V rozhovoru pro e15 dává ekonom České spořitelny Michal Skořepa na misky vah argumenty pro a proti vstupu Česka do eurozóny. A upozorňuje, že nikdy nebude možné říci jednoznačné ano, či ne. „Mám podezření, že součet všech těch různých malých plusů a mínusů nebude nikdy jasně na jednu či druhou stranu,“ říká s tím, že důležitou roli budou ve výsledku hrát i neekonomické úvahy.
Podle jeho názoru však v současnosti není výměna koruny za euro záležitost, nad kterou by Češi měli trávit spoustu času v debatách. „Máme tu problémy zjevnější a urgentnější, než je přijetí eura. A pokud máme my všichni, včetně politiků a expertů, nějakou celkovou časovou kapacitu, tak bych ji věnoval spíše těm důležitějším otázkám,“ podotýká.
Jak obstála česká koruna během pandemie a vysoké inflace? Argumentem pro vlastní měnu je, že můžeme mít vlastní měnovou politiku, která reaguje na ekonomický vývoj.
Myslím, že v podstatě ve všech zlomových okamžicích koruna reagovala tak, jak by reagovat měla. Neuvědomuji si, že by nastala epizoda, kde bychom mohli říct, že nás vlastní měna zradila, a kdy bychom si řekli, že by bylo lepší mít kurz měny zafixovaný. Takže podle mě kurzový vývoj v posledních letech nebyl argumentem ve prospěch vstupu do eurozóny.
Možná jediný okamžik, kdy to bylo na zvážení, bylo období nástupu guvernéra Aleše Michla. Tehdy ČNB vnímala oslabování koruny jako nemístné, a cítila potřebu intervenovat. Ale z mého pohledu i v tu chvíli tendence koruny oslabovat dávala smysl, jelikož Michl byl nositelem představy o nižších úrokových sazbách. Takže možná to někdo mohl vnímat jako moment, kdy by bylo lepší nemít kurz. Ale podle mě byla reakce kurzu pochopitelná, byla to racionální reakce na očekávanou změnu v měnové politice.
Například exportéři si stěžují na velké kurzové výkyvy, hlavně takové, jako byly na začátku pandemie covidu a pak po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Nemůže to být problém pro náš vývoz?
Samozřejmě kurzová stabilita má sama o sobě svá pozitiva. Je to ostatně jeden z hlavních argumentů firemní sféry pro přijetí eura. Na druhou stranu to je mikropohled, pohled zespoda ze strany jednotlivých hráčů, kterým ale někdy může unikat velký obrázek, makropohled. Ten znamená, že pokud by koruna tímhle způsobem nereagovala, tak by pro vývozce bylo ještě těžší udržet se na hladině. Museli by snížit své ceny. Takhle to za ně zlevnil kurz plošně všem, což samozřejmě ekonomice pomáhá. A to je myslím úvaha, která jednotlivým hráčům v debatě o euru maličko uniká, jelikož je dost abstraktní.
Každý pohyb kurzu pak vypadá jako otravná záležitost, proti které je potřeba se zajišťovat. Navíc platí, že zajišťovat se je možné i přirozeně, tedy že proti příjmům jsou výdaje v eurech. Risk manažer v ekonomice, kde jsou dvě měny - a Česko je přiznejme si dvouměnová ekonomika - by si měl hlídat měnový soulad mezi příjmy a výdaji.
Kurzové zajištění je přece jen spojené s dodatečnými náklady pro podniky, nemyslíte?
Je potřeba dát do vztahu tento mikroekonomický náklad a makroekonomický přínos. Mikronáklad je v tom, že pokud se chci bránit před změnami kurzu a nejsem chráněn přirozeně tím, že mám v cizích měnách podobné příjmy i výdaje, tak si musím zaplatit pojištění. To je bez diskuze jasný náklad toho, že máme vlastní měnu. Na druhou stranu, a to je podle mě zásadní úvaha, je třeba se ptát, zda kurz pomáhá, nebo škodí ekonomice jako celku. Tedy zda reakce kurzu v různých situacích je taková, že pomáhá ekonomice se držet na nohou, a nebo naopak zda se kurz dostává do takzvaných bublin, tedy kurzových pohybů, které nejsou opodstatněné momentálním vývojem v Česku či v zahraniční. Pak se kurz stává otravným faktorem, který ekonomice ztěžuje život.
To se může stát hlavně v ekonomikách, kde mají špatnou domácí makroekonomickou politiku. Takže toho se pak chytají spekulanti a mohou kurz dostat mimo úrovně opodstatněné fundamenty. A to se myslím české koruně nestává, jelikož zdejší měnová či fiskální politika a další faktory fungují z pohledu mezinárodního srovnání poměrně slušně. A koruna tak nikoho moc nezajímá, nikdo nemá důvod proti ní sázet. Naposledy se kurzová bublina zmocnila koruny v roce 1997. Z makroekonomického pohledu nám kurz pomáhá, neškodí. Takže je důvod naopak proti přechodu na euro.
Více podniků si i v reakci na růst úrokových sazeb začalo brát úvěry v eurech. Může být tato vlna spontánní euroizace ekonomiky argumentem pro přijetí eura?
To si úplně nemyslím, že by to byl sám o sobě argument pro přijetí eura. Je to přirozená reakce firemní sféry i na úrokové sazby. Mnozí z nás včetně centrální banky se báli, že se ekonomika z hlediska kurzového rizika dostává mimo rovnováhu. Tedy že si firmy nabírají závazky na splácení v eurech, aniž by měly dostatečné příjmy v eurech.
Ale mám podezření, že spoustu firem epizoda výrazného rozdílu mezi korunovými a eurovými sazbami probudila ke zjištění, že už dříve měly mít více úvěrů v eurech. Žily tak v měnovém nesouladu. A teprve v poslední době si uvědomily, že to bylo špatně a rozhodly se to změnit.
Takže sám o sobě bych trend růstu podílu eurových úvěrů nebral tak, že se ekonomika vykloubila, ale možná se naopak posunula k rovnováze. Samozřejmě tím měnová politika ČNB oslabila. Je úkolem ČNB nepřímo hlídat přes dohled nad řízením úvěrových rizik v bankách, aby byla ekonomika v měnové rovnováze. A pokud se podaří pohlídat tu správnou relaci eurových úvěrů ve firemní sféře, tak jsou tak prostě karty rozdány, tak je česká ekonomika nastavená. A síla měnové politiky ČNB bude odpovídat tomu, jaká je přirozená euroizace ekonomiky.
Ale přece jen, to znamená, že měnová politika ČNB tím slábne, ne?
Seznam argumentů pro přijetí či nepřijetí eura je dlouhý na obou stranách. Průběžně se mírně obměnuje. A jeden z argumentů pro přijetí by mohl být ve smyslu, že čím je slabší měnová politika, tím víc přicházíme o určitý nástroj k tomu, abychom ekonomiku stabilizovali. Což je základní úkol měnové politiky.
Otázka zní, zda přesunem měnové politiky z Prahy do Frankfurtu by výhoda silnější měnové politiky nebyla vykoupena nevýhodou, že by tato politika byla méně vhodně zaměřená. Myslím tím to, že v eurozóně se věci ekonomicky vyvíjejí jinak a měnová politika by se neřídila situací v Česku. Toto je otázka na velmi pěknou diplomovou práci. Já si netroufám na ni od boku odpovědět.
Nebyl v tomto případě ukázkou v předchozích dvou letech vývoj inflace například v pobaltských zemích eurozóny?
To určitě. Platí, že pobyt v eurozóně by nás neuchránil před vysokou inflací. Pokud někdo tvrdí, že kdybychom byli v eurozóně, tak bychom měli inflaci výrazně nižší, je to naprostá mýlka. Možná tohle byl jemný empirický test toho, jak by to bylo, kdybychom byli v eurozóně, tedy se silnější, ale méně vhodně zaměřenou měnovou politikou.
V souvislosti s vývojem v posledních dvou letech se používá argument, že kdybychom byli v eurozóně, tak bychom měli nižší úrokové sazby, hypotéky i podnikové úvěry by byly levnější. Co jsou ta pro a proti?
Ano, měli bychom nižší úrokové sazby a tím pádem by přehřátá česká ekonomika byla ještě více přehřátá. Inflace by tak mohla být ještě vyšší, než byla. Jak jsem říkal, neukázalo se, že kdybychom byli v eurozóně, tak bychom covidovou či inflační epizodou prošli lépe. Naopak by to nejspíš probíhalo hůř.
V době covidu byly sazby ČNB a Evropské centrální banky podobné, ale koruna tehdy oslabila. což byla pomoc pro českou ekonomiku. A po covidu, v té druhé fázi, bychom na tom byli opět hůř - inflace by byla ještě vyšší. Někdo může namítnout, že by se nic zásadního nedělo, že místo až 18 procent by inflace byla dejme tomu až 25 procent. Ale čím je inflace vyšší, tím víc škodí ekonomice reálně.
Jak konkrétně?
Není to jen o tom, že by lidé zchudli, ale větší inflace by způsobila větší zmatek v ekonomice. Cenový systém by ještě hůř plnil svou signalizační funkci, lidé a firmy by ještě méně věděli, jaká je situace. Je to, jako by najednou padla ještě větší mlha. Mělo by to ještě nepříznivější dopad například na rozhodování firem o investicích. Takže myslím, že poslední dva tři roky jsou spíš argumentem proti přijetí eura, myšleno z makropohledu. Spíš nás to přesvědčilo o tom, že makroekonomické argumenty přetrvávají.
Vyskytuje se i argument, že kdybychom měli euro, tak by firmy nepřenášely tolik růst cen na zákazníky, že bychom měli lepší srovnání s cenami například v Německu nebo v Rakousku. Co vy na to?
To si nemyslím. Mezinárodní soutěž probíhá ve dvou liniích. Jednak přeshraniční, fyzická, kdy někdo jede třeba do Drážďan nebo do Polska a tam nakoupí. Tam to srovnávání evidentně lidem až tolik potíž nedělá. Například lidé, kteří bydlí blízko hranic, nemají problém si ceny rychle přepočítat. A pak je tu linie e-shopů, na dálku, a tam si myslím, že to stejně neprobíhá. Ne proto, že bychom neuměli ceny srovnat. Spíš je to problém kulturní, jazykový a právní. Například nemáme přehled, jak je to třeba ve Španělsku s reklamacemi, jestli by bylo možné se domluvit. Takže myslím, že argument o jednodušším cenovém srovnání moc velkou sílu nemá.
Jak se díváte na nejnovější zprávu ČNB a ministerstva financí o tom, jak je Česko připravené na přijetí eura? Ministr financí Zbyněk Stanjura se i přes relativní připravenost české ekonomiky přijetí společné měny stále brání.
Dokument má dvě fáze. První je čistě analytická, kdy ČNB spočítá všechny možné aspekty a vždy tam jsou argumenty na obě strany. A pak druhá fáze, která je na papíře daleko kratší, ale hlavní, a to je ta politická, doporučující. V ní se řekne, že na základě toho, co se spočítalo v té první fázi, doporučuje ČNB a ministerstvo financí vládě ten a ten postoj k euru.
Mám podezření, že součet všech těch různých malých plusů a mínusů nebude nikdy jasně na jednu či druhou stranu. Vždycky bude plno argumentů na obou miskách vah. Nebude možné říci, že nám z toho ekonomicky vzato vyšlo jasné ano, či jasné ne. Takže od ekonoma, i ode mě, se nikdo nikdy nemůže dozvědět, že věc je jasná, že musíme vstoupit, či naopak. Vždycky to nakonec bude na neekonomických úvahách. Například na tom, jaký budeme mít vztah k naší měně. Třeba Slováci či Chorvati měli vztah ke své měně poměrně vlažný. Na Slovensku panovaly i neekonomické obavy, co by se se zemí stalo, kdyby se rychle nestala součástí eurozóny.
Což ale není myslím případ Česka?
Takové obavy, řekněme geopolitické, myslím v Česku nemáme. Ke koruně mámě celkem vstřícný vztah, protože nás nezklamala. Naopak vztah k eurozóně a EU je v Česku dlouhodobě rezervovaný.
A může jít i o naše sebevědomí. Přechod do eurozóny totiž bude znamenat, že odevzdáme některé důležité národohospodářské funkce někomu jinému. Teď máme v ČNB Čechy, ve vládě máme Čechy, všechno si tak nějak rozhodujeme sami, respektive hodně věcí. Vstup do eurozóny by znamenal, že máme pocit, že celkově bude lepší, když měnovou politiku bude dělat pro Česko někdo jiný. Stejně tak to bude znamenat přenesení některých fiskálních věcí či bankovního dohledu do rukou někomu mimo Česko.
Michal Skořepa (51)
Je makroekonomickým analytikem České spořitelny, členem Výboru pro rozpočtové prognózy a členem představenstva České společnosti ekonomické, kde v minulosti zastával funkci prezidenta.
V letech 2000–2016 působil v různých funkcích v České národní bance, převážně jako poradce bankovní rady. Doktorát z ekonomické teorie získal na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Přednášel na půdě Mezinárodního měnového fondu, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj a dalších zahraničních institucí. Jeho vysokoškolská učebnice základů behaviorální ekonomie vyšla v anglickém překladu v prestižním britském nakladatelství Palgrave Macmillan.
Je rovněž spoluautorem populární učebnice finanční a ekonomické gramotnosti pro základní školy a víceletá gymnázia a dvojice knih pohádek s finanční a ekonomickou tematikou.
Přenesení bankovního dohledu se i někteří čeští centrální bankéři obávají. Podle odpůrců by bylo lepší, kdyby dohled i nad největšími tuzemskými bankami zůstal v Česku. Co tomu říkáte?
To mně osobně dává velký smysl. Protože až přijde na lámání chleba, tak se může velmi snadno stát, že zájmy bank v Německu či jinde v eurozóně budou jiné než zájmy bank v Česku, včetně jejich zdejších dcer. A pak může záležet na tom, jestli o chování a omezení pro banky v Česku bude rozhodovat česká centrální banka, a nebo o tom bude rozhodovat někdo ve Frankfurtu, třeba nějaký Španěl, Němec nebo Francouz. Spojnice mezi pravomocí a zodpovědností je důležitá a je to jeden ze silných argumentů proti přijetí eura.
Proti přijetí eura se stále někdy argumentuje řeckou krizí. Že po vstupu do eurozóny budeme muset ručit za dluhy jiných států. Nakolik je tohle podstatná námitka?
I tady platí stále stejný princip. Tedy zda máme pocit, že přesunem do eurozóny si spíš pomůžeme, či spíš uškodíme. Například český bankovní sektor nemusel jako jeden z mála dostat ani korunu podpory během světové finanční krize. Z hlediska zadlužení jsme na tom stále velmi dobře. V posledních letech dluh sice roste, ale stále jsme v tomto ohledu v třetině nejméně zadlužených zemí v Evropské unii.
Členství v eurozóně by samozřejmě znamenalo, že by se nám nabízely určité ochranné mechanismy - když si to zkazíme doma, tak by nám někdo jiný pomohl. Ale máme jako Češi zřejmě pocit - a historicky asi oprávněný - že pravděpodobnost toho, že si to zkazíme a budeme potřebovat pomoc, je menší, než pravděpodobnost, že to zkazí někdo jiný a že bychom to byli my, kdo bude muset pomáhat.
Když trochu odbočím, jak vnímáte kvalitu diskuze o případném přijetí eura, ať už v médiích či celkově?
Už se to táhne již od vstupu do EU v roce 2004, což je 20 let. Ty základní, poměrně jednoduché argumenty jsou známé od začátku. Rozumíme například otázce směnáren, protože si musíme směňovat valuty, když jedeme na dovolenou. Řada lidí má asi taky povědomí, že firmy si musejí kupovat měnové zajištění. V těchto základních ohledech se krajina během času mírně mění, síla různých pro a proti se v čase posouvá, ale žádné zásadní změny nenastávají, čili ta debata o nich už je nutně trochu unavená, ohraná.
Vedle toho naskakují nové věci - bankovní unie, záchranné mechanismy, které tehdy ještě nebyly, či uvažované společné pojištění vkladů - ale to jsou všechno komplikované věci, které normální smrtelníci, a mnohdy ani finanční experti nejsou schopní pojmout. Takže to nejsou věci, které by se daly každodenně probírat třeba v hospodě, protože do toho lidi nevidí.
Neztratily české politické elity schopnost rozhodovat o důležitých věcech? V 90. letech jsme tu měli ekonomickou transformaci, privatizaci, následně vstupu do NATO a EU a od té doby se jen sem tam něco upraví, například v oblasti penzí či daní…
Myslím, že to není ani tak o schopnosti. Přirovnal bych to k tomu, když se stěhujete, tak na začátku po nastěhování řešíte ty úplně základní a zásadní věci. Například jakou barvou vymalujete, čím budete topit, co bude na podlaze. A to si odškrtáte a pak to nějak funguje. Takže jsme v EU, jsme v Mezinárodním měnovém fondu a dalších institucích, máme nějak nastavená cla a další věci.
Občas se udělají parametrické změny, stejně jako v domě po čase ladíte spíš už jen drobnosti. Takže je to logický vývoj. A myslím, že zrovna tato vláda, i když spoustu věcí nedělá dobře, ohledně penzijní reformy ukázala odvahu to začít řešit. Penzijní reforma, možná spolu s budoucím energetickým mixem, je z mého pohledu poslední skutečně zásadní otázka, která v tuto chvíli visí v českém politickém vzduchu zatím pořád bez jasného rozhodnutí a řešení.
U eura se také někdy objevuje názor, že nám zajistí prosperitu, že je samo o sobě v tomhle ohledu klíčové. Na kolik toto je argument pro přijetí?
Asi to trochu může platit, protože může existovat část investorů, kteří když mají před sebou Česko a jinou podobně vyspělou ekonomiku, která je v eurozóně, tak si raději vyberou tu s eurem. Protože přece jen jim odpadá problém s kurzem, zvlášť pokud jsou to investoři z eurozóny. Takže z hlediska investic to jisté racionální jádro má. Ale myslím, že to není zásadní argument.
Daleko důležitější než měna, kterou se platí, je kvalita institucí – jak si vedou vláda a centrální banka, jak je stabilní právní prostředí, jak fungují soudy či jak pracuje policie. A myslím, že zahraniční investoři vidí, že v Česku jsou tyhle věci poměrně na úrovni. Samozřejmě máme rezervy například ve fungování státní správy, ale samotné euro by ekonomickému růstu pomohlo jen trošku. Příkladem může být Slovensko, které, ač má euro, má se svou konvergencí k vyspělejším zemím EU v posledním desetiletí dost potíže.
Z hlediska samotného přijetí eura, jaký kurz by byl optimální? Ten současný, nebo je lepší počkat, až ještě posílí?
Věřím tomu, že bude pokračovat ekonomická konvergence (dohánění vyspělejších ekonomik, pozn. red.). Nemyslím si, že jsme se ocitli v pasti středního příjmu. Na takové obavy je myslím zatím brzo. A konvergence znamená, že budeme bohatnout. Toto bohatnutí půjde o trochu jednodušeji, když nám v tom bude pomáhat kurz. Jakmile bychom vstoupili do eurozóny, tak by trend konvergence pokračoval, ale přišli bychom o posilování kurzu.
Zbyl by nám jen druhý možný způsob bohatnutí, tedy přes rychlejší růst cen a mezd v porovnání se zahraničním. Vyšší inflace by znamenala, že reálné úrokové sazby určované z Frankfurtu by v Česku byly v průměru nižší, což by nebylo dobré z pohledu přehřívání ekonomiky. A to jsme zpět u měnové politiky, že má své výhody mít vlastní měnovou politiku. Z hlediska konvergence a bohatnutí platí, čím později, tím líp.
Kdybyste měl dát argumenty na misky vah, jste pro přijetí či nepřijetí eura? A posunul se váš pohled například za posledních pět let, tedy od doby, co jsme se spolu na téma eura bavili naposledy?
Jsem stále někde uprostřed právě proto, že je spousta argumentů na obou stranách. A krajina se stále trošičku vlní a proměňuje. Hlavně si ale myslím, že to není pro Česko otázka číslo jedna. Není to věc, nad kterou bychom nyní měli trávit spoustu času v debatách. Máme tu problémy zjevnější a urgentnější, než je přijetí eura. A pokud máme my všichni, včetně politiků a expertů, nějakou celkovou časovou kapacitu, tak bych ji věnoval spíše těm důležitějším otázkám. A počkal bych na další vývoj. Možná další roky přinesou nějakou významnou změnu, ať už politickou, technologickou či geopolitickou. Třeba se časem věci nahnou jasněji na jednu stranu.
