100 let průmyslu: Počet elektráren za sto let vzrostl šestinásobně
V roce 1920 existovalo zhruba šest tisíc výroben elektřiny. Naprostou většinu tvořily elektrárny závodní, jimiž si podniky vlastními silami zajišťovaly dodávky elektřiny. Elektrárny s dodávkou externím zákazníkům, které v dalších letech v Československu pomáhaly elektrifikovat obce a domácnosti, získaly dominantní podíl až později. Plynárny na počátku století zažívaly útlum, protože svítiplyn byl vytlačován elektřinou.
Výroba elektřiny byla na počátku Československa decentrální a lokalizovaná, „Tehdy totiž neexistovaly vzájemně propojené distribuční sítě, natož nadřazená přenosová soustava, která rozvádí elektřinu do krajů v rámci celé republiky. Elektřina putovala jen do blízkého okolí elektráren, které byly většinou součástí průmyslových areálů jednotlivých podniků. Teprve s tím, jak vláda postupně elektrifikovala jednotlivé obce, se výroba elektřiny začala přesouvat k systémovým centrálním elektrárnám,“ vysvětluje člen představenstva a ředitel divize obchod a strategie společnosti ČEZ Pavel Cyrani.
Zpočátku vyráběly elektrárny proud stejnosměrný, až na konci 19. století se začalo využívat i střídavého proudu, který byl vhodnější pro přenos na dálku a umožňoval tak centralizaci výroby elektřiny. Krokem k postupné centralizaci byl v roce 1919 schválený zákon o vzniku takzvaných všeužitečných společností, které měly za povinnost zásobovat elektřinou na definovaném území každého, kdo o to požádá, pokud by to nebylo vyloženě nerentabilní.
Těchto 25 podniků se stalo základem dnešních distribučních společností. Zároveň začala výstavba stovek kilometrů rozvodných sítí s vidinou celkové elektrifikace ve všech regionech. Byla zavedena jednotná třífázová soustava, jak ji prakticky známe dodnes. Ceny proudu z velkých elektráren byly na přelomu dvacátých a třicátých let až o třetinu nižší než z malých samostatných elektráren. I přes postupující elektrifikaci zůstávala výroba za první republiky do značné míry decentralizovaná, průmyslové podniky si totiž i nadále uchovávaly výrobny pro vlastní spotřebu.
Instalovaný výkon všech elektráren v Československu činil na počátku republiky přibližně 800 MW, z toho 500 MW v závodních elektrárnách. V roce 1945 byl celkový instalovaný výkon 2500 MW a závodní elektrárny stále tvořily 53 procent. Podle statistik z roku 1938 byla spotřeba elektřiny v průmyslu pokryta ze dvou třetin z vlastních zdrojů a pouze z jedné třetiny ze sítí.
Masivní poválečná centralizace
Skutečná centralizace tak nastala až po druhé světové válce. V roce 1950 se vyčlenily sítě velmi vysokého napětí do nadřazené přenosové soustavy zajišťující rozvod elektřiny do všech oblastí na českém území a podíl závodních elektráren na celkové výrobě elektřiny zároveň klesl na 35 procent.
Do provozu začaly být uváděny velké elektrárny v Komořanech, Hodoníně, Poříčí (II), Opatovicích, Tisové a v Mělníce, současně začala výstavba Vltavské kaskády. Elektrárny také začaly sloužit jako teplárny a systém centrálního zásobování elektřinou byl doplněn systémem centrálního zásobování teplem. Podíl instalovaného výkonu závodních elektráren klesl v Československu do roku 1989 zhruba na 10 procent (v roce 1950 to bylo 42 procent). Postupně byly spuštěny i jaderné elektrárny Dukovany a Temelín.
Postupná decentralizace a liberalizace
Po roce 1990 se podoba tuzemské energetiky začala dramaticky měnit. Nejdříve se na konci devadesátých let od Českých energetických závodů, do té doby monopolních, od výroby oddělil přenos elektřiny, vznikla akciová společnost ČEPS. Na rozdíl od některých západoevropských zemí se u nás ještě energetický trh nezačal otevírat, k tomu došlo až v roce 2002. Postupně se osamostatnila výroba, distribuce, prodej – a rovněž přenos elektrické energie. Důležité bylo oddělit komerční aktivity od provozování sítí, neregulované činnosti od regulovaných. V roce 1998, kdy vznikla akciová společnost ČEPS, ještě Česká republika nebyla členem Evropské unie, ale v rámci přípravy na členství se očekávanému vývoji začala přizpůsobovat.
V roce 2004 začal ojedinělý transformační projekt, který zcela změnil podobu celé Skupiny ČEZ. Zaniklo pět regionálních distribučních firem (tzv. REAS – rozvodné energetické akciové společnosti) a Skupina ČEZ byla následně organizována do procesních společností. ČEZ je stále většinově vlastněn českým státem. V rámci liberalizace trhu s elektřinou probíhající v Evropské unii dochází i v Česku k oddělení výroby od distribuce (unbundling). V březnu 2005 tak vzniká akciová společnost ČEZ Distribuce, která sdružuje pět bývalých distribučních společností. Tři zbývající získala následně německá firma E.ON a PRE. V následujících letech došlo k úplné liberalizaci energetiky, kdy zákazníci získali možnost nakoupit si elektřinu či plyn od nově vzniklých obchodníků s elektřinou. V zemi působí také řada nezávislých výrobců elektřiny. Vedle dominantní firmy ČEZ stále posiluje skupina EPH a Severní energetická.
Plynárenství
První plynárna pro veřejné účely v českých zemích vůbec byla uvedena do provozu 15. září 1847 v Karlíně, který byl tehdy předměstím Prahy. Ještě týž den bylo v pražských ulicích rozžehnuto na 200 plynových lamp a další se objevily v některých obchodech a veřejných budovách. Plynárny se pak stavěly poměrně rychlým tempem. Na přelomu 20. století zažívalo však plynárenství útlum. Způsobil jej především nástup elektřiny, která začala vytlačovat plyn z osvětlení ulic a bytů. Svítiplyn se sice přestával užívat k osvětlení, ale zato se rychle rozvíjela jeho spotřeba pro pohon motorů, pro vytápění a pro další účely jak v průmyslu, tak v domácnostech.
Zatímco při vzniku republiky činila spotřeba plynu na území Čech, Moravy a Slezska odhadem zhruba 500 TJ, vloni činila téměř 328 tisíc TJ. Podle dat EGÚ Brno šlo až do roku 1947 výhradně o užití svítiplynu, poté se začal postupně prosazovat zemní plyn, který původní svítiplyn od roku 1997 zcela nahradil. Rekordní spotřeby plynu bylo dosaženo v roce 2001, a to 369,4 tisíc TJ. Přes výkyvy v posledních letech bude role plynu i do budoucna posilovat, s čímž počítá i aktuální Státní energetická koncepce (SEK).
