Začátkem srpna na jezeře Lhota došlo k tragédii, která otřásla veřejností. Odpoledne tam utonuli dva vietnamští chlapci. Redakce TV Prima a Blesk, které na místo bezprostředně po tragédii dorazily, navíc přinesly zprávu s nepříjemnou pachutí. Vinu na smrti obou dětí totiž z části nesla také xenofobie, jež měla mimo jiné zapříčinit pomalou reakci ze strany personálu střediska.
Událost se znovu a znovu zhmotňovala na Facebooku i Twitteru, ať už prostřednictvím statusů ze strany očitých svědků nebo odkazy s komentáři veřejnosti. Co však měly příspěvky společného, byly silné emoce, rozhořčení, smutek či – jak už to na sociálních sítích bývá – knížecí rady. Každý si rychle udělal názor a ten pak okamžitě sdílel s ostatními. A právě to se autorce článku zdá jako přehlížená, ale zásadní výstraha, kterou nám tato tragédie přinesla.
Pitvání tragédie z Lhoty
Nechci řešit samotnou smutnou událost, protože k těm v životě bohužel dochází – a díky pečlivé rekonstrukci Ivany Svobodové vidíme, že byla s největší pravděpodobností způsobená shodou nešťastných okolností a nepozorností rodičů. Že TV Prima a Blesk nejspíš neodvedly nejlepší reportérskou práci, je sice problém, ale zrovna u těchto médií asi nic překvapujícího. Na oba tyto aspekty jsme zvyklí. K tragédiím dochází odjakživa. Chyby média dělala vždy, jen se jich některá dopouštějí víc a častěji. Příčiny však mohou být různé a jednou z nich je například snaha udržet pozornost diváka za každou cenu, což často obnáší nutnost cílit na jejich primární emoce.
To, co je pro nás však stále novou věcí, je život, kterým žijí zprávy vypuštěné na sociálních sítích. Jak se dál šíří sdílením. Jaké reakce vyvolávají. A jak můžou zahýbat veřejným míněním o dané věci. A jak nám tragédie z Lhoty připomněla, jako společnost proti tomuto jevu nemáme žádné obranné mechanismy.
Jedním kliknutím novinářem
Žijeme v novém digitálním věku, což ovlivňuje i způsob šíření zpráv. Dříve jste se novou zprávu buď dozvěděli osobně od někoho z vaší komunity, nebo od novinářů z tradičních médií – koupili jste si noviny, zapnuli jste si televizi… Potřeba sdělit někomu v okolí zprávu, informovat o události, jíž jsme byli svědkem, či ji přímo zdokumentovat, na tom rozhodně není nic špatného. Patří to k naší lidské přirozenosti a k tomu, že žijeme v komunitě, s níž chceme být v kontaktu.
Z této přirozené potřeby však sociální sítě udělaly mocný nástroj. Pozitivní roli to sehrálo například při vlnách protestů během arabského jara, kdy mohli obyvatelé díky videím podávat svědectví o událostech celému světu v přímém přenosu. Sociální sítě se však v rukou uživatelů při šíření zpráv mohou obrátit i proti fungování demokratického právního státu. To vidíme především na současném množství sdílených fake news a hoaxů. To, co oba případy spojuje, je, že se z obyčejných občanů na sítích na chvíli stávají reportéři, potažmo novináři.
Na to upozorňují také autoři Kovach a Rosenstiel v knize nazvané „The Elements of Journalism“. „Žurnalistika a její prvky by se měly týkat všech občanů, dnes více než kdy dřív. Zejména protože rozdíly mezi občanem a novinářem, reportérem a editorem, publikem a producentem nemizí, ale rozostřují se. Žurnalistika neumírá. Stává se však více společným dílem.“ (překlad redaktorky, pozn. red.)
Ostatně právě proto se autoři ve své knize rozhodli přiblížit prvky žurnalistiky a její principy. Důležitosti pro přežití občanů v dnešním světě vidí v porozumění těmto principům, které by se nám měly stát vlastními a které bychom měli aktivně využívat. Zprávy dnes mohou pocházet z různých zdrojů, od přímého svědka, neziskové organizace či zavedených novin, jedno však musí mít společné – musejí být pravdivé.
Úkol každého obyčejného uživatele sítí je dnes tedy poměrně těžký, avšak velmi důležitý. Za prvé naučit se kriticky zkoumat zprávy a rozlišovat podezřelé od věrohodných. Za druhé se pak při svém „reportování“ držet určitých novinářských pravidel, které zabrání zneužití či překroucení sdělované zprávy.
Na sítích emoce nevypisujeme do vzduchoprázdna
Uživatelka Keiko Rico napsala den po tragédii dlouhý post na Facebook. V čase psaní tohoto článku jeho dosah čítal 4,6 tis. sdílení, 5,1 tis. facebookových reakcí a 1776 komentářů. Vzbudil tedy odezvu, která samotnou pisatelku musela překvapit. V šesti tisících znacích tu Rico vypráví velmi poutavé svědectví o nezájmu a sebezahleděnosti návštěvníků jezera tváří v tvář tragédii. Dalším dominujícím prvkem je nekompetentnost a především neschopnost zaměstnanců kanceláře, plavčíka, záchranářů a příslušníků policie dělat svou práci pořádně. Protože podle Rico jim mohl kdokoli z nich pomoct. Její svědectví tak veřejnosti vyslalo velmi silnou zprávu.
V již zmíněném článku Ivany Svobodové pak můžeme zjistit, jak svůj post vnímala Rico s odstupem času. Chování lidí z kanceláře hodnotí více s pochopením a vyjadřuje, že úmyslem nebylo někoho poškodit, ale svůj příspěvek hodnotila jako „zkrátka emoční výlev“. Ostatně jestli uveřejněním statusu pod náporem emocí udělala dobře, konzultovala i se svým známým psychologem. Ten zmínil terapeutický aspekt vypsání se z pocitů a doporučil jí, ať se tím netrápí. Aniž bych chtěla zpochybňovat odborný pohled psychologa, opomenul důležitý kontext situace. A to prostý fakt, že Rico své emoce nevypisovala do vzduchoprázdna.
Jako lidé tíhneme ke sdílení svých pocitů. Ale v době digitálního věku si musíme uvědomit odpovědnost, kterou sebou přináší jejich publikování na sociálních sítích. Důsledky virtuálního sdílení svědectví se totiž diametrálně liší od situace, kdy by ho Rico převyprávěla kamarádce u šálku kávy. V takovém případě by šla domů jedna žena s dojmem o lidské bezohlednosti a nekompetentnosti, který by ještě sdílela třeba tentýž večer s manželem u večeře. Avšak zodpovědnost za svědectví, které sdílely přes čtyři tisíce lidí, má jiný rozměr. A na sítích se nelze odvolávat na to, že jsme to tak nemysleli. Na sítích totiž většina věcí funguje právě jen vytržených z kontextu a my se s tím musíme jako společnost naučit pracovat.
Kdo je padouch a kdo je hrdina?
Se sdílením přichází zodpovědnost. Třeba za zobrazení zaměstnanců kanceláře, kteří byli líčeni jako xenofobní a neochotní děti hledat. Přitom jedním z faktů je, že po pěti minutách pod vodou šance na záchranu života rapidně klesá. A pokud nevíme, kde přesně ve vodě hledat, stává se situace opravdu bezvýchodnou. Nejen pro návštěvníky, kteří zoufalou situaci zachytili ve svých výpovědích, ale i pro profesionály, jakými jsou zaměstnanci areálu či policie. Ostatně názor, že se tragédii nedalo zabránit, vyjádřila v rozhovoru pro DVTV také již zmíněná novinářka Ivana Svobodová.
Abych se však vrátila k myšlence z knihy Elements of journalism… Řešení spočívá v tom, že budeme poznávat a řídit se novinářskými principy. Těmi jsou například dodržování kázně, ověřování či povinnost být vázán pravdou. A proč bychom si s tím vlastně měli dělat hlavu? Mít další starost navíc v už tak únavném světě? Na to znovu odpovídají Kovach a Rosenstiel: „Zprávy pomáhají definovat naše komunity. (...) Žurnalistika také pomáhá identifikovat společné cíle, hrdiny a padouchy.“ (překlad redaktorky, pozn. red.) A právě proto musíme všichni společně pracovat na tom, aby se nám pravda neztratila z dohledu. Protože nikdo z nás nechce žít ve světě, kde se dají hrdinové a padouši snadno zaměnit.
