Evropští oceláři v krizi. Buď s pomocí vlád dekarbonizujeme, nebo zavřeme, říká šéf asociace
Evropské ocelářství čelí největší krizi za poslední dekádu. Od roku 2018 poklesla produkce oceli v EU o 20 procent. Důvodem je především masivní dovoz levného produktu z Asie, severní Afriky a z Blízkého východu, nízká poptávka a vysoké náklady na energie.
„Evropské společnosti nejsou schopny cenově konkurovat levným dodávkám z Číny a dalších regionů. Na evropském trhu dochází k silnému cenovému tlaku, kterému čelí nejen ocelárny, ale také celý automobilový průmysl,“ říká Axel Eggert, šéf evropské ocelářské unie Eurofer. Oceláři proto volají po veřejné podpoře.
Je uhlíkové clo neefektivní?
Jedním z opatření, která měla evropským výrobcům přinést úlevu, je zavedení takzvaného uhlíkového cla (CBAM). Tento mechanismus uvaluje zvýšené poplatky na dovoz emisně náročných produktů, jako je ocel a cement ze třetích zemí. Cílem je vyrovnat rozdíly v uhlíkových nákladech mezi EU a zbytkem světa.
CBAM je aktuálně v testovací fázi, což znamená, že dotčené firmy mají pouze povinnost podávat zprávy o svých emisích, avšak bez finančních závazků. Naplno by se měl mechanismus rozjet příští rok.
Podle Eggerta je však už teď jasné, že systém nefunguje dostatečně efektivně. Mnoho třetích zemí totiž exportuje do EU pouze malou část své celkové produkce oceli. To znamená, že ve výsledku nesou jen zlomek uhlíkových nákladů, zatímco evropští výrobci musejí platit plnou uhlíkovou daň za každou vyrobenou tunu.
Tytéž země se navíc snaží exportovat do EU ocel výhradně z nejefektivnějších a nejméně emisních zařízení. Tomuto postupu se říká „resource shuffling“ a v podstatě obchází uhlíkovou daň a globálnímu klimatu podle kritiků nijak nepomáhá. Tytéž firmy totiž na domácích a jiných zahraničních trzích nadále prodávají vysoce emisní „špinavou“ ocel.
Evropa nemá dost síly, aby určovala světové standardy
Pro experta na ESG a jednoho ze zakladatelů startupu Green0meter Karla Kotouna není chování firem žádným překvapením. „Nemůžeme čekat, že někdo přestane vyrábět špinavou ocel jen proto, že to chce Evropa. Po té oceli je poptávka jinde. Čína produkuje víc než polovinu světové oceli a její trh diktuje tempo,“ dodává s tím, že roční produkce Evropy (asi 130 milionů tun oceli) nestačí k tomu, aby zásadně ovlivnila celosvětové emisní standardy.
Podle Kotouna by se nicméně měla od příštího roku účinnost uhlíkového cla razantně zvýšit. Zavedení finančních povinností vytvoří silnější motivaci pro firmy systematicky sledovat svou uhlíkovou stopu, což povede k přesnějším datům a efektivnějšímu dohledu nad emisemi.
Kotoun také připomíná, že cílem CBAM není pouze snížit emise, ale také vybrat peníze na podporu zelených technologií: „Čím víc emisí firmy nahlásí a zaplatí za ně, tím víc peněz bude k dispozici na podporu zelených projektů. Proto je důležité nastavit systém tak, aby se vyhnul 'dírám' a donutil co nejvíce firem reportovat a platit. Bez těchto příjmů totiž nebude z čeho tyto zelené dotace financovat.“
Evropští výrobci ztrácejí konkurenceschopnost na světových trzích i proto, že cena v Evropě vyrobené ekologické nebo nízkouhlíkové oceli je mnohem vyšší než ta, kterou nabízejí firmy z ostatních regionů. „Stále ještě vyvážíme. Pokud se ale cena za tunu oceli, která je dnes zhruba 700 eur, zvýší o dalších 200 eur, nebudeme už schopni obstát v mezinárodní konkurenci,“ stěžuje si zástupce evropských ocelářů.
Z tohoto důvodu firmy po EU požadují, aby jim umožnila získávat bezplatné certifikáty pro export do destinací, kde neexistují klimatické cíle a podobně ambiciózní plány na dekarbonizaci jako v Evropě.
Oceli je ve světě nadbytek
Největší vrásky dělá ocelářům globální nadbytek oceli. Továrny v Číně, jihovýchodní Asii a v dalších regionech totiž vyrábějí nadměrné objemy, které následně míří do Evropy. Situace by se mohla brzy ještě více zkomplikovat, pokud Donald Trump splní své sliby a ještě zvýší cla na dovoz čínského zboží do Spojených států.
„Už dnes máme problém kvůli 25procentnímu clu na čínský import do USA, které bylo zavedeno během první Trumpovy vlády. Materiál, který dříve směřoval do Spojených států, dnes zaplavuje evropský trh,“ uvedl Eggert.
S tím souhlasí i Marcela Kubalová, předsedkyně představenstva české Ocelářské unie: „Trump nehledí na pravidla WTO, soustředí se na záchranu průmyslu v USA. Evropa sice pravidla volného obchodu ctí, ale vypadá to, že jsme jediní a zaplatíme za to vysokou cenu. Pokud už mají problémy giganti jako Thyssenkrupp či Volkswagen, je jen otázkou času, kdy to zasáhne i menší podniky,“ upozorňuje.
Podle ocelářů je nutné zavést opatření, která by chránila evropský trh před dopady globálního přebytku oceli. „Potřebujeme clo, které by reagovalo na nadměrné dodávky oceli přicházející na náš trh a zároveň zohledňovalo poptávku. Pokud je nízká a na trh přicházejí velké objemy, clo by mělo být až 25 procent,“ vysvětluje Eggert.
Oceláři se barví do zelena
Evropské ocelářství se postupně transformuje směrem k ekologičtější výrobě. Podle Euroferu by první projekty měly být uvedeny do provozu už v příštím roce, přičemž další budou následovat v následujících letech.
Cesta k „zelené oceli“ je ale pro průmysl extrémně nákladná. Vyžaduje rozsáhlé investice nejen do zdrojů energie, ale také do moderních tavicích technologií, jako jsou nové obloukové elektrické pece.
S takovou se do budoucna počítá i v Třineckých železárnách. Investice vyjde celkově na 25 miliard a začne se stavět už příští rok. Kromě elektrické pece v Třinci do roku 2030 postaví novou paroplynovou elektrárnu a v plánu je i železnorudná briketovací linka, která dokáže tvarovat materiál za studena a tím ušetřit velké množství energie.
„Projekt nám umožní dál vyrábět strategický materiál bez závazku placení extrémních nákladů na emisní povolenky, jejichž bezplatný příděl postupně skončí,“ uvedl minulý týden šéf Třineckých železáren Roman Heide s tím, že bez výrazné dotační podpory ze strany státu a EU není projekt reálný.
Výroba mimo Evropu?
Nové technologie nicméně nejsou bez nedostatků. Elektrické obloukové pece nedokážou obstarat primární výrobu – proces, při kterém se ve vysoké peci ze železné rudy vyrábí surové železo.
Surovinou pro nové pece tak bude šrot, ze kterého se už teď stává strategická surovina. „Je klíčové udržet šrot uvnitř hranic EU, protože má mnohem nižší uhlíkovou stopu než ocel vyráběná z primárních surovin,“ říká Eggert.
Podle něj bude chtít Evropa i v budoucnu na svém území mít primární výrobu oceli. Ta se ale už pravděpodobně nebude odehrávat ve vysokých pecích jako doposud. Většina projektů se nyní zaměřuje na přímou redukci železné rudy pomocí vodíku. Tento proces vytváří takzvané houbovité železo, které se poté zpracovává v elektrických obloukových pecích.
K tomu, aby se houbovité železo vyrábělo v Evropě, a ne pouze dováželo ze třetích zemí, je nicméně potřeba, aby klesly náklady na elektřinu a výrobu vodíku. Evropa totiž dnes nemá dostatečné kapacity na pokrytí všech energetických potřeb.
„Náklady na vodík a elektřinu jsou extrémně vysoké. Do roku 2030 potřebujeme 2,2 milionu tun zeleného vodíku, ale současné kapacity na to nestačí,“ upozorňuje Eggert. Oceláři proto žádají o co nejrychlejší podporu ze strany vlády i evropských institucí. Podle Eggerta musejí požadovaná opatření přijít během příštího jeden a půl roku.
„Času je málo, protože společnosti musejí v nejbližší době rozhodnout o investicích na mnoho let dopředu. Pokud podpora nepřijde, čeká nás vysoká uhlíková zátěž bez odpovídajících certifikátů CO2. Buď dekarbonizujeme, nebo zavřeme. Jiná alternativa pro nás neexistuje,“ říká Eggert.
Evropská komise má zveřejnit 26. února takzvaný „Clean Industrial Deal“, po němž by měl následovat Akční plán pro ocel a kovy, který poskytne detaily o podpůrných opatřeních.
Svět se dívá
Zatímco Evropa tempo dekarbonizace drží, ostatní regiony spíš zaostávají. Například Indie už oznámila, že nebude dekarbonizovat svůj průmysl před rokem 2070, tedy o dvacet let později, než je cíl EU. Stejný cíl jako Evropa mají i Spojené státy, kde se teď nicméně dá očekávat ochlazení po nástupu Donalda Trumpa.
Podle Eggerta si i ostatní části světa uvědomují potřebu změn, ale chtějí dát svému průmyslu mnohem víc času. „Evropa chce být průkopníkem a ukázat světu, že je schopna dekarbonizovat, a přitom si udržet konkurenceschopný a udržitelný průmysl výroby oceli. Pokud to dokážeme, ostatní budou následovat.“
Situace ve střední a východní Evropě je kritická
Eurofer uvádí, že následkem současné krize by v Evropě do roku 2030 mohlo být ohroženo až 2,6 milionu pracovních míst v ocelářském a souvisejícím průmyslu. Eggert upozorňuje, že krize už začala a nejrychleji se projevuje v Česku a v sousedních zemích.
„Viděli jsme například uzavření provozů společnosti Liberty v Ostravě, problémy v Maďarsku, Polsku a v dalších zemích. Situace má dopad i na Německo, kde dochází ke snižování kapacit a oznámení tisíců propouštění,“ říká zástupce celkem pětatřiceti evropských výrobců oceli.
Situace ve střední a východní Evropě se podle Eggerta navíc zhoršuje mnohem rychleji než v jiných částech Evropy. „Pokud česká vláda nepodpoří zbývající společnosti, jako jsou například Třinecké železárny, průmyslová výroba zde může zcela zaniknout.“
Důvodem je mimo jiné to, že ocelářství je zde úzce navázané na automobilky, které se v současné době potýkají s vlastními problémy. „Bez výroby automobilů nebude potřeba ocel, a naopak bez oceli se výroba automobilů zastaví,“ říká šéf Euroferu.
Evropský automobilový průmysl podle něj spoléhá na ocel vyráběnou v Evropě kvůli krátkým dodacím lhůtám a moderním výrobním kapacitám. Pro Evropu je proto klíčové zachovat tento průmysl, zejména ve střední a východní Evropě. „Je nutné přijmout opatření hned, jinak bude pozdě,“ uzavírá Eggert.
