Nakoupit a k tomu ještě investovat. Trumpovy hrozby zabírají, spojenci živí americký plynový boom
Tvrdý postoj šéfa Bílého domu Donalda Trumpa vůči zemím, které chtějí se Spojenými státy obchodovat nebo stojí o obranné spojenectví, nese v jedné oblasti ovoce. Především některé asijské země projevily nejenom větší zájem o nákup amerického LNG, ale zvažují i investice do ambiciózního aljašského plynového projektu. Také Evropská unie řeší, jak potěšit Trumpa finanční podporou LNG infrastruktury v zámoří, takzvaný japonský model však má své kritiky.
Trump se od svého nástupu do funkce pod hrozbami uvalení cel snaží přimět partnery, aby nakupovali více amerického zboží, a Washington si tak vylepšil svou obchodní bilanci. V čele produktů, které se nabízejí, jsou ty energetické. „Jedna věc, kterou mohou udělat rychle, je koupit naši ropu a plyn. Narovnáme to pomocí cel, nebo budou muset nakupovat naši ropu a plyn,“ prohlásil prezident před časem.
A řada zemí ho vzala vážně. „Na výroční konferenci energetického průmyslu v Houstonu začátkem března energetici uváděli, že společnosti z celého světa se v reakci na obchodní tlak prezidenta Trumpa snaží nakupovat více LNG vyrobeného v USA,“ konstatoval web Oilprice. Nejméně šest asijských zemí od Japonska přes Indii po Bangladéš už projevilo zájem o větší odběr, aby posílily své obchodní vazby a vyhnuly se clům
Evropa bude letos více LNG potřebovat
Více zkapalněného plynu z USA chce prostřednictvím terminálů v Německu, Řecku, Litvě a Polsku kupovat také Ukrajina, která se snaží získat si Trumpovu přízeň kvůli mírovým jednáním s Ruskem. „Pokud vezmeme politický aspekt, je pro nás lepší přivézt co nejvíce amerického LNG do Polska a postupně ho dopravit k nám,“ řekl Reuters šéf provozovatele ukrajinské plynárenské přenosové soustavy Gas TSO of Ukraine Dmytro Lyppa. Americká surovina by podle něj měla mít přednost například před katarskou. Ukrajina by ji mohla také skladovat ve svých poměrně velkých plynových zásobnících.
Evropa importuje ve velkém americký LNG už od začátku války na Ukrajině. Nyní unijní nákupy zkapalněného plynu opět nabraly na intenzitě a podle Bloombergu byly v březnu na sezonním rekordu. A je možné, že vysoký odběr bude pokračovat. Sice končí topná sezóna, ale evropské zásobníky nezůstaly po relativně chladné zimě v nejlepší kondici. V průměru jsou na třetině kapacity a bude třeba je přes léto naplnit. Evropské země se přitom už od ledna nemohou spoléhat na přívod ruského plynu přes Ukrajinu.
VIDEO: Trump nabízí Putinovi přátelství, Ukrajině bere bezpečnost. Evropa musí jednat, říká Bořek Lizec ve FLOW
Starý kontinent tak zřejmě bude muset dovézt mnohem více LNG než loni. „Přilákání dalších 250–350 nákladů LNG v letošním roce ve srovnání s uplynulým bude v létě rozhodující pro doplnění zásobníků,“ uvedl podle Bloombergu už v únoru Helge Haugane z norské energetické společnosti Equinor.
V Unii se přitom v současnosti vede debata o tom, jestli zachovat povinnost naplnit před zimou zásobníky na devadesát procent. Kritici opatření tvrdí, že se tím zdražuje plyn i v létě. Sedmadvacítce v tuto chvíli sice pomáhá slabá čínská poptávka po LNG, i tak jsou ceny v nizozemském virtuálním obchodním uzlu TTF pro odběr suroviny v létě o něco vyšší než na zimu.
Tchaj-wan se nejvíce bojí, tak slíbil účast na aljašském projektu
Trumpovi však nejde jen o nákupy LNG. Jeho ambice jsou daleko vyšší, chtěl by, aby zahraniční společnosti investovaly do plynových projektů na americkém území. Aktuálně mu jde o projekt plynovodu a vývozního LNG terminálu za 44 miliard dolarů na Aljašce.
Pokud by se jej podařilo realizovat, doprava amerického LNG k asijským kupcům by byla rychlejší, levnější, a navíc by se náklad vyhnul citlivému Panamskému kanálu. V současnosti například cesta LNG tankeru z texaského terminálu Freeport do Tokia trvá tři až čtyři týdny v závislosti na ucpanosti průplavu. Z Aljašky by to mohl být týden.
I tak ale dlouho panovaly pochyby nad tím, zda se projekt vyplatí. Až Trumpovy pohrůžky přiměly asijské země přehodnotit postoj. Nejaktivnější je v tomto směru Tchaj-wan, který se zřejmě obává o ztrátu amerického spojenectví pro případ čínské invaze. Státní firma CPC v březnu podepsala se společností Alaska Gasline Development Corp memorandum o záměru investovat do aljašského plynu.
„Touha být spojen se Spojenými státy z geopolitických důvodů je na Tchaj-wanu zdaleka nejsilnější,“ řekl Reuters Brendan Duval z americké společnosti Glenfarne, jež za projektem také stojí. Japonsko a Jižní Korea, jedni z největších importérů LNG na světě, nyní také zvažují, jak se do plánů zapojit.
Sedmadvacítka zvažuje japonský model
V tuto chvíli se ale zdá, že Tokio, Soul, japonské a korejské společnosti potřebují k rozhodnutí více času. Problematické je pro ně mimo jiné to, že investice se zhmotní v dodávky nejspíš až v roce 2030, kdy může být úplně jiná politická situace.
Otázkou je, nakolik na ně budou Američané dále tlačit. Do regionu před pár dny kvůli projektu zavítal aljašský guvernér Mike Dunleavy. Obě země se navíc bojí 25procentních cel na dovoz automobilů, které mají začít platit tento týden.
Tokio přitom rozhodně není nováčkem v investicích do zámořského plynu, v uplynulé dekádě do něj japonské finanční instituce vložily desítky miliard dolarů. Japonské banky Mitsubishi UFJ Financial Group (MUFG), Mizuho a SMBC Group patří podle webu LNG Industry mezi pět největších investorů do LNG projektů, včetně těch amerických.
Evropská unie v současnosti uvažuje o tom, že by se „japonským modelem“ inspirovala a také investovala do LNG v zámoří, aby si zajistila jeho nižší ceny, stabilitu dodávek i Trumpův vděk. Kritici však tvrdí, že japonský přístup je příliš komplexní na to, aby se dal v sedmadvacítce snadno zkopírovat. Rozbor Institutu pro energetickou ekonomiku a finanční analýzy například podotýká, že japonské společnosti musejí být velmi flexibilní a schopné prodávat přebytky plynu do jiných asijských zemí, což si od nich žádá investice i do infrastruktury v těchto státech.
