. Pavel Kohout. A jsou spisovatelé, pro které to bylo absolutně druhotné, jako byl Bohumil Hrabal. Já si myslím, že je to čistě osobní věc.
U lidí, které zmiňujete, byla politika neodmyslitelnou součástí jejich života. A vy jste sám řekl pro Novinky.cz: „Jsem z generace, které politika a poetika splývaly.“ Dnes žijeme za jiných podmínek.
Já jsem tak žil do šestadvaceti. To je ve vás zahryzlé. Že je to politický román, jsem vymyslel já a jsem na to hrdý. A bylo to ze zoufalství, že té politice neuteču, že se jí nezbavím. Když jsem se kdysi opíjel se svými známými v Holandsku, říkal jsem, jak jim závidím, že oni můžou napsat příběh lásky z vesnice z roku 1952, z roku 1972, z roku 1982 a bude to Romeo a Julie.
Ale v Čechách, v Polsku nebo Bulharsku to nemůžete napsat, aniž by tam nebyla politika. Aniž by tam nebyl strejda estébák, aniž by lidi nebyli konfrontováni s komunistickou stranou, když chtěli jít do práce. Když kluk musel jít na vojnu, bylo to věcí totality. Když jste četli zakázanou knihu, mohli vás zavřít. To bylo u nás. Ne v Holandsku, ne ve Francii. Kdyby někdo napsal milostný příběh z českého venkova a nebyla tam zmínka o tom, že všecko bylo pod palcem okresního tajemníka strany, bude to lživý.
V Citlivém člověku jsem politiku použil v grotesce. Když jsem psal tu scénu, kde uctívají Zemana, jak vystupuje z vody, tak jsem se strašně smál. Byli lidi, kteří mi říkali, že jim to naopak nahánělo husí kůži.
Měl by se k politice spisovatel vyjadřovat jakožto veřejná osoba?
To je skvělé, že se ptáte. Já pracuju v Knihovně Václava Havla. Před nějakými čtyřmi lety – normálka. Dneska je to politikum. Jedna z těch bašt antizemanovství, ať chceme, či ne. A já, protože jsem její zaměstnanec, jsem na spoustě míst lidmi nenáviděn, ať jsem, kdo jsem. Takže se to stalo politikou. Na druhou stranu jsem za to rád. Je to normální pokračování mého života. Ale samozřejmě touha udržet si svoje soukromí je obrovská.
Byl jsem vyzván studenty, abych na výročí 17. listopadu hovořil na Václavském náměstí, na velké demonstraci. Když mi to nabídli, tak jsem prožíval všecko. Nadšení i strach. Nakonec zvítězilo „děkuju, ale ne“. Musím si svůj spisovatelský chaos uhájit. Nechci se stát veřejnou politickou osobou, neměl bych čas na psaní.
Ten spisovatel si asi nese břemeno minulého režimu, kdy měl jiné postavení. Ale je to legitimní, nebo má dokonce povinnost být při ohrožení demokracie jejím „strážcem“?
Já myslím, že jo. Měl by padnout na barikádách s rozhalenou hrudí a schytat první kulky z kalašnikova. Je to romantický model, mně se moc líbí, ale ať je to svobodné rozhodnutí podle osobního naturelu. Zajímavé je, že v Chartě 77 byli tenkrát snad skoro všichni podstatní soudobí spisovatelé, pokud neemigrovali jako Kundera či Škvorecký. Ale výtvarníků tam moc nebylo. Ti nebyli tak zahnaní do kouta.
Nezapomeňme, že to byla situace, kdy nebyla svoboda slova. Vaše knížky byly vyházeny z knihoven, nemohli jste veřejně mluvit. Kdybychom dělali takovýto rozhovor, mohli bychom čekat, že sem vtrhnou estébáci. Takže ten spisovatel neměl co ztratit. Prostě šel do boje.
Dneska se politice má raději věnovat člověk, který je politikem, protože je svoboda. Spisovatel, pokud chce, má dát najevo, co si myslí, a má být neohrožený, ale že by to byla jeho povinnost? Já nevím. Spousta básníků potřebuje být sama někde na statku na Vysočině, chodit po hřbitovech, vykopávat lebky bezdomovců a pít laciné víno. Nemůžou někde řečnit. A vůbec – zajímají dnes ti spisovatelé ještě někoho?
To je vlastně obsah mé další otázky. Vy jste působil již za undergroundu, kdy literatura měla mnohem výsostnější postavení. Uplatňuje se tedy myšlenka, že v nedemokratických režimech se jí daří nejlépe?
Tohle jsme si s přáteli asi mysleli. Jan Hanč napsal: „Literatuře se nejvíc daří v katakombách, kdy odpadnou všichni ti, kteří ji nenosí v hrudi jako jediný důvod své existence.“
Ale myslím, že ta doba Charty 77 byla takové pokračování národního obrození. My jsme se opravdu báli, že budeme sovětizovaní. Odmalička jsme se učili rusky, ve škole nás nutili vyměňovat si s ruskými žáčky dopisy, pořád jsme se báli a bojovali za ten jazyk. Za svobodný projev v češtině. To dnes není. Ty podmínky totality, i když lehčí než v padesátých letech, toho spisovatele opravdu zaháněly jako psa do boudy. Všechno vám brali. Takže pak jste do toho šli a bojovali. Ale dnes ať tu politiku vybojovávají politici.
Spisovatel pořád zajímá čtenáře, ale už přestal být národním symbolem. Když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, tak o tom psali na pár řádcích v novinách. Jeho dílo bylo cenzurováno, byl to utajený nobelista, protože podepsal Chartu. Měl ovšem obrovský pohřeb sledovaný estébáky a všichni o něm věděli. Bylo to opravdu pokračování národního obrození. Básník, který vládne českým jazykem v moři Sovětského svazu, byl tím obrovským bojovníkem. A dnes je svoboda. Dnes už tohle odpadlo.
Navíc byli tito lidé osamoceni na poušti. Dnes když bude spisovatel mluvit o politice, bude jedním z desítek a desítek. Tehdy Seifert, Havel, undergroundoví básníci… byli sami. Národ mlčel. Ale dnes jsou v politice naštěstí tisíce lidí.
Ten spisovatel sice není politik, ale má v sobě nějakou poetickou čistotu. Je vůdcem národa. Ale to si asi opravdu přenášíme z národního obrození…
Já myslím, že bychom tady mohli mít takové tlačítko, já bych ho zmáčknul a oba dva bychom se ocitli v roce 1988. To by se vám líbilo. Dělali bychom tu letáky, vyšli bychom ven, tam by nás zmlátili, pak bychom se možná zase vrátili, pokud by nás nezatkli. A vám se po tom trochu stýská!
Mně se nemá moc po čem stýskat, když jsem to nezažila. Čím to tedy ale je, že literatura potřebuje útlak, aby byla tím vůdčím hlasem?
To je možná tím, že pak po ní už nechcete, aby byla literaturou. Vy po ní chcete, aby byla zbraní. My jsme měli časopis Revolver Revue, který měl podtitul „literatura jako zbraň“. A v době, kdy jsem byl takhle mladý, měla literatura opravdu funkci zbraně. To, co jste psali, bylo divoké, svobodné a pravdivé, za to vás zašili třeba na dva roky. Nám za undergroundu stačilo psát básně a člověk byl hrdina.
Já sice nechci porovnávat situaci před rokem 1989 a dnes, žijeme ve svobodě, ale přece jen tu nějaká ohrožení máme, zvenku i zevnitř.
Víte, teď tuhle funkci literátů správně převzali novináři. Proto v Rusku zabíjejí je a ne spisovatele. Tu funkci převzali oni, jak je všechno zrychlené.
A myslíte si, že v nedemokratické atmosféře vznikají lepší knihy?
Ne. Tady je zajímavý dobový přátelský spor amerického spisovatele Philipa Rotha a českého spisovatele Ivana Klímy. Oni si dopisovali a Klíma, který byl v situaci toho východoevropského štvance, měl být symbolicky jakýmsi lepším autorem – podle Talmudu totiž nejlepší olej vydávají ty olivy, které jsou drceny. Říkalo se, že český underground je imbosch art, pěna u huby štvané zvěře.
Bylo to posunutí romantického modelu, že když jste pronásledovaný, chudý, nebo dokonce pološílený alkoholik, píšete ty nejlepší věci. A Philip Roth tomu ze začátku snad i podlehl a jezdil sem. Ale pak napsal takovou polemiku, že to není pravda. Ti spisovatelé v Praze nepíšou lépe než ti v Americe. Naopak. V té Praze z toho mají infarkty, z kriminálu mají hemeroidy, všichni jsou rozvedení, všichni jsou uštvaní. A to mi taky sňalo klapky z mých romantických očí.
Ten Východ, je to trochu nekorektní, byl prostě zaostalejší. Havel se vždycky strašně rozčiloval, že napsal nějaký esej a Němci mu to zkrátili. A polemizoval se svým nakladatelem a říká: „Proto jsem to nevydal, na Západě jsem chtěl být svobodný.“ A on říká: „Prosimtě, Vašku, to je proto, aby to bylo srozumitelný, ty máš ty věty na celý odstavec.“ A to samé je moje Sestra. Napsal jsem to jako „třicetiletý mladík“ a fakt jsem se s tím nemazal. Libovůle. A nechtěl jsem u toho skončit. Proto jsem pak napsal Anděla a naschvál jsem si dal tu šílenou práci, že jsem to svázal do krátkých kapitolek. Nechtěl jsem být celý život ten rozevlátý génius. Chtěl jsem práci.
Takže to není tak, že Východ je na kolenou, pošlapaný, ale pravdivý. A že Západ je ten rafinovaný, přeumělkovaný, ale falešný. Tak to není. Musí se na tom pracovat. A to jde lépe ve svobodě. Když máte dobré topení. Vím, o čem mluvím.
„Klaus mě nenávidí, protože ukazuju obraz Čech, který on nesnese.“
K vašemu románu Citlivý člověk a následně i k rozhovoru pro Novinky.cz se vyjádřilo trio Jakl, Klaus a Weigl v příspěvku „Smí spisovatel Jáchym Topol napsat román Citlivý člověk?“, kde pochybují o autentičnosti vaší lidovosti a ostře kritizují některé vaše výroky. Proč mají potřebu se k tomu vyjadřovat lidé z politické sféry?
To je perfektní příklad a odpověď pro vás. Já jsem člověk, který tu politiku fakt dělat nechce, a najednou vidíte, že bez jakéhokoli mého přičinění na mě zaútočí exprezident, na mou knihu. Stala se politikem. Opravdu jsem se nesnažil. Když mi to kamarádka psala na venkov, vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Přijel jsem do Prahy a jen jsem čuměl. První pocit byl, že po mě lezou pavouci. Pak se to přetvořilo v pohrdání. A Viktor Stoilov říkal: „Uklidni se, to je skvělá reklama.“ Tak jsem se na to vykašlal. Ale myslím, že pro vás je to fakt dokonalý důkaz toho, že ten autor nechce být politikem a je jím.
A kvůli čemu? Ta kniha je na ně asi moc živočišná. Popisuje Česko s nadsázkou a oni to nesnesou. Najděte si na internetu, co o tom napsal Petr Placák. My se známe 25 let a chlastali jsme spolu v takových dírách, odkud by ti páni nevylezli živí. A to je přece taky ta lidovost. Já jsem poloviční vesan. A znám to. Když zajdu do hospody, je to skvělé. Klaus je tenista. Úplně mimo. Oni po tom spisovateli chtějí, aby byl harfou národa, a když člověk napíše knížku o venkově, která je takováhle, tak ho nenávidí, protože dává obraz Čech, který oni nesnesou.
Není to třeba i tím, že Klaus má zkreslenou představu, že tu v 90. letech vybudoval nový typ skvělé společnosti, a najednou před sebe dostane tohle, což ho asi trochu ponižuje?
Přesně tak to je. Plastic People zažili něco podobného. Ukázali obraz Čech a svých rozervaných duší v době, kdy tu vládla komunistická propaganda, a šli za to do kriminálu. Já žiju na svobodě a dočkám se toho, že mě poplivá exprezident v novinách. To je skvělé. To je pokrok.
Setkal jste se už od roku 1989 s něčím podobným? Že by politici měli potřebu kritizovat spisovatele?
Ne. Myslím, že ne. Tohle je opravdu důkaz vyhrocení současné situace. Jsem přesvědčený, že teď žijeme v třeskutém čase. Teď se rozhoduje o orientaci České republiky, jestli jdeme na ten východ, nebo ne.
Jedním z oněch kritizovaných výroků bylo i: „Styděl jsem se, že jsem Čechoslovák. Komunistické Československo byla ubohá zakomplexovaná zem buranů obtočená ostnatým drátem. Moc jsme se nezměnili.“ Jak myslíte to „moc jsme se nezměnili“? Můžete to rozvést?
Je to novinový rozhovor. Krátký, břitký novinový rozhovor, který má být provokativní. Když se o tom budeme bavit dál, tak samozřejmě jsme se změnili obrovsky. Je tu svoboda. Ale já jsem mluvil o pohledu cizince, pro něj jsme se asi moc nezměnili. Máme tady obrovskou Babišovu kauzu, máme tady Zemana, který dělá ostudu, kde může, takže to buranství vysíláme do světa zase dál. Tak jsem to myslel. Mrzí mě, že to spoustu lidí urazilo. Tohle je zkratka.
Ale jde o ten signál, který vysíláme do světa. Nikdo si nepamatuje Klause jinak, než že krade tu propisku. Za Havla jsme byli v očích světa velice nahoře. Pak se to kyvadlo hrozně zhouplo, a to díky Klausovi a Zemanovi. Bohužel.
