Česko není dostihovou velmocí, ale značku Velká pardubická tady zná každé malé dítě. Ani po bezmála půlstoletí reálného socialismu a jeho odtažitosti vůči šlechtickým kratochvílím nepřestala být pojmem.
Velká pardubická je dnes tak silná značka možná i proto, že v průběhu čtyřiceti let nadvlády totalitního režimu podporovali tehdejší straničtí funkcionáři věhlas dostihů jakožto lidové zábavy. Základy proslulosti tohoto svého času nejtěžšího překážkového dostihu kontinentální Evropy však byly položeny mnohem dříve – novodobá historie datovaná od zlomových devadesátých let 20. století a vrcholící v posledních letech vyprodaným závodištěm a rekordní sledovaností přímých televizních přenosů navazuje na více než stoletou tradici.
Začneme-li od aktuálních čísel, pak letošní, 126. ročník Velké pardubické s Českou pojišťovnou vidělo v říjnu i přes nijak zvlášť vlídné počasí pětadvacet tisíc diváků. Další 2,3 milionu diváků vidělo závod v přímém televizním přenosu. Desetitisíce diváků sledovaly dostih on-line, vrchol české překážkové sezony přenášel i nejsledovanější dostihový kanál Racing UK.
Přímo na pardubickém závodišti bylo v den závodu prosázeno více než pět milionů korun. Nejvyšší výhra byla letos vyplacena za uhodnuté pořadí prvních tří koní v cíli Velké pardubické, kdy za vsazených 350 korun vyhrál divák 50 050 korun.
Žádné z uvedených čísel nebylo rekordní, všechna jsou ale dokladem mimořádného zájmu o tuto vrcholnou sportovní a společenskou událost. Tomu odpovídá i ohlas v médiích.
Na jelena
Pojem Velká pardubická, jejímž pořadatelem je v současné době akciová společnost Dostihový spolek, není po všech těch letech nutné nijak zvlášť propagovat ani vysvětlovat. Dobře to ví i Česká pojišťovna, která se jako generální partner závodu zviditelňuje už od roku 1991. Od roku 2012 dotuje každoroční „prize money“ částkou 4 800 000 korun.
Základem proslulosti Velké pardubické je importovaná tradice takzvaných parforsních honů z Anglie a Francie. Hony, jejichž název má základ ve výrazu pro štvanici na zvěř za pomoci psí smečky, začala na svých pozemcích pořádat i česká šlechta. Ve zdrojích k historii Velké pardubické se objevuje údaj o prvním soutěžním parforsním honu, který se odehrál v roce 1836 na pozemcích Oktaviána Kinského v okolí Chlumce nad Cidlinou.
O rozvoj tradice těchto honů právě na Pardubicku se zasloužili Lichtenštejnové. Tamní rovinatá zalesněná krajina se blížila romantickým představám české šlechty o krajině anglické, v níž se odehrávaly stále oblíbenější parforsní hony na lišku. Pro přesnost je ovšem nutné dodat, že zmíněný první parforsní hon u Kinských byl po francouzském vzoru na jelena.
V Pardubicích vznikla v roce 1838 Parforsní honební společnost a i díky ní se město stalo vyhledávaným společenským centrem zejména pro příslušníky šlechtických rodů. Při založení tradice Velké pardubické však podle všeho sehrála rozhodující roli spíše inspirace anglická a důležitým momentem je v tom všem i vůbec nejstarší a dodnes nejslavnější závod tohoto typu, slavná Velká národní, která byla v Anglii poprvé odstartována v roce 1836.
Anglická tradice byla pro Evropu vítaným inspiračním zdrojem, takže se vedle parforsních honů začal na kontinent velmi rychle rozšiřovat i věhlas turfu a i v Čechách se objevily první zprávy o dostizích a postupně i žokejové a trenéři se zkušenostmi z kolébky dostihového sportu.
První překážkové dostihy se na honebních pozemcích na okraji Pardubic pořádaly v říjnu roku 1842. Spolku českých pěstitelů koní se podařilo přimět obec Pardubice k postoupení tehdejších pastvin s lesíkem Cvrčkov za účelem zřízení závodiště. První dostihová dráha byla v Pardubicích otevřena v roce 1856 a už od založení se vyznačovala originálním a poměrně obtížným uspořádáním překážek.
Šlechtický původ
Od počátku byla pardubická dostihová tradice v rukou schopných, vlivných a nadšených lidí, což je s největší pravděpodobností jedním z dodnes neochvějných základů úspěchu a popularity tamního nejslavnějšího závodu.
Zakladatelem a velkým podporovatelem českých dostihů byl už zmíněný otec tradice parforsních honů v Česku, hrabě Oktavián Kinský. Byl i jedním z mužů, které lze považovat za otce zakladatele jedinečného charakteru pardubické závodní trati.
Při vzniku závodiště i zrození Velké pardubické sehrálo důležitou roli založení tradice už zmíněné Velké národní (Grand National) steeplechase, každoroční vrcholné události anglické dostihové sezony, která se běhá na liverpoolském závodišti Aintree Racecourse od roku 1836.
Tehdy se ještě ne v Aintree, ale na pronajatých pozemcích v zátoce Maghull poblíž Liverpoolu sešel poměrně velký počet diváků, které vzápětí překvapilo zjištění, že se dostih poběží na neupravené trávě s přírodními překážkami na trati dlouhé přesně čtyři anglické míle. Tak se zrodila tradice steeplechase, v mnohém zásadně odlišná od rovinových i překážkových dostihů.
Věhlas byl obrovský a výrazně posílil pozici dostihů jakožto módní záležitosti a vyhledávané společenské události. Není divu, že ozvěny tohoto nového fenoménu velmi rychle dolehly do Čech. V hlavách aktivní skupiny mužů kolem Českého závodního spolku postupně dozrával plán uskutečnit tuzemský závod podobně výjimečného charakteru, jako byl anglický Grand National. A kde jinde než v Pardubicích, kam se už v té době na dostihy hojně chodilo.
Tvorbou dráhy, dostatečně obtížné a pokud možno nesrovnatelné s již existujícími drahami v Evropě, byli spolkem pověřeni kromě zkušeného hraběte Oktaviána Kinského také princ Emil Fürstenberg, hrabě Maxmilián Ugarte a princ Egon Thurn-Taxis. Právě po něm nese jméno slavná, ale i obávaná a kontroverzní překážka, věhlasný Taxisův příkop. Čtveřice zkušených jezdců a milovníků koní navrhla a dohlížela na vybudování závodiště s originálním střídáním povrchů dráhy a řadou přírodních překážek různých typů.
První závod se na nově vybudované trati pardubického závodiště odehrál 5. listopadu 1874, jen několik dnů před návštěvou císaře Františka Josefa I. s císařovnou Sissi. První ročník Velké pardubické steeplechase byl dotovaný slušnou částkou osm tisíc zlatých, o něž usilovalo 14 koní. Mimořádně obtížný dostih dokončila polovina z nich, cílem proběhl jako první hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem v sedle.
Přitažlivý Taxis
Už první ročník vyvolal mimořádnou pozornost i následné ohlasy a hned od počátku také vypukla bouřlivá diskuze ohledně nejnáročnější překážky na trati, později nazvané Taxisův příkop. Za její zrušení se zasazoval například i zkušený jezdec a jeden z autorů návrhu trati Emil Fürstenberg, ale nakonec v kurzu závodu zůstala a i přes různé úpravy tvoří jeho překonávání jeden z nejpřitažlivějších a zároveň nejkontroverznějších bodů závodu.
Je jistě možné říci, že Velký Taxisův příkop je pojmem, který k věhlasu značky Velká pardubická přispěl nemalou měrou. Sám Thurn-Taxis údajně po prvním ročníku Velké pardubické prohlásil něco v tom smyslu, že on sám už tento skok nikdy překonávat nebude, a proto nevidí důvod, proč by měl být zrušen.
Podíváme-li se na konkrétní čísla, budí tato uměle vybudovaná přírodní překážka už od počátku respekt plným právem. Jezdci prvních ročníků překonávali budoucí Taxis v podobě dva metry hlubokého a pět metrů širokého příkopu, před kterým se ještě tyčila proutěná překážka.
Tu v roce 1892 nahradil živý plot, široký i vysoký metr a půl. Před jezdcem tedy při závodu vyvstávala nutnost překonat zhruba osmimetrovou vzdálenost plnou nástrah, než se opět ocitl v místech s pevnou půdou pod nohama. Doskok znamenal pro koně velmi riskantní moment, v němž musel přenést váhu na všechny čtyři nohy.
Představíte-li si navíc z pohledu koně otřesný okamžik, když se před ním po překonání plotu objeví hluboká díra, není divu, že zde nebyla nouze o děsivé pády; mnoho z 24 koní, kteří se na něm zranili, muselo být utraceno. To vše – ať se nám to líbí, nebo ne – k atraktivitě a věhlasu závodu zvláště mezi diváky přispělo snad úplně nejvíc.
Velký Taxisův příkop je ostatně i v současnosti kontroverzní, a tím pádem i často medializovanou součástí Velké pardubické. V její novodobé historii přitáhl k závodu pozornost zejména kvůli intenzivním protestním akcím ochránců zvířat v devadesátých letech. I proto je současná podoba příkopu přece jen o něco milosrdnější vůči koním a jezdcům.
Přesto zůstává na odskoku živý plot o výšce metr a půl a šířce metr osmdesát. Po přeskočení plotu se pod jezdcem a koněm otevírá metr a půl hluboká jáma. Celková šířka překážky se oproti původní podobě rovněž zmenšila o sedmdesát centimetrů. Nadále ale jde o překážku natolik impozantní, aby Velké pardubické stále dávala punc jednoho z nejtěžších závodů svého druhu.
Váňa jede
Od počátku má závod v názvu i jméno pořadatelského města a je jistě i jednou z cenných komodit na seznamu pardubických atrakcí. Hodnotu značky v souvislosti s Pardubicemi posiluje rovněž fakt, že se zde podařilo závod kontinuálně udržet od samého počátku bez výrazných změn a až na výjimky ve válečných letech a v roce 1968 i bez přerušení.
Válka a sovětská invaze ale nebyly jedinými důvody k odvolání závodů. V letech 1876 a 1908 zabránila uskutečnění Velké pardubické nepřízeň počasí.
Po desetiletí zůstává nezměněné i samotné závodiště. Jeho současná podoba existuje od prvních let po druhé světové válce, kdy se přestalo běhat na úseku směrem k Popkovicím a v prostoru za tribunami, kde je v současné době parkoviště.
Občasných změn doznává kurz neboli směr dostihu. S trpělivostí konzervativních diváků pořadatelé příliš často nehazardují, ale v roce 1998 se závěrečná fáze dostihu poprvé otočila na hlavní dráze opačným směrem, než tomu bylo v předchozích letech. Přemístění cíle a doběh na pravou
ruku souvisely s otevřením nové tribuny. Jinak se za celá léta nic zásadního nemění. Změny ostatně nejsou žádoucí, dostihový sport je v dobrém slova smyslu esencí konzervativních hodnot a lidé na něm kromě atraktivní podívané a vzrušení ze sázek vyhledávají i odlesk trochu nostalgického životního stylu.
Velká pardubická jim ze všech zmíněných ingrediencí míchá velmi exkluzivní koktejl. Recept na něj sestává například z čísel, mezi něž patří zhruba 6900 metrů trati nezměněných už více než šedesát let. A také z 31 charakteristických překážek včetně Taxisu, Velkého vodního příkopu, Irské lavice či Havlova skoku.
Na seznam patří i rekordní čtveřice vítězství legendárního koně Železníka v sedle s Josefem Váňou a dosud nepřekonaný rekord osmi Váňových vítězství. A z toho vyplývající každoroční spekulace médií o tom, zda Váňa opět pojede a jak asi skončí.
Češi mají ostatně v paměti i čtyři pardubické triumfy Václava Chaloupky, který tady navíc třikrát vyhrál v sedle slavného Koroka. To vše tvoří jednotlivé cihly v pevných pilířích, na nichž značka Velká pardubická neotřesitelně stojí.
