Zkušení katoličtí novináři, Američan a Španělka, dostali na starost jeden z nejtěžších PR úkolů planety: vést tiskové oddělení Vatikánu.
Kolik divizí má papež, ptával se kdysi neuctivě Josif Stalin. Odpověď se od té doby nezměnila – i kdyby všechno, co má ve Vatikánu dvě nohy, nosilo zbraň, pořád by to nevydalo ani na jedinou divizi. Papež František I. však v létě ukázal, že to nemusí zase tolik vadit.
Prvního srpna se na jeho pokyn od základu změnil orgán, který Vatikánu prokazuje služby důležitější než jakkoli početná armáda: jeho tiskový úřad. A to je jen špička ledovce: František nechal veškeré mediální výstupy ze Svatého stolce pečlivě konsolidovat (zhruba jak by se to líbilo i Stalinovi, dodaly by zlé jazyky).
Novým šéfem tiskového úřadu je šestapadesátiletý Američan Greg Burke, který ve Vatikánu strávil jakožto novinář čtyřiadvacet z posledních osmadvaceti let. Byl dopisovatelem liberálního týdeníku Time i konzervativní televize Fox News; je číslovaným členem konzervativní prelatury Opus Dei. Ve službách církve strávil poslední čtyři roky, když jej napřed papež Benedikt XVI. jmenoval mediálním poradcem a loni, už za vlády Františkovy, se stal zástupcem vedoucího tiskového úřadu.
Burke ve funkci vystřídá otce Federika Lombardiho, jezuitského preláta, který funkci vykonával deset let – a nijak zvlášť úspěšná dekáda to nebyla. Lombardi byl ostrý, přísný a neměl rád novináře. Zejména ne ty, kteří se o něco zajímali, a už vůbec ne ty, kteří se zajímali o Vatikán. To by ho dobře kvalifikovalo pro práci mluvčího čehokoli v Česku, ale pro Svatý stolec se to nehodilo.
Tamní novináři si předtím zvykli na Joaquína Navarra Vallse, mluvčího Jana Pavla II. Když populární papež umíral, Navarru Vallsovi se hodilo, že byl civilním povoláním lékař a kromě toho patně citlivý člověk; dokázal poslední chvíle svého nadřízeného tlumočit taktně, a přitom ne zcela bezobsažně. Ve srovnání s ním působil Lombardi trochu jako nakvašený rotvajler, což je jeden z důvodů, proč se média o Vatikánu v posledních letech zhusta zmiňovala zakysleji než za dob Navarra Vallse.
Burke je naopak správně po americku optimistický, vypadá na necelou polovinu svého věku a vůbec je – jak o něm píší média – „pozitivní lidská bytost“. Tento lidský aspekt samozřejmě neradno podceňovat, kromě toho však je jistě nejméně stejně cenné, že je možné jej prezentovat jako laika v církevních službách.
To podporuje obraz Františka jakožto papeže lidového a neokázalého stejně jako skutečnost, že bydlí v ubytovně římské kurie, a ne v Apoštolském paláci jako jeho předchůdci. Nic z toho nenaznačuje, že by František byl pokrytec – je ale mazanější, než dává najevo.
Cherchez la femme
Označení laik je pro Burkeho technicky vzato správné, protože není vysvěcen; na druhou stranu členové Opus Dei nejsou laiky v tom smyslu slova, jak jej vnímají skuteční laikové jako vy a já.
Ještě zajímavější než Burkeho vzestup je volba jeho zástupce a pravé ruky (tedy člověka na pozici, již dosud zastával on sám). Je jím čtyřicetiletá španělská novinářka Paloma Garcíová Ovejerová, dosud vatikánská dopisovatelka pro španělské rádio Cadena COPE. Protože stanici vlastní organizace španělských biskupů, řekli byste na první pohled, že se pro ni mnoho nemění, ale jak uvidíme, není to tak jednoduché.
Liberální média se seběhla, aby se věnovala faktu, že na důležitou pozici ve Vatikánu postoupila žena. „Nemáme ponětí, jestli Garcíová je feministka nebo ne,“ napsal nešťastně Huffington Post, dávaje tak najevo, že parádně spolkl Františkovu vějičku. Garcíová (jinak absolventka komunikačního managementu na New York University) sama tvrdí, že „fakt, že zástupcem šéfa tiskového úřadu Svatého stolce je žena, je asi tak důležitý, jako že je to někdo z Madridu, má hnědé vlasy a není obzvlášť vysoké postavy“.
To je chytrá řeč. Papežova volba zde znovu splňuje požadavek nažranosti příslovečného vlka za současného neporušení fyzické integrity kozy. Jmenování Garcíové samo o sobě pomáhá rozostřit obraz církve jako organizace, která nepřeje ženám.
Protagonistka sama však může mluvit o módních feministických požadavcích daleko více spatra, než by to mohl udělat jakýkoli muž, nechtěl-li by na sebe přivolat peklo ještě na zemi. Tohle téma, jímž liberální média mávají jako mačetou, tak ztrácí na ostrosti.
A právě o to tiskovému úřadu jde. Každý, kdo kdy mluvil s mluvčím čehokoli, potvrdí, že jeho posláním není informovat o svém zaměstnavateli, nýbrž vést zájem tazatele správným směrem. Budete-li vyrábět chutný pokrm z afrických dětí, měl by se váš mluvčí starat, aby se novináři ptali více po michelinských hvězdách než po lidských právech.
Budete-li naopak za dodržení všech lidskoprávních norem vyrábět nechutný žvanec, bude se vaše komunikační úsilí spíš soustřeďovat na prezentaci humanitárních kladů vašeho výrobního procesu než na kulinářskou kvalitu jeho výsledků.
Milý, tvrdý pán
Není nejmenších pochyb o tom, že Burke tohle chápe velmi přesně. Jmenování Garcíové na pozici jeho pravé ruky také probíhalo v režimu přísného utajení. Není na světě místo s bohatší praxí v intrikánství než právě Vatikán a Burke se chtěl pochopitelně vyhnout tlakům, které by jeho kontrolu nad během úřadu od samého začátku omezovaly.
Jak Burke později řekl svému vlastnímu věstníku, pro Garcíovou se rozhodl zhruba šest týdnů předtím, než se její jmenování stalo věcí veřejnou. Dohoda mezi nimi byla jasná: až do oficiálního nástupu do funkce se o jejím angažmá nesmí nikdo dozvědět. „Nebyl jsem si úplně jistý ani tím, že se podaří zprávu udržet pod pokličkou na mojí straně, natož na její,“ vyprávěl později Burke. „Stačilo, aby se zmínila svým zaměstnavatelům, že odchází, a byli bychom prozrazeni.“
Garcíová však vydržela; jak později řekla, o jejím kariérním postupu nevěděli ani její rodiče. Burke tak mohl dát svým šéfům zprávu, že jeho volba byla správná. Na mínění jeho šéfů přitom extrémně záleží. Jsou jimi Dario Edoardo Viganò, bývalý šéf vatikánské televize, Lucio Adrian Ruiz, dosud boss vatikánského internetu, a Paolo Nusiner, který do Vatikánu přišel z pozice generálního manažera katolického deníku Avvenire.
Tihle tři muži jsou prefektem, tajemníkem a generálním ředitelem zbrusu nové instituce zvané Segreteria per la Comunicazione, tedy komunikační sekretariát Vatikánu.
František ho nechal zřídit až letos v červnu. Jeho samotný vznik je nicméně známkou důležitosti, již Svatý otec svému PR přisuzuje. Co svět světem stál, řídil římskou kurii ve Vatikánu jediný sekretariát, který plnil funkci exekutivy (to je ještě komplikováno tím, že římská kurie katolické církve je něco jiného než její hostitelské město Vatikán, což poskytuje prima prostor pro pletichaření všeho druhu, ale to je téma na jiný text).
Toto „dikasterium římské kurie má za úkol restrukturalizaci všech skutečností, které se různým způsobem až do této doby zabývaly komunikací“, aby „lépe odpovídaly nárokům poslání církve“, říká česká Wikipedie krapet krkolomně. V praxi to znamená, že pod ni spadá papežská rada pro komunikaci s veřejností, Burkeho tiskový úřad, vatikánský internet, rádio a televize, deník L’Osservatore Romano, tamní fotoagentura a vydavatelství.
To všechno dosud byly instituce s různou měrou samostatnosti a lze se domnívat, že míra jejich autonomie na Svatém stolci novým uspořádáním věcí nijak posílena nebude. Společným jmenovatelem nového personálního obsazení tiskového úřadu a vzniku sekretariátu pro komunikaci tak zůstává fakt, že ačkoli František je milý pán, svoji komunikaci hodlá držet v ruce podstatně pevněji a profesionálněji než jeho předchůdci – kam až živá paměť sahá.
