Válka na Ukrajině a s ní spojená energetická krize německý odchod od jádra nezvrátila, pouze na krátkou dobu odsunula. V sobotu tak země odstaví poslední tři zbývající reaktory, které jí poskytovaly šest procent elektrické energie. Většina Němců by přitom uvítala jejich další provoz. Vláda Olafa Scholze však sází na to, že se jí podaří jádro nahradit obnovitelnými zdroji i v době, kdy řeší snižování závislosti na ruském zemním plynu. Loni v zemi v důsledku geopolitické situace rovněž vzrostla výroba elektřiny z uhlí.
Ruská agrese a následné odstřihnutí Německa od plynu z potrubí Nord Stream přišly ve vrcholné fázi odchodu země od jádra, který odstartoval v roce 2011 po havárii v japonské Fukušimě. Tehdy bylo odstaveno osm ze sedmnácti reaktorů a naplánováno postupné vyřazení zbytku. Válka však podnítila debatu o zachování posledních tří bloků za plánovaný termín uzavření v prosinci minulého roku. Po politických bojích Scholz rozhodl o prodloužení jejich provozu přes zimní sezonu.
Pro konec jádra jsou hlavně voliči Zelených
„Odchod od jádra učiní naši zemi bezpečnější, protože nukleární energetika je vysoce rizikovou technologií. To nám ukázaly například nehody ve Fukušimě a Černobylu, obzvláště to platí ve válečných časech,“ slibuje si od definitivního uzavření provozů ministryně životního prostředí Steffi Lemkeová. Zdůraznila, že neohrozí energetickou bezpečnost země.
Přestože zavírání reaktorů má kořeny v silném protijaderném hnutí v zemi, většina Němců se aktuálně na záležitost dívá jinak. Třetina by si jich podle průzkumu agentury YouGov přála, aby provoz reaktorů pokračoval po omezené časové období, další třetina dokonce na neomezenou dobu. Pouze 26 procent tázaných v tuto chvíli podporuje odstavení. Krok má příznivce zejména mezi voliči Zelených, kteří ho protlačovali ve vládě, pro jaderný konec jich je 56 procent. Na druhé straně ho podporuje pouze dvanáct procent voličů svobodných demokratů.
Příznivci odstavení posledních atomových elektráren argumentovali i tím, že zvrat už není z technických důvodů možný. „Na další prodloužení doby provozu je příliš pozdě,“ řekl na sklonku roku Süddeutsche Zeitung i Georg Stamatelopoulos, člen představenstva společnosti EnBW, která provozuje jeden z posledních reaktorů. Provozovatelé podle něj postrádají další palivové tyče i personál, aby mohli reaktory dál bezpečně držet v chodu. „Toto odvětví už v Německu prostě neexistuje,“ dodal.
Splnit emisní plány bude bez jádra náročné
Pro Němce každopádně zůstává klíčovou otázkou, zda odstavení reaktorů v tak obtížné době skutečně neohrozí energetickou bezpečnost země. Faktem je, že během uplynulé dekády v Německu razantně stoupla výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů. V případě fotovoltaiky a větrných elektráren se instalovaná kapacita od roku 2011 více než zdvojnásobila. Obnovitelné zdroje tak loni vyrobily téměř polovinu veškeré německé elektřiny. Jde však o nestabilní zdroje. Loni v zemi vzrostla i výroba elektrického proudu z uhlí, v případě hnědého o pět procent, u černého o pětinu.
Kritici jaderného odchodu tak poukazují na to, že konec jádra nepřispívá ke splnění emisních cílů země, která chce do roku 2045 dosáhnout uhlíkové neutrality. „Tyto cíle jsou ambiciózní i bez vyřazení jaderné energie. A vždy když se připravíte o technologickou možnost, věci ztížíte,“ komentoval situaci pro Euronews energetický odborník Georg Zachmann z bruselského think-tanku Bruegel.
Pokud chce země skoncovat s uhlím nejpozději ve třicátých letech, je potřeba rozvoj obnovitelných zdrojů ještě více urychlit. Scholz uvedl, že Německo bude ke splnění svých plánů muset v příštích letech instalovat čtyři až pět větrných turbín denně. Aby se zajistila stabilita dodávek, plánuje vláda v Berlíně výstavbu nových plynových elektráren. „Postavíme elektrárny, které potřebujeme pro dobu, kdy vítr a slunce neposkytují dostatek elektřiny,“ řekl minulý měsíc ministr hospodářství Robert Habeck.
Německo se nyní upíná k dovozu zkapalněného zemního plynu a buduje ve velkém LNG terminály, což ho bude stát miliardy eur. V rámci energetické transformace se počítá také s dovozem zeleného vodíku a modernizací přenosové soustavy tak, aby si mohlo měnit elektřinu se sousedními zeměmi v závislosti na výrobě. Před Berlínem však stojí řada výzev. Chuť stavět zdroje, které se využijí pouze někdy, dosud nebyla velká. Výroba a přeprava zeleného vodíku je v masovém měřítku zatím také problematická.
Evropa je v otázce jádra nemilosrdně rozdělená
Německo není jedinou zemí, kde válka zahýbala s dlouhodobými jadernými plány. Belgie sice v posledních měsících dva reaktory uzavřela, zároveň však v lednu rozhodla, že u dvou prodlouží jejich životnost o deset let. Původně chtěla země s jádrem zcela skoncovat v roce 2025.
Naproti tomu jiné unijní státy chtějí budovat jak malé modulární reaktory, tak i velké bloky. Příkladem je Polsko, které v únoru podepsalo s americkým koncernem Westinghouse smlouvu o výstavbě první jaderné elektrárny v zemi. Druhou by měla postavit jihokorejská firma KHNP.
Varšava přitom může narazit na německý odpor – čtyři východní spolkové země v závěru uplynulého roku vyjádřily k polské výstavbě odpor. „Vzhledem k ničivým jaderným haváriím v Černobylu a Fukušimě by se v zájmu obyvatel a životního prostředí všech zemí Baltského moře mělo upustit od plánů na další využití jaderné energie,“ uvedlo v prohlášení braniborské ministerstvo sociálních věcí, zdravotnictví a ochrany spotřebitele.
Celkově je v Evropské unii patrný stále větší rozkol mezi zeměmi, které jádro považují za spolehlivý a čistý zdroj energie, a jeho důraznými odpůrci. V čele jaderného tábora stojí Francie s flotilou 56 reaktorů. Ty se sice v poslední době potýkají s technickými potížemi, což komplikuje výrobu a export elektřiny, prezident Emmanuel Macron však zároveň počítá s dalším rozvojem jádra. Země minulý měsíc přijala zákon, který by výstavbu nových bloků zjednodušil a urychlil.
Oba tábory svádějí boje o to, zda bude mít jádro místo v unijní zelené transformaci. V únoru se jedenáct evropských států včetně Česka pod taktovkou Paříže zavázalo k užší spolupráci v jaderném odvětví. Netají se tím, že její součástí bude lobbing za to, aby malé i velké reaktory mohly sehrát roli při dekarbonizaci evropské ekonomiky.
