Zdegenerovala Wall Street na odkladiště krámů? Drobný investor po třiceti letech o další Nvidii nezavadí
V roce 1996 nabízela Wall Street víc než sedm tisíc titulů, dnes jich zbývá něco přes polovinu. Éra, kdy drobní investoři stáli u zrodu budoucích gigantů, skončila. Firmy dnes raději volí soukromý kapitál, aby se vyhnuly dohledu. Malým finančníkům se však otvírají nové možnosti.
Je krásný letní den roku 1996 a z pohledu obyčejného Čecha by se mohlo zdát, že nejdivočejšímu období nekontrolovaného devadesátkového chaosu pomalu, ale jistě odzvonilo. Discolandový král Ivan Jonák už je dva roky za katrem, Česko nedávno jako první postkomunistická země vstoupilo do prestižní rodiny ekonomik OECD a v zemi zrovna vrcholí porevoluční hospodářský zázrak.
Pouze jedna věc lidi stále pálí: jen pomalu se formující český kapitálový trh, který by po letech bezuzdného tunelování privatizačními fondy z „kuponovky“ dal ambicióznímu kapitalistickému novicovi punc spořádané ekonomiky. Odvážlivci už ale hledali cesty, jak se propsat faxem na Wall Street. Měli k tomu dost dobrý důvod: americká burza měla tehdy nabídku, jaká se neměla už nikdy příště opakovat.
Dávné sny o vstupu na burzu. Skoro sedm a půl tisíce veřejně obchodovaných akcií, a to jen v Americe. Z takového menu by se současným investorům protočily panenky. Vždyť aktuální Wall Street nabízí pouze něco přes čtyři tisíce investovatelných titulů. Podle statistik Světové banky tak v přepočtu na milion Američanů připadá něco mezi dvanácti a třinácti burzovně zalistovanými firmami, což je obdobné číslo jako v roce 1978. Vrcholné třicítky akcií dosáhl tento ukazatel právě v roce 1996, od té doby klesá.
A co víc, druhá polovina burzovních devadesátek aspoň v Americe nabídla investorům divoké story rostoucích firem spíš v rané fázi jejich růstu. A byli to často právě drobní hráči, kteří se stávali bez nadsázky jejich byznysovými mesiáši i amatérskými bankéři. To z peněz drobných investorů se financovaly zlomové projekty a profilující zářezy na globální byznysové mapě. Vstoupit na burzu bylo tou dobou ještě snem každého startupisty (nenechme se mýlit, tohle slovo má mnohem starší historii). Ale jak se zpívá v jedné písničce: to všechno odnééés čas.
Ne, vůbec nechceme vyzvedávat a obhajovat ty staré časy. Jenže statistiky to tak trochu dělají za nás. Co se tedy děje? Burza, a to na obou stranách Atlantiku, jednoduše za posledních několik dekád tak trochu utekla obyčejným investorům z lidu. Svět investic, aspoň těch prvoligových, se od drobných investorů v čase odklání stále víc. Důvodů je více. Jedním z nich je, že roste počet strategických projektů, či dokonce odvětví financovaných soukromým kapitálem, jichž se drobný investor bez nadsázky ani nedotkne.
Trh drtí private equity. Peněz je navíc v ekonomikách tolik a jsou natolik koncentrované v rukách velkých hráčů, že pro podnikatele je vstup na burzu často ten nejhorší možný scénář budoucího rozvoje. Znamená totiž svůj byznys kompletně obnažit a ještě za pravidelnou kontrolu sebe samého tvrdě platit. Mnohem jednodušší je kývnout na nabídku některého z fondů privátního kapitálu, které jen v poslední dekádě zhruba zpatnáctinásobily svou kapitálovou sílu a na rozdíl od minulosti jsou ochotny i k většímu risku. Protože klíčové je přece budoucí Nvidie chytit v ten správný čas. A zároveň podstatně dřív, než to udělá malý hráč.
„Nejdynamičtější části růstových příběhů firem se odehrávají mimo burzu a běžný investor se k nim dostane až při IPO, což však nastává často až po odeznění největšího růstového momentu,“ zdůrazňuje analytik společnosti Purple Trading Petr Lajsek. Drobný investor tak přičichne k investici později, než tomu bylo dříve. „Platí, že průměrná doba od založení firmy do jejího IPO je nyní daleko delší než na přelomu milénia,“ potvrzuje analytik Conseq Investment Managementu Michal Stupavský.
Rizikový kapitál a private equity podle expertů koncentrují stále větší část výnosů do rukou úzké skupiny investorů. „Ztrácí se tak kus tržní demokracie, tedy možnost, aby výnosy z rychle rostoucích firem byly dostupné všem, a ne jen institucionálním investorům. K tomu se přidává i méně viditelný dopad: úbytek transparentnosti,“ dodává Lajsek.
Jenže stejně jako by už dnes nešlo v reálném životě zopakovat devadesátá léta v Česku, nemožné je to rovněž na burze. Tehdejší ekonomiky totiž vypadaly jinak. Nebyly svázány tolika pravidly, obřích měšců peněz bylo méně a byznysovými vodami proplouvala pouze hrstka akvizičních predátorů.
Divoký východ i západ. Díry v devadesátkové regulaci a investiční svoboda se však měly vyspělým trhům vymstít. Ostatně americké devadesátky neměly s trochou nadsázky k těm českým v některých momentech až tak daleko. Právě tehdy totiž v tichosti dozrávaly obří byznysové průšvihy jako Enron či WorldCom a blížil se třesk splaskávající bubliny jménem dot.com. Legislativcům tak došla trpělivost a začali jednat. Prvním zářezem byly právě vysoké regulatorní nároky na veřejně obchodované společnosti, zejména takzvaný Sarbanes–Oxley Act z roku 2002 zavedený právě po zmiňovaných účetních skandálech. Burzovní menu tou dobou už zažilo prvních pár etap probírky, a to hlavně v technologickém segmentu. Část firem zkrachovala, další část byla pohlcena silnějšími konkurenty.
„Od roku 2000 počet veřejně obchodovaných společností rok od roku výrazně ubývá, a naopak počet privátních firem, a to i těch velkých, výrazně roste. Každý rok na burzu vstupují nějaké nové společnosti, ale je jich méně, než kolik jich z burzy zmizí,“ říká privátní investiční poradce Jan Traxler s tím, že zásadní otázkou je, proč poslední čtvrtstoletí vstupuje na euroamerické burzy tak málo nových společností. Zmíněný „pilotní“ regulatorní zákon byl totiž jen jedním z prvních impulzů, proč se burzy vyspělého světa začaly vylidňovat. Následná globální finanční krize nejen že sama o sobě znamenala velkou byznysovou čistku, ale především položila ekonomické základy k tomu, aby vstup na burzu přestal dávat takový smysl jako v devadesátých letech.
Americká centrální banka Fed v reakci na krizi spustila politiku, kterou do té doby učebnice monetární politiky neznaly. Takzvaným kvantitativním uvolňováním začala ekonomiku po léta plnit obrovskými porcemi peněz a úrokové sazby držela na velmi nízkých úrovních. Pro firmy flirtující s myšlenkami na burzu ovšem politika levných peněz znamenala, že co dříve financovali investoři v rámci IPO, nově a levněji zaplatili věřitelé. Půjčka byla za směšný úrok a mnohem levnější než proces vstupu na burzu. A hlavně si podnikatelé mohli nechat plnou kontrolu nad svým byznysem.
Americký Fed držel úrokovou sazbu prakticky na nule od prosince 2008 po následujících sedm let, jeho evropský protějšek ECB pak od jara 2016 do léta 2022. Aktuálně se úroky na obou stranách Atlantiku pomalu blíží zhruba na úroveň tří čtvrtin až poloviny maxim, kterých v posledních letech dosáhly kvůli boji s inflací. Jinými slovy, půjčky sice nejsou tak levné, aby to firmy zásadně demotivovalo od vstupu na burzu, na druhou stranu ale nejsou ani tak drahé, aby to nešlo i bez IPO.
Není jen Wall Street. Zvlášť když je tu efektivní náhražka. „Fenoménem doby je exponenciální růst fondů privátního kapitálu. Objem prostředků těchto alternativních investic vzrostl ze zhruba 600 miliard dolarů v roce 2000 na deset bilionů v roce 2022,“ vypočítává portfolio manažer společnosti Erste Asset Management ČR Radim Kramule. Správci těchto fondů investují do neveřejných i veřejných firem, do privátního dluhu, případně dalších forem aktiv a slibují na investičním horizontu nadprůměrné zhodnocení. „Vzhledem k rostoucímu objemu peněz u alternativních správců a větší ochotě riskovat investice do firem v počátcích se velká část financování mladých podniků přesunula právě do těchto fondů mimo veřejné burzy,“ dodává Kramule.
Paralelně s nimi ještě více vyrostly také společnosti z řad technologických gigantů, které navíc z trhu luxují nadějné firmy dávno předtím, než vůbec zauvažují o vstupu na burzu, anebo řadu dalších skoupily přímo z burzy a následně je z ní stáhly. Například Microsoft v posledních deseti letech po akvizicích odsunul z burzy například LinkedIn v roce 2016, Nuance v roce 2022 a o rok později Activision Blizzard. Alphabet šel stejnou cestou a v roce 2016 stáhl Apigee, v roce 2021 Fitbit a v následujícím roce Mandiant. Americká cloudová firma Salesforce pak delistovala dokonce čtyři akcie, od Demandwaru přes MuleSoft a Tableau po Slack.
Investor nicméně nemusí až tak smutnit, pokud vyloženě netrvá na sázce na nejvyspělejší trhy světa. Globální statistiky totiž mluví o tom, že od roku 2000 vzrostl počet obchodovaných firem napříč světem ze zhruba 40 na 50 tisíc, tedy o čtvrtinu. Přírůstky je nutné hledat ve světě, jemuž se donedávna říkalo „rozvojový“, nyní se ale o mnoha zemích, jež do něj byly řazeny, mluví spíš jako o rozvíjejících se trzích (emerging markets). „Viděli jsme ekonomický nástup Číny, dnes rapidně roste ekonomika v Indii a v budoucnu se očekává prudký růst států v Africe. S tím bude souviset i příliv listovaných firem v rozvíjejících se zemích,“ upozorňuje Radim Kramule z Erste Asset Managementu ČR. I drobní investoři tedy budou mít stále z čeho vybírat, jen to bude od nich chtít trochu odvahy a otevřenosti. __
(1 Film Makléř z roku 1999 o konci slavné Barings Bank o čtyři roky dříve potvrzuje, že ani USA se nevyhnuly devadesátkové skandály.
(2 Wall Street 1994. Drobní akcionáři pomáhají růst pozdějším gigantům. Dnes na ně zbývají jen paběrky.
