Evropané se nepoučili. Nechtějí vrty, jádro ani větrníky za humny, a tak opět zaplatí za drahou ropu a plyn
- Evropa už není závislá na ruském potrubním plynu. Plíživě se ale uvázala k nejistým dodávkám amerického LNG.
- Domácí těžba plynu v EU upadá, výjimku představuje nadějný rumunský projekt.
- Popularita zelených technologií úzce souvisí s cenami plynu a ochotou států tato řešení dotovat.
Válka uvěznila na Blízkém východě velké zásoby ropy a plynu a sedmadvacítka v současnosti čeká, jak dramaticky ji výpadky zasáhnou. Evropané mají pocit určitého déjà vu, protože témata jako diverzifikace a využití domácích zdrojů už se před časem přetřásala. Plány z doby pandemie koronaviru a energetické krize na počátku války na Ukrajině se však naplňují jen částečně nebo poněkud vykolejily. Zkušenosti ukazují, jak rychle jsou země ochotny zavrhnout své obavy o energetickou bezpečnost v době, kdy ceny plynu poklesnou.
„Přísahali jsme, že se poučíme. Slibovali jsme, že se věci změní, ale takhle to dopadlo,“ citovala BBC nejmenovaného evropského diplomata, jenž v unii postrádá dlouhodobou energetickou koncepci, která by nahradila krátkodobá havarijní opatření. „Je to úplně jako krize po totální ruské invazi na Ukrajinu. Jiný konflikt, stejné evropské rozpory a dilemata ohledně energie. Nemůžeme se stále točit v kruhu. Něco se musí změnit,“ tvrdí.
Z diverzifikace se stalo spíše nahrazení jedné závislosti druhou
Po ruském vpádu na Ukrajinu před čtyřmi lety se v sedmadvacítce čile hovořilo o slepé uličce závislosti na levném ruském potrubním plynu a ropě a nutnosti diverzifikace zdrojů. Urychleně se spustila výstavba LNG terminálů a hledali se noví dodavatelé. V současnosti je EU skutečně podstatně méně závislá na plynu a ropě z válčící země. V roce 2021 tvořily dodávky ruského plynu čtyřicet procent importu, loni to bylo třináct procent. V případě ropy se snížil ruský podíl z 29 procent na pouhé jedno procento.
Daní za to je, že v posledních letech významně vzrostla role LNG, jehož dodávky jsou méně stabilní a Evropa se o ně musí cenově přetahovat s asijskými kupci. V roce 2021 tvořil necelou čtvrtinu unijního zásobování, loni už to byla zhruba polovina. Zatímco před pěti lety byli dodavatelé zkapalněného plynu poměrně rovnoměrně rozvrstveni, nyní jsou výrazně v čele Spojené státy. Dováží se z nich více než polovina LNG, před válkou na Ukrajině to byla zhruba čtvrtina. Podobně v případě potrubního přívodu plynu vzrostla důležitost Norska.
Vzhledem k současnému konfliktu na Blízkém východě je pozitivní, že od roku 2021 v Evropě klesl odběr LNG z Kataru z dvaceti procent na loňských osm. Oba dvorní unijní dodavatelé plynu jsou nyní sice ze Západu, současné geopolitické napětí ale ukazuje, že ani to nemusí stačit. Nedávné třenice mezi Dánskem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem zalarmovaly evropské lídry, kteří varují před přílišnou závislostí na USA.
„Unijní plán REPowerEU na ukončení závislosti na ruských fosilních palivech si klade za cíl posílit energetickou bezpečnost prostřednictvím diverzifikace, snížení poptávky a zvýšení dostupnosti energií. Nadměrná závislost na americkém plynu je s touto strategií v rozporu,“ konstatoval Ústav pro energetickou ekonomiku a finanční analýzy (IEEFA).
Domácí těžba zní lidem hezky, dokud se neděje za jejich domy
Evropa si často stěžuje na to, že je znevýhodněná oproti americké konkurenci a nemá dostatek levných zdrojů zemního plynu a ropy. Zatímco USA drží téměř pět procent světových zásob těchto surovin, evropská jednička Norsko kontroluje necelé procento globálních rezerv plynu a sotva půl procenta ropy. Další evropské surovinové základny jsou na tom ještě podstatně hůř.
I tak je ale možné získat další komodity z domácích zdrojů. Velkou plynovou nadějí je v tomto směru rumunský černomořský projekt Neptun Deep, který má ze země učinit exportéra a pomoci s diverzifikací v regionu střední a východní Evropy. Pozitivní zprávy loni přišly i z Polska, kde se našly velké zásoby ropy a plynu u Svinoústí. Další bohatství leží ve Středozemním moři u Kypru, ale také v Norském moři.
Přesto všechno domácí produkce těchto surovin v Evropě klesá. Od počátku tisíciletí se těžba ropy podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) scvrkla na méně než polovinu a klesá i od covidu. U plynu není propad tak strmý, ale ani válka na Ukrajině sestupný trend trvale nezvrátila.
Symbolem evropského útlumu těžby se stalo Nizozemsko, které v roce 2024 definitivně skoncovalo s dobýváním plynu z pole Groningen. Místní si tam více než dvě dekády stěžovali na otřesy, které způsobovaly škody na budovách. Pravicoví populisté ale téma nyní zvedli. „V současné geopolitické situaci dává smysl ponechat si vlastní plynové vrty jako nouzovou rezervu,“ míní dle Reuters politik Geert Wilders.
O domácí těžbě se nyní hodně hovoří i v Německu, které je nadprůměrně závislé na dovozu energií, jejich import představuje dvě třetiny spotřeby. „Německo by mohlo pokrýt zhruba čtvrtinu svých potřeb zemního plynu z domácí produkce,“ řekl Euronews geofyzik Hans-Joachim Kümpel. K takové produkci by ovšem bylo třeba použít kontroverzní metodu frakování, která čelí časté kritice kvůli dopadům na životní prostředí. Odborník je ale přesvědčen, že tyto obavy jsou přehnané a technologie pokročily.
Tvrdí dokonce, že domácí těžba by byla klimaticky šetrnější než náročný dovoz LNG. Frakování ale bylo v zemi v roce 2017 zakázáno, podobně jako v některých dalších evropských zemích. Německé veřejné mínění je přitom rozdělené. Z průzkumu z roku 2023 vyplynulo, že 48 procent Němců ho považuje za nezbytné k překonání energetické krize.
V Itálii, která je nyní zranitelná vzhledem k nezanedbatelnému dovozu plynu přímo z Kataru, se firma Shell marně snaží přimět vládu ke zvýšení produkce ropy a plynu. „Potenciál je mnohem větší než to, co investujeme nyní. Mohli bychom investovat podstatně více,“ řekl na podzim podle Reuters představitel firmy João Santos Rosa.
Od pandemie koronaviru a problémů s dodavatelskými řetězci se řeší i domácí těžba dalších surovin, například prvků vzácných zemin a lithia. Problémem jsou ale regulace, byrokracie a místní odpor. Brusel vypsal téměř padesátku strategických projektů, které mají snáze získat povolení. Kritici však tvrdí, že i tak jde vše velmi pomalu a na rozdíl od USA v Evropě chybějí veřejné nástroje ke snižování rizik u těchto investic.
Úsporám plynu se poměrně daří, není to však jen dobrá zpráva
Jedním z nástrojů boje proti vysokým cenám se v době energetické krize stalo i snižování spotřeby plynu. V rámci posílení energetické bezpečnosti Brusel v roce 2022 vyhlásil dobrovolné zimní šetření surovinou o patnáct procent. Nakonec se sedmadvacítce podle think tanku Bruegel postupně podařilo v porovnání s předválečnou érou dosáhnout do roku 2024 osmnáctiprocentních úspor.
Rozdíly mezi zeměmi jsou přitom značné. Zatímco Finsko a Švédsko uspořily více než třetinu plynu, Polsku a Řecku se nepodařilo ušetřit ani desetinu. V Česku klesla spotřeba téměř o pětinu.
Otázkou však je, do jaké míry je pokles poptávky dobrou zprávou. V EU jsou tři velké zdroje spotřeby plynu: domácnosti, výrobci elektřiny a průmysl. Ten se však kvůli vysokým cenám suroviny během krize dostal do potíží a pokles poptávky tak mohl mnohdy signalizovat spíše existenční problémy než přechod na jiné zdroje a zvyšování efektivity provozů.
Týká se to především Německa, kde loni zbankrotovalo 24 tisíc, především malých a středních, firem, nejvíce od roku 2014. Tamní asociace chemického průmyslu VCI loni uvedla, že na plyn náročný sektor pracuje pouze na 72 procent své výrobní kapacity, což byla nejnižší úroveň od roku 1991.
Rozvoj zelených technologií ustrnul s poklesem cen plynu
Jednou z odpovědí na drahý plyn a nestabilitu dodávek se měly stát také zelené zdroje. Komentátoři proto nyní dávají za příklad ostatním Španělsko, které je díky větru a slunci při výrobě elektřiny méně závislé na cenách plynu. I Evropská komise si pochvaluje, že je tváří v tvář aktuálním energetickým potížím v lepší kondici než minule. Zatímco v roce 2021 se obnovitelné zdroje podílely na energetickém mixu z 36 procent, nyní je to 48 procent.
„Ačkoli tento strukturální posun zvýšil odolnost evropské energetické architektury vůči plynovým šokům, transformace ještě není dokončena. Klíčová odvětví, jako doprava, navíc zůstávají silně závislá na ropě,“ konstatoval Brusel a vyzval k urychlenému přechodu k elektrifikované ekonomice.
Tvrdí, že zavádění některých důležitých technologií, jako jsou tepelná čerpadla a elektromobily, je možné urychlit, protože jsou běžně dostupné. Daleko horší je to však s těmi, která jsou klíčová pro energeticky náročný průmysl, například s vodíkem a sofistikovanými řešeními k zachycování uhlíku.
Jenže i nedávná historie tepelných čerpadel v Evropě ukazuje, jak je situace ošemetná. Tento zdroj vytápění zažil v době energetické krize strmý vzestup a následně s poklesem cen plynu také poměrně dramatický pád, což tvrdě dopadlo na výrobce i instalační firmy. Je tak pravděpodobné, že si toto podnikání i v případě opětovného zvýšeného zájmu tentokrát leckdo rozmyslí.
Ani elektromobilita nepostupuje dostatečně rychle na to, aby současné ceny benzinu a nafty nebyly výrazným problémem. Loni tvořila čistě bateriová auta 19 procent nově prodaných vozů v bloku, polovinu oproti těm se spalovacími motory. Drhne i instalace solárních panelů a větrných turbín.
Loni poprvé po dlouhých letech stagnoval nárůst kapacity fotovoltaiky a unijní cíl pro rok 2030 je nedosažitelný. Jedním z důvodů je omezení podpory střešních instalací po energetické krizi, které vedlo k velkému propadu tohoto segmentu. Většina loňské nové unijní větrné kapacity byla instalována na pevnině. Tyto projekty ale v některých zemích narážejí na odpor místních, což se týká i Česka.
Kritici zelených zdrojů k tomu zpochybňují, zda jsou správnou cestou k energetické bezpečnosti. Podotýkají, že jsou nestabilní a stejně často potřebují plynovou zálohu. Navíc upozorňují na to, že produkci těchto technologií vévodí Čína, což vytváří další nebezpečnou závislost a přináší bezpečnostní rizika.
Sny o jádru se stále nedaří realizovat
V neposlední řadě se v době energetické krize upínaly velké naděje k jaderné renesanci. Atom se stal symbolem stabilního, domácího a nízkoemisního zdroje. I v tomto případě se sice část Evropy stále potýká s palivovou závislostí na Rusku, to ale není tak velký problém jako u dodávek ropy a plynu.
Od začátku války na Ukrajině každopádně k žádnému zásadnímu jadernému pokroku nedošlo, spíše naopak. Výroba elektřiny z jádra sice v unii od roku 2022 mírně stoupla, ale pořád je nižší než v roce 2021 a ve většině předešlých let. Uplynulé roky ji ovlivnily především dvě události: přechodná francouzská odstávka reaktorů a německý odchod od jádra, který energetická krize zbrzdila jen mírně. K útlumu produkce došlo i v některých dalších zemích, například v Belgii.
„Věřím, že pro Evropu byla strategická chyba, když se odvrátila od spolehlivého a cenově dostupného zdroje energie s nízkými emisemi,“ připustila nedávno šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Jediný skutečně pozitivní zvrat zažilo v předešlých letech Finsko, kde zahájil provoz reaktor Olkiluoto 3. Jeho výstavba trvala osmnáct let místo původně zamýšlených čtyř.
Panují tak pochyby o tom, jak rychle přibudou další plánované bloky, které chce postavit řada zemí včetně Francie, Polska a Česka. Další cestou jsou menší reaktory, ani u nich ale stále není jasné, kdy budou připraveny ke komerčnímu využití. Kritici jádra proto tvrdí, že sedmadvacítka plýtvá časem a obrovskými prostředky, místo aby je investovala do existujících a rychle instalovatelných zelených technologií.
