Když dostal první fotoaparát, nenapadlo ho nic jiného, než jít do dolů. „Proč začínat u romantických krajinek, zátiší, nebo nakašírovaných portrétů. Mě v podstatě focení nebaví. Jenom dokumentuji těžký průmysl,“ říká Viktor Mácha, jeden z hrstky fotografů, kteří se systematicky zajímají o toto odvětví po celém světě.
Proč jste si vybral za koníček zrovna průmyslovou fotografii? Je to finančně i časově velice náročné hobby.
Geneticky to bylo asi dané. Předkové z matčiny strany byli správci oceláren a z otcovy horníci. Navíc strejda byl profesionální fotograf. Tak se to všechno protlo. Hlavním důvodem ale bylo, že jsem si zhruba před deseti lety uvědomil, že celá řada řemesel a technologií v těžkém průmyslu nenávratně každým rokem mizí, o industriálních stavbách ani nemluvě.
Považuji za mimořádně důležité tuhle archetypální složku kultury, tedy výrobu a zpracování kovů, dokumentaristicky zaznamenat pro další generace. Vždyť neuplyne dlouhá doba a potomci si pod termíny "martinská ocelárna", "kuplovna", nebo "cídič" nebudou schopni nic představit. Fotit modelky na plážích by bylo asi jednodušší, než se potit v ocelárnách.
Jaké jsou největší strasti fotografa hutí?
Tuhle otázku jsem nedávno zpracoval na svém blogu. Nedostanete povolení. Povolení dostanete, ale než se stihnete dostavit, už neplatí. Povolení dostanete, ale než se stihnete dostavit, závod mezitím zkrachoval. Výroba nejede, nebo právě skončila, výroba jede až moc a nese s sebou svá rizika. A když se to všechno zdaří, tak v mnohých závodech přichází výstupní cenzura snímků.
Těžký průmysl prochází útlumem. Navíc firmy navenek převlékají kabát a tváří se, že místo koksu a oceli vyrábí duhu a obláčky. Jak to vypadá v reálu?
Je to dynamická věc. Nemyslím si, že by šlo všechno v těžkém průmyslu z kopce, historie se pohybuje ve křivkách a podle potřeb trhu. Ale že hutnické firmy mění image, je zvláštní fakt. Před dvaceti lety to byla ještě poctivá hutnická loga se licími pánvemi a pyšnými hutníky v záři strusky. Dnes by si každý závod nejraději dal do znaku ledňáčka, kytičku nebo delfína. Jen aby tu opravdovou ocelářskou výrobu maskoval.To je podivuhodné a řadu hutníků a ocelářů ze staré školy to může urazit.
Jak konkrétně?
Není to vůči nim fér. Pracují v oboru třicet, čtyřicet let, a najednou jako by se na ně mělo zapomenout. Zakrýt za přívětivost k životnímu prostředí. To samé se ale děje i v petrochemickém průmyslu. Měl jsem zakázku pro jednu velkou firmu na focení výroby a oni si do provozu nechali přivézt autobus modelů a modelek.
Pravé zaměstnance jsem nemohl fotit vůbec. Pak vznikne naprosto nedůvěryhodná fotografie nádherné opálené blondýny s uzávěrem ventilu v rukou, ale to o těžkém průmyslu nevypovídá vůbec nic. To jsou jen image fotky z rafinérie, kterým snad ani nikdo nemůže věřit.
Ale ocelárny i rafinerie se snaží být čistšími provozy, nejen formou sebeprezentace…
K ochraně ovzduší již pomalu kráčí i Rusko. Jako příklad bych uvedl továrnu Vyksa, kde vyrábějí trubky s největším průměrem na světě a jejich poslední martinská pec (sloužící k přeměně surového železa na ocel, topí se pod ní mazutem - pozn. red.) brzy vyhasne. Rusko k tomu ale donutily zejména ekonomické důvody. Výroba v moderní elektrické peci je rychlejší a úspornější, než v peci na mazut.
Martinské ocelárny, které dříve bývaly standardem, jsou v Rusku už jen tři. Je vůbec s podivem, že tam přežívají tak dlouho. V České republice byl provoz poslední martinské pece ukončen v roce 2001 v Hrádku u Rokycan (patřící společnosti Z-Group Zdeňka Zemka). Má to tam neuvěřitelnou atmosféru továrny z roku 1906. Ale i tam to podle mého názoru spěje pomalu k zániku, středojemnou a jemnou válcovnu odstavili před pár lety.
A kde v České republice to funguje?
V Třinci to jede. Co tam se povedlo s celým integrovaným závodem udělat je neuvěřitelné a každý rok je navíc v zisku.
Dají se nějak porovnat hutě v jednotlivých zemích?
Výroba oceli je všude stejná, jen se liší počet zaměstnanců. Za těch deset let, co to dělám jsem navštívil desítky hutí, sléváren, válcoven a kováren. Pro srovnání. V jedné konvertorové ocelárně v Rusku pracuje na zavážecí platformě čtyřicet lidí. Jeden mačká knoflík, druhý zametá, a tak dál. V Chicagu, nebo Dortmundu na to stačí lidí pět.
Když jsem byl v Nižním Tagilu, ptal jsem se v místní železárně na počet zaměstnanců. A že patří prý k těm menším, že mají jenom 25 tisíc zaměstnanců, a na provoz je navázané celé město. Rusové raději všechny zaměstnají, aby mohli říct, že ctí sociální zodpovědnost a lidé pak navíc nemají čas příliš přemýšlet. Ovšem výplaty dávají v Rusku ve srovnání s jinými zeměmi až neuvěřitelně nízké.
Rusové raději všechny zaměstnají, aby mohli říct, že ctí sociální zodpovědnost a lidé pak navíc nemají čas příliš přemýšlet.
Jak je to s tou přezaměstnaností konkrétně?
Pro příklad bych uvedl hutě nedaleko Moskvy. Ty vylévají roztavený feromangan do pískových jam pod vysokou pecí. Nechají hmotu zatuhnout a pak tam naženou kazašské námezní dělníky ve dřevácích, aby ztuhlou hmotu krumpáči rozbíjeli a vyváželi za plat zhruba pět, šest tisíc korun. To je jinde ve světě naprosto nemyslitelná záležitost. Pro srovnání metalurg v Belgii má zhruba osmdesát tisíc korun.
Můžete srovnat možnosti fotografování v zemích, které jste navštívil?
V Rusku člověk přistane a cítí se nevítaným hostem. Od letištní kontroly, přes benzínku po hotel. Navíc když promluvíte anglicky, tak se tváří velice kysele. Naopak třeba na Ukrajině je to úplně naopak. Tam je u lidí cítit, že chtějí být součástí evropského kulturního světa. Tam stále funguje ta praslovanská pohostinnost. To jsem nikde jinde nezažil.
A další cíle již vyhledáváte?
Chtěl jsem do hutí v JAR, ale snahy dohodnout focení ztroskotaly. Je tam krize s vodními zdroji, která se dotkla i tamních závodů těžkého průmyslu. Spodní voda klesla natolik, že je mnohde na příděly a dochází proto k útlumu výroby. Takže se žádostmi o povolení teď začínám obesílat ocelárny v Indii. Samozřejmě by mě lákala i Čína, ale tam je fotografování průmyslových podniků naprosto neprůchodné. A pak je tu Latinská Amerika, zejména Brazílie. Hutí je mnoho, času a povolenek ale málo.
Více naleznete na Facebooku Viktora Máchy >>>
