Dodnes se mnohé exempláře terénního vozu ARO 240 dají nalézt v mnoha hasičských zbrojnicích malých obcí v tuzemsku. Nové ARO si již ale nekoupíte. Výroba a vlastně celá historie značky skončila v roce 2010.
Ve městě Campulung, 170 kilometrů severozápadně od Bukurešti, se v areálu bývalých papírem začala po druhé světové válce nejprve opravovat vojenská vozidla. V roce 1953 v závodě, který nesl jméno Intreprinderea Metalurgica de Stat (zkratka IMS) zkonstruovali motocykl. Označení nebylo příliš nápadité IMS 53, což se dá snadno rozklíčovat jako název továrny a rok vzniku. Nešlo o žádnou světodějnou událost. Vyrobilo se pouhých dvanáct kusů.
Kompletní fotogalerii naleznete zde>>>
Továrna se postupně rozrůstala a s tím i portfolio výrobků. A tak k textilním strojům, zámkům a dalším věcem postupně přibyly i součástky pro automobily. Například pro dodávky a minibusy vyráběné v továrně Autobuzul v Bukurešti, a rovněž náhradní díly pro GAZ - 67. V dalším období kromě pružin a radiátorů topení začal podnik produkovat i kompletní motory.
Odtud pak byl už jen krůček k zahájení výroby prvního rumunského automobilu. V roce 1957, tedy před 60 lety, vyjel z bran továrny vůz s označením IMS 57.
Šlo o dvoudveřový automobil s plachtou. Technické řešení vycházelo z ruského Gazu. Poháněl ho zážehový čtyřválec se zdvihovým objemem válců 3,3 litru a s výkonem 50 koňských sil. Auto mělo maximální rychlost 80 kilometrů, třírychlostní převodovku a spotřebu 24 litrů. O dva roky později začala produkce modernizované verze IMS 59. Tento vůz měl mírně zvýšený výkon (na 56 koní) a naopak nižší spotřebu (o pět litrů).
V roce 1964 pak přišel na řadu typ M461. Logika označení se již změnila. M v názvu znamená region, kde je umístěná továrna (Muscel), číslo 4 označuje čtvrtý prototyp a číslo 61 znamená rok počátku vývoje. Pod kapotu se dostal nový motor s výkonem 70 koní, u něhož se navíc zásadním způsobem snížila spotřeba. Design byl pouze inovován. Například čelní sklo už bylo z jednoho kusu a zadní v plachtě se podstatně zvětšilo.
Automobil byl i výhodným exportním artiklem. Vyvážel se do Řecka, Belgie, Itálie, Kanady, Finska i USA, důležitým trhem byla rovněž Kolumbie. Celkem se tohoto vozu i modernizované verze M461 C v letech 1964 - 1975 vyrobilo přes 80 tisíc kusů.
Odhlédněme od minulosti. Jak vypadá budoucnost automobilismu?
Podívejte se, jak funguje autopilot v automobilu Tesla • Tesla
Poslední tři roky se už typ M461 C vyráběl souběžně s typem ARO 240. V roce 1970 totiž byl název výrobce změněn na Automobil Romanesc (zkratka ARO). Jeho vývoj započal už v roce 1966.
Kromě zcela nové karosérie bylo novinkou i nezávislé zavěšení předních kol, použití redukční převodovky. Základ motoru však zůstal stejný. Výkon ovšem již narostl na 83 koní a auto bylo schopné dosáhnout maximální rychlosti 120 kilometrů v hodině.
Auto se nabízelo ve dvou základních variantách - dvoudveřové s plátěnou střechou, nebo čtyřdveřové s pevnou střechou. Právě ty jsou nejčastěji k vidění u nás jako dopravní prostředek zásahových hasičských jednotek. Později byl odvozen rovněž pick-up, sanitka a další verze. Po roce 1989 se pod kapotu dostaly i moderní motory západoevropských automobilek.
Posledním nově vyvinutým typem ARO byl typ 10. Šlo vlastně o SUV, které se začalo připravovat v polovině 70. let a v roce 1980 se objevilo na trhu. V Rumunsku pod jménem Dacia 10, ve Francii se ovšem nazývalo ARO Trapeurs a ve Velké Británii již tehdy Dacia Duster. Na export šlo 95 procent z vyrobených aut. Zatímco základním motorem byla čtrnáctistovka z Dacie, k mání byly i dieselové agregáty.
V roce 2003 se uskutečnila privatizace společnosti ARO, kterou za 150 tisíc dolarů (!) koupila americká firma Cross Lander. I když měla povinnost do továrny investovat a zařídit export vozů ARO do USA, nic z toho se nestalo a společnost zkrachovala.
