Kirovský závod založil roku 1801 císař Pavel I., aby se zde vyráběly dělové koule. Strojírenská výroba se rozjela o deset let později a továrna bez přestávky v petrohradském přístavu taví, slévá a kouří dodnes. Nahlédněte do ní prostřednictvím fotografií Viktora Máchy.
Další etapa slévárny počala roku 1868, kdy závod převzal podnikatel N.I. Putilov, který zastaralý provoz kompletně modernizoval. To vedlo k rozšíření výrobních možností o kolejnice, vlakové vozy, zbraně, konstrukční a stavební ocel. V roce 1913 startuje výroba turbín a traktorů. Válečná léta s sebou navíc přinesla větší orientaci na zbrojní průmysl. Kirovský závod tehdy poprvé vyrobil nový tank typu T-80.
V důsledku vypjaté situace během nacistické blokády se v roce 1941 velká část výroby přesunula do čeljabinského "Tankogradu". Ani během dlouhého obléhání Leningradu a masivního bombardování se výroba v Kirovském závodě nikdy nepřerušila.
„Tohle by člověk v Petrohradu nečekal. Martinská ocelárna, jedna z hrstky posledních na světě, se krčí v přístavní části města. Typický oranžový kouř je vidět už zdálky. Dostat se dovnitř bylo docela štěstí, protože závod se momentálně potýká s ekonomickými problémy,“ říká ke své návštěvě Petrohradu industriální fotograf Mácha.
Martinský proces tavby je silně neekologický a zároveň drahý, továrna z těchto důvodů již omezila výrobu a propouštěla stovky dělníků. „Když jsem se tam chtěl před rokem vrátit, už to nešlo,“ uzavírá Mácha.
Po roce 1992 se z Kirovského závodu stává akciová společnost a ocelárna nadále funguje pod samostatným názvem Petrostal.
Ta v současné době pracuje se čtyřmi 85 tunovými siemens-martinskými pecemi. Odlévané ingoty se dále zpracovávají na profilové válcovně.
