Počátkem 20. století předstihly české země úrovní industrializace, se 40 procenty obyvatel pracujících v průmyslu, většinu sousedních a dalších srovnatelných zemí. Pouze některé země německé, Belgie, Švýcarsko, Anglie a severní část Francie měly více obyvatelstva zaměstnaného v průmyslu.
Rakousko-Uhersko představovalo se svými více než 50 miliony obyvatel pro český průmysl sice rozsáhlý trh bez celních hranic, ale přitom šlo většinou o hospodářsky zaostalé země. Proto tento trh nebyl náročný – vyžadoval především výrobky textilní, potravinářské, jednoduché stroje a výzbroj pro velkou armádu. Základem pro průmysl českých zemí byla především dobrá energetická základna (uhlí), v případě surovin byla však situace horší, proto se musely dovážet. Tento vliv zanechal stopy v československém průmyslu až do roku 1945.
Průmysl po roce 1918 Nově vzniklý československý stát měl z ekonomicko-geografického hlediska i při značných vnitřních rozdílech charakter průmyslově-zemědělský. I když byl průmysl v českých zemích velmi rozvinutý a zajišťoval největší část národního domácího produktu, byla jeho struktura nevýhodná. Převažoval průmysl lehký, celou čtvrtinu průmyslové výroby bylo třeba vyvážet, což bylo značně obtížné při konkurenci vyspělejších zemí.
Na území tehdejšího Československa, které představovalo jen pětinu území Rakouska-Uherska a čtvrtinu jeho obyvatelstva, se ocitlo asi 70 procent průmyslu bývalé monarchie: textilního a obuvnického průmyslu asi 80 procent, výroby cukru přes 90 procent, výroby porcelánu 98 procent, surového železa se tavilo 49 procent, celulózy se vyrábělo 43 procent, zpracování ropy 21 procent, spotřební zboží představovalo i bez potravin polovinu hodnoty vývozu, avšak strojírenství představovalo pouze pět procent. Značnou úlohu v národním hospodářství tehdejšího Československa měl zahraniční kapitál – německý, francouzský, anglický, americký a švýcarský. Více než pětina akciového kapitálu v průmyslu náležela zahraničním monopolům.
Fakt, že hlavním zahraničním partnerem bylo nepřátelské Německo, způsobil cílené zabrzdění rozvoje chemického a strojírenského průmyslu Československa. Československo tak mělo z ekonomicko-politického hlediska dvojí tvář – závislost na vyspělém Západu byla na druhé straně provázena pronikáním československého kapitálu do zemí JV Evropy i do zemí vzdálenějších (Írán, Afghánistán aj.) – ve vývozu zbraní patřilo Československo k předním státům na světě. Roku 1929 nastala nejen v Československu hospodářská konjunktura – průmyslová výroba převýšila asi o 1/5 předválečnou úroveň.
V následujících letech však zachvátila československé hospodářství těžká krize světové kapitalistické soustavy. Na stát s převážně lehkým průmyslem, kterým tehdejší Československo bylo, dolehla mimořádně těžce. V roce 1933 dosahovala průmyslová výroba jen asi 60 procent fyzického objemu z roku 1929. Z 20 vysokých pecí jich bylo roku 1933 v provozu jen pět, mnoho továren – zejména textilních a sklářských – bylo uzavřeno. Krize se přenesla v důsledku poklesu vývozu cukru, sladu a piva i do zemědělství.
Počet nezaměstnaných dosáhl čísla 900 tisíc. Od let 1934 a 1935 nastala změna k lepšímu a hospodářství poněkud oživilo, ale i tak bylo ještě v roce 1936 téměř 600 tisíc nezaměstnaných. V dalších letech způsobila příprava k obraně před očekávaným útokem fašistického Německa „konjunkturu“. To se však již blížil dočasný konec samostatného Československa. V roce 1939 činil těžký průmysl (díky zbrojení) již téměř 1/2 výroby československého průmyslu, zatímco v roce 1933 to bylo necelých 42 procent.
Válka a poválečné období Fašistická okupace a válka přinesly nejen z ekonomického hlediska hrozné následky. V národním hospodářství vznikly velké disproporce, rozvíjely se pouze „služby válce“, došlo k rabování zdrojů a také k bombardování. Na konci války klesla výroba v průmyslu na polovinu, zemědělství vykazovalo velmi nízké stavy zvířectva a půdy byly vyčerpány, rozvrácena byla i doprava. V roce 1945 převzal vliv nad Československem Sovětský svaz a ekonomicko-geografická situace Československa se rázem změnila. Marshallův plán byl odmítnut a ihned po válce byl znárodněn velký a klíčový průmysl, banky i doprava. Válečné škody měly být pomocí realizace dvouletého plánu rekonstrukce národního hospodářství odstraněny.
Úroveň předválečné průmyslové výroby byla překročena, ale plán nebyl splněn v zemědělství, které postihlo roku 1947 katastrofální sucho. Současně byla prováděna druhá pozemková reforma. Socialismus V roce 1946 proběhly volby a národní a demokratická revoluce vyústila v revoluci socialistickou. Začíná tak socialistický rozvoj ekonomiky a společnosti. V roce 1949 byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a odstartován první pětiletý plán na období 1949–1953. Bylo dokončeno znárodnění průmyslu a stavebnictví, provedena radikální pozemková reforma. Hlavním cílem bylo značně rozšířit těžké strojírenství a ostatní průmyslová odvětví produkující výrobní prostředky.
Plán byl překročen a průmyslová výroba se roku 1953 proti roku 1948 zdvojnásobila. Československo se tak stalo jedním z nejprůmyslovějších států. V roce 1955 vykazoval průmysl hodnotu o 150 procent vyšší než v roce 1937. Téhož roku vznikla Varšavská smlouva. Roku 1956 začala realizace druhé pětiletky, jejímž cílem bylo zvýšení průmyslové výroby dále asi o polovinu. V šedesátých letech se projevovaly určité nedostatky v ekonomice, zaviněné zejména některými vzniklými disproporcemi, malým důrazem na kvalitativní hlediska aj.
V roce 1968 nastala politická krize (Pražské jaro). Státní národohospodářský plán zůstal základem řízení procesu socialistické rozšířené reprodukce, ale hospodářský vývoj v období 1966–1970 byl značně nerovnoměrný. K největším úspěchům plánovaného hospodářství a ekonomické politiky tohoto období patřilo zprůmyslnění Slovenska. V roce 1970 již téměř 31 procent zaměstnaných obyvatel Slovenska pracovalo v průmyslu. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 schválil zásady a cíle pátého pětiletého plánu na léta 1971–1975, což znamenalo definitivní konec jakýchkoliv reformních snah. V rámci RVHP pod vlivem SSSR probíhala socialistická ekonomická integrace a průmyslová výroba vzrostla o 35 procent, zemědělská výroba o 14 procent.
Podíl SSSR na tvorbě národního domácího produktu celé federace se zvýšil z 26 procent na 28,4 procenta, průmyslová výroba tam rostla dvojnásobným tempem, než byl průměr v ČSSR jako celku. V rámci šestého pětiletého plánu (1976–1980) byla posílena úloha strojírenství a chemického průmyslu, ale na druhé straně bylo nutné překonávat vzrůstající obtíže v energetice a v oblasti zahraničního obchodu. Ekonomický a sociální rozvoj se v letech 1981–1985 také řídil generální linií výstavby socialistické společnosti. Československo tak 30 let neřídilo své hospodářství výhradně „sobeckými“ ekonomickými ohledy, ale plnilo svou internacionální povinnost i v oblasti hospodářské.
Vývoj po roce 1989 Po roce 1989 se celé národní hospodářství včetně průmyslu muselo přizpůsobit novým tržním podmínkám. České hospodářství ztratilo rozpadem RVHP „bezedné“ východní trhy, které byly ochotny přijímat ne vždy kvalitní výrobky, navíc bylo vystaveno konkurenci vyspělých západních trhů. V průběhu transformačního procesu došlo k masivnímu odstátnění a konverzi českého průmyslu. Celý proces transformace byl provázen postupným snižováním zaměstnanosti v průmyslu. Váha průmyslu na tvorbě HDP výrazně poklesla a začala se přibližovat úrovni běžné ve vyspělých ekonomikách. Postupně tak během transformačního období dochází k rozpadu velkých organizací na menší, pružnější struktury; na místo velkých firem s několika tisíci zaměstnanci začínají vznikat a významně se rozšiřovat malé a střední firmy.
Tyto změny byly doprovázeny silnými pohyby na trhu práce. Velký význam pro český průmysl měl v průběhu privatizace vstup zahraničního kapitálu, což přispělo k růstu konkurence, produktivity a otevření mezinárodní dělbě práce. Částečně se tak podařilo převést český zahraniční obchod z převážně „měkkých“ trhů na náročnější trhy vyspělých zemí. Zaměstnanost v průmyslu se však radikálně snížila. Více než půl milionu pracovníků (cca 1/4 z původního počtu) odešlo za šest let z průmyslu, zároveň narůstala poptávka po specialistech a kvalifikovaných dělnících, která trvá dodnes. Některá odvětví se proto potýkají s nedostatkem pracovníků, což bývá řešeno zahraničními pracovníky z Ukrajiny, Slovenska i z dalších zemí.
Proces snižování počtu pracujících v průmyslu na úkor terciéru pokračuje dodnes, ale v daleko nižší intenzitě. Pokles počtu pracovníků v průmyslu se však promítl na území ČR diferencovaně a začaly se vytvářet a postupně prohlubovat regionální rozdíly (Mostecko, Ostravsko…). Zatímco v roce 1989 existovalo 11 okresů, kde podíl pracujících v průmyslu na celkovém počtu pracovníků v národním hospodářství překračoval hranici 50 procent, v roce 1994 existovaly takové okresy pouze tři (Jičín, Most, Sokolov). Dnes již takový okres neexistuje.
