Na akciových trzích zpomalil příliv nových peněz a řada firem se potýká s vysokými náklady. Přesto jsou společnosti, které od začátku roku posílily třeba i o třetinu, upozorňuje Petr Zajíc, portfolio manažer Amundi Czech Republic. Pro českou ekonomiku bude podle něj klíčové, co se stane s cenami energií. Protože to zásadně ovlivní domácí poptávku.
Vedle cen energií znovu vyskočily i ceny nafty. Je její zdražování opodstatněné?
Ceny pohonných hmot jsou oproti extrémně nízkým hladinám v době covidu opravdu výrazně dražší. Protože se jezdilo mnohem méně a ropa stála dvacet, třicet dolarů. Když se ale podíváte na dlouhodobé průměry, pak kupříkladu benzín stál mezi 32 až 34 korunami. Z tohoto pohledu zdražil řekněme o třetinu. Což už nevypadá tak hrozně.
Nevylučoval bych, že by se mohl prodávat za méně než 40 korun. Už delší čas na trzích zlevňuje, a navíc Čína vyhlásila další lockdown v Chengdu, což je město s 21 miliony obyvatel, což bude mít samozřejmě dopad na nižší poptávku.
Ovšem u nafty je zásadní problém s kapacitami. Do roku 2020 na ní totiž z ekologických důvodů přešla velká zámořská plavidla, která dřív spalovala kupříkladu mazut. To zvedlo poptávku zhruba o 20 procent. Ovšem rafinérie nechtěly budovat nové kapacity, protože počítaly s postupným koncem spalovacích motorů. Tím pádem je prostor pro pokles cen velice omezený. Tu chybějící kapacitu měl totiž nahradit dovoz z Ruska.
I když existují důvody pro vysoké ceny, nelze pominout, že zdražování jde vždy rychleji než zlevňování.
To je evidentní a je to jeden z důvodů, proč mně ty ceny vadí. Nicméně pořád jde o zdražení nad dlouhodobý průměr řekněme o tu třetinu. Mnohem větším problémem jsou proto ceny energií. Na ně by vláda měla zaměřit svoji pozornost.
Jsou za nimi jen známé příčiny, nebo už spíš spekulace?
Je tam obojí. To se ale netýká jen energií. Vezměte si potravinářské výrobky. Cena pšenice je nižší než před válkou na Ukrajině. Přesto je pečivo o mnoho desítek procent dražší. Na začátku se producenti odvolávali právě na zdražení obilí, přitom zpracovávali a zpracovávají surovinu z loňské sklizně.
Tady obrovsky působí také inflační očekávání. Všichni čekají, že ceny porostou, tak zdražují. Je otázkou, zda k tomu nepřispěla i rétorika bývalé bankovní rady, která o inflaci pořád hovořila. Inflační tlaky tu samozřejmě jsou, ale obávám se, že dojde k jejich prudkému zchlazení mezi třetím až čtvrtým čtvrtletím letošního a začátkem příštího roku. Až lidem dojdou první vyúčtování energií za nové ceny, tak se to projeví v poptávce po jiném zboží. Už teď je vidět, že kupují méně zboží, nebo jen to levnější.
Řekl jste: „Obávám se.“ Proč? Třeba kvůli promítnutí do zaměstnanosti?
Na toto téma vedeme často diskuse. Pokud jde o Českou republiku, externí analytici zůstávají optimističtí. Jedním z důvodů je podle nich zdravý trh práce a vysoká zaměstnanost. Problém vysokých cen se ale nedotkne jen nezaměstnaných. Dotkne se dokonce i vyšší střední třídy.
Když měl někdo 50 tisíc korun čistého příjmu a koupil si domek, platil měsíčně 15 tisíc korun hypotéku. K tomu pět tisíc za energie a tři tisíce dal měsíčně za dojíždění do práce. Zbylo mu 27 tisíc na potraviny a další útraty. Teď, pokud mu skončí fixace, bude splácet třeba 25 tisíc měsíčně. Za energie 15 tisíc a za cestu do práce pět tisíc. Rázem mu z disponibilního příjmu 27 tisíc zůstane těch tisíc pět. A to je 50 tisíc čistého výrazně nadprůměrný příjem.
Tudíž se obávám, že dojde skutečně k razantnímu omezení spotřebitelské poptávky. Zároveň je tu razantní propad průmyslové poptávky v Německu. Takže vidíme poškození obou hlavních pilířů zdejší ekonomiky.
Co s tím?
Musí se něco udělat s cenami energií. Nejlépe na celoevropské úrovni se musí změnit cenotvorba. Ukázala se jako nefunkční, úplně odtržená od reality, a především zcela nevhodná pro extrémní situace. Dnes tu máme válku na Ukrajině. Ale kdyby přišla třeba extrémní zima, byly by důsledky hodně podobné. K ekonomickému zpomalení ale dojde i tak. S výjimkou krátkých a mělkých dopadů hypoteční krize z roku 2008 tady máme dvacetiletý ekonomický růst. Ekonomický cyklus přitom dřív či později fázi poklesu přinese. Kdyby covid probíhal tak, jak by probíhal před třiceti lety, tak se ekonomika očistila už v letech 2020 a 2021. Disponibilní příjmy by klesly už tehdy a neměli bychom osmnáctiprocentní inflaci.
Máte na mysli podpory, subvence apod.?
Ano, také. A teď za ně přichází vyúčtování. Samozřejmě stát musí pomoci těm nepostiženějším. Což jsou z mého pohledu jednoznačně samoživitelé. Také důchodci, ale těm se aspoň opakovaně zvyšují penze. Kdežto třeba mateřská se zvedá minimálně. U energiíi by podle mě bylo nejjednodušší subvencovat třeba polovinu spotřeby podle loňských cen a druhou nechat na tržních cenách. Ale to je jen můj názor.
Rád bych ovšem upozornil na jednu věc: ČEZ má z produkce příštího roku už prodáno 70 procent a na rok 2024 víc než třetinu. A to průměrně za 95 eur za megawatthodinu. Ne za 500 nebo 1000 eur. To ale znamená, že někdo to za tu cenu musel koupit. Přitom jde skoro o 80 procent produkce v České republice. A teď to ten obchodník bude prodávat za 250, nebo 300? Tady už by byla kontrola marže na místě. Ve výsledku jsou tady třeba plynové elektrárny, které jsou ziskovostí na nule, a pak jiné, které mají marži 100 až 1000 procent. Totéž se týká obchodníků.
Jsou poklesy, které letos vidíme na akciových trzích, zohledněním těchto ne příliš optimistických scénářů, nebo přehnanou reakcí na růst amerických sazeb?
Je to obojí. Samozřejmě, americké sazby rostou a možná ještě výrazně půjdou nahoru. Ale pořád jsme na úrovni kolem třech procent. To nejsou z historického pohledu vysoké sazby. Ovšem od roku 2008 Fed i Evropská centrální banka pumpovaly do ekonomik peníze, které se přelévaly na kapitálový trh. Takže už jen vidina, že se teď jejich příliv zpomalí, samozřejmě trhu nepřidává.
Celkově je trh meziročně níž o zhruba 17 procent, ale pořád o 20 procent výš než před covidem. Rovněž podle mě nevidíme žádné nucené výprodeje. Že by lidé vybírali peníze z akcií či fondů, protože musí sahat do rezerv. Může se to ale stát. Vedle poptávky je tu pak samozřejmě i otázka profitability firem. Rostou jim náklady, a ne vše lze přenést do cen.
Dá se na takovém trhu generovat výnos?
Už loni jsme přehodnotili portfolio od převahy růstových do hodnotových titulů. Tam, kde nedržíme fondy ale jednotlivé akcie, už pečlivě vybíráme společnost od společnosti. Kde to jde, také posilujeme podíl hotovosti. V tom spočívá výhoda aktivně řízených fondů. Když rostl celý trh, nebyl problém koupit si index třeba ve formě ETF a vydělávat. Teď je třeba hledat.
Rozdíly i v rámci jednoho sektoru mohou klidně dosahovat i 50 procent. Například v průmyslu je to dokonce přes 60 procent. Mezi evropskými bankami pak aktuálně najdete tituly s poklesem přes 40 procent, ale nejlepší je od začátku roku přes 30 procent v plusu. Navíc je tu obrovská výhoda, že můžete dnes na likviditě získávat sedm procent ročně.
Jak je možné vidět tak velké rozdíly třeba v sektoru financí, když bankám se dnes daří?
Je to třeba evropskou hrozbou windfall tax a podobně.
Dá se v této krizi najít něco očistného?
Pokud myslíte akciové trhy, tak si vzpomeňte třeba na pokles technologické bubliny. NASDAQ na začátku milénia spadl skoro o 65 procent. Ale zabilo to sektor technologií? Vůbec ne. Přišly do něj nové investice a po deseti letech byl index zpátky a za dalších deset let na trojnásobné hodnotě.
Samozřejmě, krátkodobě jsou to nepříjemné doby. Nejen pro trhy, ale pro řadu lidí, firem a celou společnost. Z dlouhodobého pohledu jsou krize očistné.
Petr Zajíc
Petr Zajíc je senior portfolio manažerem fondů a zástupcem ředitele pro investice v Amundi Czech Republic. Od roku 2002 působil v Pioneer Investments, kterou později globální skupina Amundi převzala. Na kapitálových trzích se pohybuje od počátku devadesátých let, prošel skupinami ČSOB, Expandia, Patria a Conseq.
