Dřevostavby jsou technologicky nejdál, budou určovat směr i ostatním stavařským oborům

Co dnes bývá největší motivací pro výběr dřevostavby? Je to snaha o udržitelnost, nebo ještě něco jiného?

S benefitem v podobě udržitelnosti tady zatím moc pracovat neumíme. V důsledku to všechno přepočítáváme hlavně na peníze. Hlavní motivací pro výstavbu dřevostavby je dnes fakt, že se jedná o nový způsob stavebnictví, který pracuje s nejmodernějšími technologiemi. Ty pak umožňují větší flexibilitu, pružnost a variabilitu nejen při návrhu, ale i při výrobě a montáži domu. Klienti tak dostávají něco nového, na co zatím nebyli zvyklí. To je pro ně hodně zajímavé.

Kolik dřevostaveb už máte na kontě?

Já osobně určitě víc než samotná firma, protože jsem působil ve funkci hlavního inženýra a technického ředitele RD Rýmařov. Tam jsem byl nějakých sedm let a každý rok se stavělo přibližně tři sta domů, na které jsem dohlížel. Vesper Frames původně vůbec nevznikl za účelem rezidenční výstavby. Dělali jsme hlavně prefabrikáty, tedy stavebnice pro jiné stavební firmy. Nicméně přišla doba, kdy bratr řešil nové bydlení, tak jsme si řekli, že mu dům postavíme. Pak to viděli jeho kamarádi, známí a tím se to rozjelo. V reakci na to vznikla dnešní obchodní značka Vesper Homes, kde se z 80 procent zabýváme rezidenční výstavbou. Jako generální dodavatel tady stavíme deset až patnáct domů ročně. K tomu pak máme mimorezidenční výstavbu, například domy pro seniory a další stavby občanské vybavenosti. Kdybychom to přepočítali na klasické domy, máme kapacitu na roční výstavbu přibližně dvaceti jednotek. Výrobní kapacity jsou samozřejmě mnohem vyšší, ale tím, že děláme na klíč všechno od začátku až do konce, v konečné kapacitě rosteme pomaleji.

Vy ale nepůsobíte jen v Česku. Kde všude Vesper Homes staví?

Dlouhodobě jsme ve Skandinávii, konkrétně v Norsku. Druhým operačním bodem je Švýcarsko, kde máme dceřinou akciovou společnost Vesper Homes AG. Z té pak operujeme i ve Francii a Belgii.

V severských zemích je výstavba dřevostaveb o něco tradičnější. Jsou tam velké rozdíly oproti Česku?

V něčem určitě ano. Jsou na dřevo zvyklí, rozumí mu a vždy to tak bylo, takže tam nemusíme řešit vůbec žádné předsudky. Na druhou stranu bych možná čekal, že i díky tomu budou „technologicky vyspělejší“. Myslím, že my jsme o něco dál, a asi i proto jsme tam oblíbení. Je ale skvělé, že přemýšlejí opravdu velmi jednoduše, a to platí i ve stavebnictví. Mnohem lépe se tam spolupracuje na úrovni architekt, stavební firma a investor. Jsou tam možné i věci, které by tady v Česku neprošly. Třeba normálně používají lišty, zatímco my se tady trápíme s univerzálními plochami beze spár, které stojí moc peněz. Nekomplikují si tolik život nesmyslnými požadavky na design, spíš se dívají na to, jak náročná bude následná údržba domu. A to je podle mě velký „game changer“, který nám umožňuje dělat věci jinak než tady v Česku nebo Švýcarsku.

Hodně se řešila vysoká cena dřeva i dalších stavebních materiálů nebo nedostatek pracovních sil. Je teď něco, s čím se ve svém oboru potýkáte a co vás brzdí? 

V Česku nás teď asi nejvíc brzdí legislativa, která se dlouho neřešila. Samozřejmě nedostatek lidí a kapacit je trochu omezující, ale neřekl bych, že nás to nějak zvlášť limituje. Dobré je, že náš obor získává na popularitě a přelévají se sem lidské kapacity z jiných oblastí. Co se týče materiálů, byly tady jisté vlivy, které jsme si sami „zařídili“. Dřevo se najednou začalo vozit z Evropy do Ameriky a jeho cena vystřelila. Myslím, že to už nikdo nebude chtít opakovat. Tohle období ukázalo, že bezeskladové hospodářství „just in time“ je draze zaplaceno tím, že ve chvíli jakéhokoli výkyvu systém zkolabuje a nemá žádnou záchrannou brzdu. Na druhou stranu v našem oboru panuje skvělá kolegialita a loajalita, a i když se nám vstupní materiál zdražil až pětkrát, dokázali jsme řešit jeho financování. Zjistili jsme ale jednu věc. Když se zpřetrhají základní vazby, ať už odběratelské, dodavatelské, nebo partnerské, vzniká najednou obrovský problém. Všechno ostatní se dá řešit, ale když musíte hledat nové dodavatele, kteří vás neznají a najednou chtějí zaplatit dopředu, naruší vám to cashflow, což může být likvidační. 

A teď už se ta situace nějakým způsobem vrací do normálu?

Otázkou je, co je normál. Pro mě by tím ideálním normálem byl rok 2018, ovšem tam už byl trh značně přehřátý. Ale ano, dnes už to zase funguje. Samozřejmě to pořád skřípe, ale rozhodně jsme se z toho všichni poučili, vytvořil se systém včasného varování a naučili jsme se pracovat v jiných podmínkách. Kdo na to ale nejvíc doplácí, jsou realizační firmy. Investor jasně říká, co chce, developer nebo mezičlánek říká, za kolik to bude, a ti, kdo to nakonec staví, se musí podřídit. Zkolaboval původní řetězec, který byl velmi bohatý na marže. Starý vzorec už fungovat nebude a my ho budeme muset znovu postavit. Je zkrátka třeba pracovat s tím, co před námi stojí.

Zmínil jste, že nejvíc vás brzdí legislativa. Co je tady konkrétně za problém?

Hlavním problémem je dosud jen velmi okrajový zájem o tuto problematiku. Konkrétně se bavíme o požárních předpisech. Ty se stavěly někdy na přelomu 60. a 70. let. Norma byla na tehdejší dobu napsaná výborně a v určitých oblastech funguje výborně ještě dnes, ale konkrétně použití dřeva ve stavbách hodně blokuje. Budoucí stavařina je přitom hodně o dřevě. Teď nemluvím jen o samotných dřevostavbách, ale třeba o použití dřeva v kombinaci s betonem. Dřevo může fungovat jako skvělý materiál na fasády klasických budov. To by ostatně mohlo fungovat už dnes, jenže právě kvůli nastaveným předpisům může být problém získat na to povolení. My si dnes umíme poradit, ale je to především proto, že se v problematice dobře orientujeme a věnujeme se jí roky. To ale nestačí. Potřebujeme, aby si s tím uměl poradit každý stavební inženýr, architekt nebo konstruktér. Aby se v tom mohl zorientovat během několika měsíců, nikoli v řádu let. Jedině tak to může fungovat. 

Aktuálně se tedy problematika dřeva a jeho využití nějak řeší?  

Teď kolem toho vzniká velmi pozitivní diskuze, protože se o problematiku zajímá odborná veřejnost. Jsou v tom zainteresované výzkumné a vývojové ústavy, byli jsme na kulatém stolu ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely. Vypadá to, že kolem toho vzniká taková malá pracovní skupina a cílem je, aby se ty věci daly co nejdřív dohromady. Má to velký potenciál. Když půjdeme ještě dál, z českého dřeva by se mohl stát krásný vývozní artikl s velkou přidanou hodnotou. Nemusíme vyvážet jen kulatinu, ale právě stavební nebo konstrukční systémy vyrobené ze dřeva. Z toho by se dalo udělat skutečné národní bohatství. V Evropě to zatím pochopili jen Švýcaři, možná Rakušané, i když ti jdou trochu jinou cestou. Teď samozřejmě záleží, kdo bude třetí, čtvrtý, protože čím dřív na to někdo přijde, tím lepší pozici v rámci Evropy bude mít. 

Za loňský rok jste jako firma dosáhli celkového obratu ve výši sto milionů. Je to výsledek, se kterým jste spokojeni? Jaké jsou další cíle?

Spokojeni s tím určitě jsme, protože plníme křivku, kterou jsme si kdysi narýsovali. Samozřejmě poryvy typu covid a podobně nás posunuly trochu zpátky, nicméně rostoucí trend tam je a my v horizontu deseti až patnácti let směřujeme k půlmiliardové firmě. Když to teď sečtu za Česko, případně Slovensko, Skandinávii a Švýcarsko s těmi přilehlými kantony, dnes jsme na menší polovině, takže dostat se za deset let k cíli asi není zase tak nereálné. Miliardovou firmu už mít nebudeme. Tu měl otec a strýc, kteří byli zainteresovaní v RD Rýmařov, ale s bratrem jsme v tom nechtěli pokračovat. Pořád jsme hlavně inženýři, konstruktéři, architekti a víc než budovat miliardový byznys nás baví stavění.

Jaké máte s výstavbou jako takovou další plány? 

Plány máme velké. Pořád se díváme kolem sebe a hledáme další cesty. Jednou z nich je i vybudování jakési fabriky na myšlenky, které může někdo zhmotnit a vyrábět. Dokonce už jsme to zkusili implementovat do jednoho projektu. Byla to architektonická soutěž pro EXPO 2025 v Ósace. V zadání byl kladen důraz na skutečnou udržitelnost jednotlivých projektů, a to v tom smyslu, že bychom na místě ideálně vůbec nic nestavěli, a přesto se mohli odprezentovat. Zhostil se toho jeden šikovný architekt, který nás přizval do týmu. Projekt jsme myšlenkově dotáhli do takové fáze, že by se v Česku nic nevyrábělo, ale jen bychom zadali příkaz robotům někde v Asii. Došli jsme tak daleko, že si teď umím představit situaci, kdy budeme jako firma z Česka stavět po celém světě. Na místě výstavby předáme stroji všechny informace a jen mu dáme příkaz, aby projekt vyrobil. Ve finále nám bude stačit jet tam na zahájení a předání, všechno mezi tím se odehraje v neuronové síti nebo přes internet v jedničkách a nulách. V tomto přemýšlíme globálně, ale pokud jde o zdroje a další věci, jsme velmi lokální.

Jaká je tedy budoucnost stavařiny? Budou v hlavní roli dřevo a ještě větší digitalizace?

Já myslím, že určitě. Dřevostavby jsou jedním z mála konstrukčních a stavebních systémů, které do budoucna dávají smysl. Dokážeme je prefabrikovat, jejich konstrukce jsou lehké, takže je můžeme snadno převážet, a už tím začínáme šetřit spoustu zdrojů. Pokud jde o klasické stavby, cihla a některé další materiály byly vymyšleny proto, aby s nimi pracoval člověk. A ten nám ze staveb pomalu mizí. Proto potřebujeme vymýšlet efektivní systémy, jak to dělat. Prefabrikace je podle mě jedna z mála cest. Stavařina – nejen ta dřevěná, ale i betonová a jakákoli jiná – se přesune mimo stavbu. Všechno bude digitální. Už dnes dokážeme stavbu virtuálně postavit, prověřit, a dokud není na jedničku s hvězdičkou, nejde do výroby. Pokud jde o dřevostavby, už více než dvacet let máme k dispozici 3D modely, obráběcí centra a roboty. Klasická stavařina, kterou jsem sám studoval, teprve řeší, jak by se to dalo dělat. Je tu sice technologie 3D tisku betonu a jí podobné projekty, ale jsou to všechno jen pionýrské věci, které jsou ještě dost daleko od běžného použití. Dřevostavby jsou dnes technologicky nejdál. Proto budou určovat směr a ostatní obory je budou dohánět. Ale doženou – a my i potřebujeme, aby nás dohnaly, protože všechno ze dřeva neuděláme. Mít dřevěné schodiště v domě je super, mít ho v bytovém domě super není. Betonové tady dlouhodobě splní mnohem lepší službu. 

Dřevo obecně bude mít ve stavařině čím dál větší váhu. Je to jediná hmota, která se dá vypěstovat. Geniální je, že k tomu nemusíme stavět žádnou gigafactory. Ta je postavená už tisíce let a jsou to lesy. Když dneska zasadím strom, vím, že jsem se postaral o stavební materiál pro další generace. Když to tak uděláme v každé době, nikdy nebude nedostatek. Dnes sice s oblibou kritizujeme monokultury, ale celkově nám dost pomohly, protože spolu s nimi přišlo do lesů hospodaření a od Evropy se za vlády Habsburků všichni učili. Dlouhodobě jsou ale samozřejmě neudržitelné, lesy musíme vybalancovat. Proto třeba do deseti let budeme potřebovat technologie, které nám umožní zpracovávat listnaté dřevo.