o Vynálezu a rovnosti subjektů

Leonardo da Vinci

Leonardo da Vinci

Právní předpisy v historii České republiky nebyly vždy nakloněny podpoře inovací a ne vždy dokázaly motivovat a podporovat náležité oceňování výsledků výzkumu vynálezce. Jak se vyznat v problematice postavení majitele práva k patentu, konkrétně v tématu vytvoření vynálezu z pracovního poměru?

Současný patentový zákon nezakládá dostatečnou motivaci inovativním původcům – v případě, kdy jsou v zaměstnaneckém poměru. Vynalézaví zaměstnanci tak ztrácejí motivaci k další inventivní práci. V praxi je patrná tendence původců vynálezu „vyvést“ patentová práva mimo zaměstnanecký poměr, přihlašovat vynálezy na jména třetích osob a obcházet tak zákonnou úpravu zaměstnaneckého vynálezu. Problematice nerovnosti vztahu původce vynálezu a jeho zaměstnavatele je věnována jen malá pozornost.

Současná úprava zaměstnaneckého vynálezu je jedním z problematických bodů našeho patentového zákona. Podle této úpravy platí, že právo na patent přechází na zaměstnavatele, pokud vytvořil původce vynález ke splnění úkolu z pracovního poměru, z členského nebo jiného obdobného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, není-li smlouvou stanoveno jinak. Původce je povinen zaměstnavatele vyrozumět o vytvoření vynálezu a předat mu veškeré podklady. Uplatní-li zaměstnavatel ve lhůtě tří měsíců od vyrozumění právo na patent, stává se sám oprávněným přihlašovatelem vynálezu a případným majitelem patentu. Pokud právo neuplatní, přechází toto právo zpět na původce.

(ne)rovnost stran

Jedním z problematických bodů současné právní úpravy podnikových vynálezů je stanovení výše přiměřené odměny a dodatečného vypořádání. Původce má vůči zaměstnavateli právo na přiměřenou odměnu, kde je pro její výši rozhodný technický a hospodářský význam vynálezu a přínos jeho možným využitím nebo jiným uplatněním. Při stanovování přiměřené odměny je tedy rozhodné pouze možné teoretické využití nebo jiné potenciální uplatnění, nikoli skutečné užití. Naproti tomu zákonný nárok dodatečného vypořádání zaměstnavatele s původcem již reflektuje původní vyplacenou výši přiměřené odměny ve světle skutečného přínosu vynálezu. Domnívám se, že je možné právo na odměnu vázat až na okamžik udělení patentu. Mám za to, že původci řešení právo na odměnu nenáleží, pokud patent není udělen. Zákon přiznává odměnu jen za vytvořený vynález, a pokud je úřadem potvrzeno, že popsaný vynález v přihlášce není vynálezem, nárok na odměnu také nemohl vzniknout. Pro výši odměny je rozhodný pouze hypotetický význam vynálezu a předpokládaný přínos dosažitelný jeho možným využitím nebo jiným uplatněním, přičemž se přihlíží k materiálovému podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a k rozsahu pracovních úkolů původce, myšleno náplň jeho práce. Jistě musí být přihlíženo i k pozici, na které původce/zaměstnanec působil, zda byl pověřen či dostal zadání řešení konkrétní technické problematiky související s vývojem vynálezu. Rovná pozice zaměstnavatele vůči původci je tímto výrazně oslabena. Zaměstnavatel se musí do tří měsíců od data, kdy od původce obdržel písemné vyrozumění, že vytvořil vynález, rozhodnout, zda uplatní vůči původci právo na patent. Během lhůty tří měsíců nelze spolehlivě zjistit, zda se skutečně jedná o vynález. Zaměstnavatel nemá ani časový prostor pro marketingový průzkum trhu, zda vynález je pro něj skutečně komerčně zajímavý a využitelný. Práva k podnikovému vynálezu mohou oslabovat kromě jiného také práva tzv. předchozího uživatele, kdy patent nepůsobí proti tomu, kdo před vznikem práva přednosti využíval vynález nezávisle na původci nebo majiteli patentu nebo kdo k tomu vykonal prokazatelná opatření. Nedojde-li k dohodě, může předchozí uživatel požadovat u soudu, aby majitel patentu jeho právo uznal. Z výše uvedeného je patrné, že rizika a investice k vytvoření vynálezu včetně jeho patentovatelnosti nese převážně zaměstnavatel. Tyto a výše uvedené skutečnosti by se vždy měly promítnout do stanovení výše odměny původci.

Zákon dále již neupravuje situaci, jež nastane, pokud zaměstnavatel po uplatnění práva na patent zjistí, že je pro něho nevyužitelný, přičemž nárok původce na odměnu za této situace stále trvá. Zde již patrně záleží na vzájemné dohodě zaměstnavatele s původcem, zdali má zájem svůj vynález komerčně využívat sám. Zákon neupravuje zejména případnou možnost zaměstnavatele vzít své uplatnění práva na patent zpět. Zde se například nabízí řešení dohodou o zpětném přechodu nebo převodu práv na původce, patrně ale již za úplatu, která by kompenzovala náklady materiálového podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu. Situace, kdy zaměstnavatel nevykonává dostatečně majetková práva k dílu vytvořenému zaměstnancem, je řešena v právu autorském: autor–zaměstnanec má v tomto případě právo požadovat, aby mu zaměstnavatel udělil za obvyklých podmínek licenci k užití díla.

Výzkum anebo tvůrčí práce zaměstnance-původce nikdy nepočíná z vakua. Vždy je nezbytné stavět na stávajícím stavu techniky a ten zdokonalovat na základě předpokladů a potřeb. Tyto potřeby v případě podnikového vynálezu by měly být pouze potřebami zaměstnavatele, neboť zaměstnanec obvykle využívá při tvorbě vynálezu veškerých prostředků zaměstnavatele. Pokud původce pomocí prostředků zaměstnavatele vytvoří vynález, který však nebyl vytvořen ke splnění úkolu z pracovního poměru a je vzdálen oboru zaměstnavatele, tak jistě nepřechází právo na patent na zaměstnavatele. Původce nikdy také nemůže konkrétně předvídat, co „převratného“ vynalezne. Nutno zároveň ovšem podotknout, že v případě neplnění či porušování pracovních povinností není vyloučen pracovněprávní postih zaměstnance.

Obecné právní předpisy i speciální úprava podnikového vynálezu dávají přednost řešení vztahu původce/zaměstnance a zaměstnavatele smlouvou. Zaleží tedy na zaměstnavateli, jak on sám předchází případným sporům a vyřeší situaci v dostatečném předstihu. Není-li však mezi původcem a zaměstnavatelem zvláštní dohoda či neexistuje interní předpis, postupuje se v případě podnikových vynálezů podle zákona. Velké státní i soukromé instituce mají obvykle režim podnikového vynálezu upraven vnitřním předpisem. Zejména vysoké školy a univerzity podílející se na základním i aplikovaném výzkumu mají vhodně upraveno zacházení s původci, kterým je tak dána volnost v tvorbě a zároveň znají předem podíl z přiměřené odměny, kterou je ve výzkumném sektoru často plat s bonusy.

Patentová ochrana má teritoriální účinky, je tedy platná a účinná pouze na území, pro které byl udělen patent. Zajištění široké mezinárodní patentové ochrany předpokládá velmi vysoké finanční investice, které často zaměstnavatel odmítá investovat. Původce má tak ze zákona velmi omezené možnosti přimět zaměstnavatele k zajištění co možná nejširší světové ochrany vedoucí k jeho vyššímu potenciálnímu profitu z dodatečného využití vynálezu v co možná nejširším chráněném teritoriu. Původci rovněž chybí zákonné prostředky a možnosti zpětného přechodu práv k patentu a následnému vlastnímu podání patentové přihlášky v prioritní zákonné lhůtě v zemích, kde zaměstnavatel sám ochranu nezajistil, pokud není smlouvou nebo pozdější dohodou stanoveno jinak. Je tedy otázkou, jakými právy disponuje původce vynálezu, pokud zaměstnavatel skutečně uplatní v zákonné lhůtě právo na patent, avšak tentýž zaměstnavatel sám nepodá přihlášku vynálezu a zajistí pouze omezenou teritoriální ochranu nebo zvolí cestu ochrany utajením. Původce tak může po třech měsících vynález zveřejnit sám nebo si současně podat vlastní přihlášku vynálezu.

Původce má omezená práva na informace plynoucí z patentového zákona. Disponuje pouze zákonnou možností dozvědět se o rozsahu a obsahu podání až po 18. měsíci od podání přihlášky, touto možností však disponuje každá třetí osoba. Z pozice zaměstnavatele neexistuje žádná informační povinnost vůči zaměstnanci-původci. Není rovněž k dispozici žádná informační povinnost o udržování a vymáhání práv z patentu zaměstnavatele vůči původci. Zájmy původce a zaměstnavatele přitom mohou být v rozporu: zatímco původce může mít zájem na trvání a udržování ochrany, zaměstnavatel se může rozhodnout ponechat vynález veřejnosti. Pokud původce nemá z titulu podnikového vynálezu právo na patent, měl by mít více možností a zákonných prostředků ovlivňovat nakládání s patentovou přihláškou a patentem.

Přiměřená odměna původci

Povinnosti vyplývající z pracovního poměru ukládají zaměstnavateli kromě jiného povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat. Nad rámec tohoto má zaměstnanec nárok na přiměřenou odměnu a dodatečné vypořádání při vytvoření vynálezu, na který zaměstnavatel uplatnil své právo na patent. Určení výše přiměřené odměny a dodatečného vypořádání v penězích je vždy velmi komplikované. Tato částka by měla být ideálně stanovena zaměstnavatelem již předem vnitřním předpisem, jako motivační a stimulační nástroj inovativnosti a rozvoje. Pokud tomu tak není, vzrůstá vždy riziko možných sporů.

Relativně méně komplikovaná je situace při určování výše odměny anebo dodatečné vypořádání, kdy je udělena licence nebo probíhá transfer technologie za známých podmínek. Zde je možné použití obdoby principu uvedeného v zákoně o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, a to paušální částkou k určení výše odměny anebo dodatečného vypořádání původci. Z rozhodovací praxe lze uvést například rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které vnáší do této oblasti jasné mantinely pro původce, který vytvořil vynález nebo průmyslový vzor v pracovním poměru, a má tak vůči zaměstnavateli právo na přiměřenou odměnu. Soud judikoval, že pokud tato odměna stanovena nebyla a došlo k neoprávněnému využití vynálezu nebo průmyslového vzoru, může byt tato odměna stanovena za použití licenční analogie.

Pro udělení patentu na vynález je nezbytné splnit několik náročných zákonných kritérií, které vyžaduje naše i mezinárodní právní úprava. Jedním z nejdůležitějších zákonných požadavků na vynález je jeho absolutní světová novost a v přihlášce dokonale popsaná vynálezecká činnost, kdy při tvorbě vynálezu nelze kompilovat známý stav techniky. Jinými slovy nesmí tento vynález pro odborníka k datu priority vyplývat zřejmým způsobem ze stavu techniky. Důležitým požadavkem pro udělení patentu je dále průmyslová využitelnost vynálezu. Vynález je zákonem vymezen nejen pozitivně, ale také negativně: naše právní úprava nepovažuje za vynález například objevy nebo vědecké teorie. Pozitivní vymezení vynálezu je často zásadní překážkou v udělení patentu na podaný vynález.

Řízení o udělení národního patentu trvá v průměru až čtyři roky, kdy úřad provádí formální a věcný průzkum přihlášky. Splňuje-li přihláška vynálezu podmínky stanovené patentovým zákonem, úřad udělí přihlašovateli patent a pouze přihlašovatel se stává majitelem patentu. I když lze v literatuře k tomuto bodu nalézt různé názory, domnívám se, že nároky na přiměřenou odměnu a případné dodatečné vypořádání je možné přiznat pouze v případě, pokud původce skutečně vytvořil vynález vymezený uvedeným zákonem. V průběhu řízení o přihlášce vynálezu se žádostí o udělení patentu často vyjde najevo, že přihlašované řešení není vynálezem a přihláška je zamítnuta. Vztah původce vynálezu a zaměstnavatele, který k vynálezu uplatňuje právo, je tak narušen nejistotou, zda se jedná skutečně o vynález. V případě, že patent není udělen, je možné uvažovat o nároku na vrácení již vyplacené odměny.
K jakému datu je tato odměna splatná? Je to v návaznosti na vyrozumění zaměstnavatele původcem o vytvoření vynálezu? Nebo uplatněním práva na patent ve lhůtě tří měsíců, za kterou je téměř nemožné zjistit, zda se jedná skutečně o vynález podle patentového zákona? Nebo jím je rozhodnutí o udělení patentu?

Dodatečné vypořádání

Je otázkou, zda zánikem patentu trvá i nárok původce na dodatečné vypořádání plynoucí z dalšího využívání. Domnívám se, že pokud patent zanikne, zaniká i nárok původce na dodatečné vypořádání z přínosu dosaženého pozdějším opakovaným využíváním nebo jiným uplatněním vynálezu. Po zániku práv k patentu se stává toto technické řešení stavem techniky a je volné k veřejnému užívání. Lze dovodit, že nárok původce na dodatečné vypořádání zaniká současně se zánikem práv k předmětu ochrany, a to i v případě, že zaměstnavatel stále využívá předmět vynálezu. Zaměstnavatel po zániku práv k patentu nemá profit z jeho užívání třetími osobami a výhradní práva vůči nim nejsou účinná.

Trvání vynálezu je časově omezeno pouze rozvojem techniky, dokud není vynález překonán dalším (parní stroj – dieselový motor). Oproti tomu práva k patentu jsou přesně časově omezena. Nabízí se tedy otázka potřeby zákonné úpravy časového omezení možnosti nárokovat dodatečné vypořádání z využívání vynálezu, pokud se již vyplacená odměna dostane do zjevného nepoměru s přínosem dosaženým pozdějším využitím nebo jeho jiným uplatněním obdobně, jako je limitované patentové právo.

Je zaměstnavatel povinen hradit dodatečné vypořádání, pokud například sám dostatečně nezajistil patentovou ochranu, případně patent zanikl během prvních počátečních let jeho platnosti a sám na rozdíl od třetích osob předmět vynálezu nevyužívá? Nasnadě je i otázka, zda zde existuje stále nárok původce vůči zaměstnavateli, pokud například přihláška vynálezu nebyla vůbec podána nebo patent zanikl krátce po jeho udělení, ať již z důvodů 1) uplynutí doby platnosti, nebo 2) majitel patentu nezaplatil ve stanovené lhůtě příslušné poplatky za udržování patentu v platnosti, nebo 3) majitel patentu se ho vzdal. Nárokování dodatečného vypořádání původce vůči zaměstnavateli je velmi problematické, neboť zaměstnavatel nemá vůči původci žádnou informační povinnost o přínosu plynoucím z vynálezu ani o stavu a rozsahu zajištěné patentové ochrany.