Silniční Alfa Romeo Tipo 33 byla nejrychlejším produkčním autem své doby. Debutovala před půlstoletím a vyrobilo se jich pouze osm. Originály nejdou pod 220 milionů korun za kus.
Alfu Romeo 33 přece všichni známe, není to zas tak dlouho, co tyto vozy bylo možné potkat na silnicích ještě relativně běžně. Jenže populární „trentatre“ Tipo 905/907 z 80. a 90. let minulého věku neměla s Tipo 33, o který půjde, kromě označení nic společného. S ním se ještě samostatná automobilka vydávala dobývat vavříny ve vytrvalostních závodech už o takřka dvě dekády dříve. A úspěšně.
Kromě bezpočtu „placek“ určených k co nejrychlejšímu projetí okruhů po celém světě však existovala i Stradale, silniční verze. Dnes je ikonou, jednou z nejvzácnějších alf všech dobu. A určitě tou nejdražší. Měla premiéru před padesáti lety, 31. srpna 1967, v předvečer GP Itálie formule 1 v Monze na tamní výstavě sportovních vozů. Šlo vlastně o zcivilizovaný úchvatný sportovní prototyp. Tvary karoserie byly dílem geniálního Franca Scaglioneho, návrháře, na kterého se bohužel trochu zapomíná.
Veřejnosti se Tipo 33 Stradale představil na autosalonu v Turíně. Ručně smontované překrásné osmiválce, které našly své místo podélně uprostřed, měly skromný objem: jednalo se pouze o dvoulitry (1995 cm3). Ale čtyřvačkové DOHC s řetězovým pohonem rozvodů a vstřikováním Spica, tyto agregáty navrhl Carlo Chiti. Na rozdíl od závodních verzí, které se pyšnily tenkrát zhruba 201 kW (273 k), byl výkon snížen k hranici 170 kW (231 k)/8800 min-1, ale údaje se lišily kus od kusu. Manuální převodovka Colotti měla už tehdy šest rychlostí a přenášela dozadu 200 N.m v 7000 otáčkách.
Dokázala ji katapultovat z klidu na stovku za 5,6 s a letmý kilometr auto zvládlo během 24 s, alespoň podle německého Auto Motor und Sportu. Vážilo totiž pouze sedm metráků! Umělo jet i 260 km/h. Ne, nic rychlejšího v roce 1968 koupit pro běžné silnice nešlo, třístovku pokořily prodejní supersporty až mnohem později... Cena 9,75 milionů lir byla astronomická, průměrný plat v Itálii tehdy činil 150 tisíc.
Auta kombinovala špičkovou techniku, závodní mechaniku a přidala notnou dávku krásy. Byla mimochodem jen 3,97 m dlouhá, 1,71 m široká a 99 cm nízká! Podvozek s rozvorem prodlouženým o deset centimetrů na 2,35 m měl vpředu horní a spodní ramena, vzadu dvojitá vlečená a na obou nápravách stabilizátory. Trubkový rám i samotná karoserie byly vyrobeny z hliníku. Kupé se vzhůru výklopnými dveřmi vybavovali v továrně kotoučovými brzdami Girling (zadními až u diferenciálu) a třináctipalcovými hořčíkovými koly Campagnolo.
O stavbu se starala Carrozzeria Marazzi, prototypy vznikaly ještě v Settimo Milanese, v závodním oddělení Autodelta. Od listopadu 1967 do března 1969 se zrodilo pouhých 8 vozů této specifikace se Scaglioneho „šatičkami“. Nejenže se malosériové od prototypů lišily, vizuální rozdíly panovaly i mezi nimi, ale dnes všem nelze upřít nadčasovost. Prvním exemplářům kromě typické rudé barvy a dvojitých hlavních světel nechyběl ani tradiční zelený jetelový čtyřlístek na bílém trojúhelníkovém podkladu. „Quadrifoglio verde“ použil jako první závodník Ugo Sivocci už v roce 1923, dnes je symbolem a označením nejvýkonnějších produkčních specifikací jednotlivých modelů značky.
Zkrácených šasi podle archivů firmy Marazzi existovalo celkem osmnáct, jenže některá z nich oblékla jiné karoserie a v historii je dost bílých míst, osud pěti vozů není vůbec znám. V Museo Storico Alfa Romeo v Arese u Milána, které už zase nějaký čas slouží díkybohu veřejnosti, se u příležitosti jubilea otevřela výstava. Tam jeden z prototypů Stradale, jde však o kopii, doplňují i sourozenci včetně právě jinak „oblečených“ konceptů se stejným základem.
Takže je zde k vidění třeba 33/2 Daytona, 33/3, modernější 33 TT12 a SC12, na konci vývoje se už v2t39 dvanáctiválce dočkaly přeplňování. Studie zastupují Carabo a Navajo od studia Bertone, Giugiarova Iguana, 33/2 Speciale a Cuneo stvořili zase u Pininfariny.
33 Stradale si běžný smrtelník v aukci nekoupí, nejenže se vůbec neprodávají, ale musel by si připravit zhruba čtvrt miliardy korun.
