Kunsthalle na Klárově. Z domova transformátorů je domov umění | E15.cz

Kunsthalle na Klárově. Z domova transformátorů je domov umění

Lucie Staňková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
1

Nedaleko stanice metra Malostranská stál ještě před pár lety honosně vyhlížející palác s omšelou fasádou. Nepřístupná budova s nejasným vstupem, kterou by na transformační stanici málokdo tipoval, léta chátrala. Ze zanedbané technické památky je nyní díky investici kolem 850 milionů korun výstavní prostor se světovými ambicemi.

Místo pro trafostanici začaly Elektrické podniky královského hlavního města Prahy hledat na Klárově počátek dvacátých let minulého století. Nejprve zvolily místo vedle Královských schodů, kde proto v roce 1924 daly zbourat Královskou vápenici. Kvůli exkluzivním výhledům na Pražský hrad nakonec volnou parcelu ponechaly vhodnějšímu využití. Musela ovšem padnout přes ulici stojící Bruská kasárna proslulá literární postavou dobrého vojáka Švejka, jehož posádka tam sídlila. 

Budova neoklasicistní trafostanice zachovávající styl okolní zástavby, která se začala stavět v roce 1930, vzešla z návrhu architekta Viléma Kvasničky. Vnitřní železobetonové konstrukce s volným půdorysem byly naopak přizpůsobeny průmyslovému provozu, kterému měla budova sloužit. Rozpor mezi exteriérem a interiérem umocňuje fakt, že podlaží na fasádu nenavazovala, často naopak zasahovala do oken.

Status technické památky získala budova v roce 2015, což vyžadovalo zachování jejího vnějšího objemu. Použití dnes již zakázaného hlinitanového cementu (výsledek hledání cementu odolávajícího síranům, který si v roce 1908 patentovala ve Francii společnost Lafarge – pozn. red.) však práce na nové podobě stavby značně zkomplikovalo.

„Tehdy se jednalo o inovativní materiál, který díky rychlému zrání významně zkracoval dobu výstavby. Odborníci ale v průběhu let zjistili, že materiál také rychleji ztrácí pevnost a ohrožuje klíčové ocelové výztuže,“ vysvětluje důvody komplikované potřeby bourat uvnitř budovy spoluautorka návrhu architektka Zuzana Drahotová.

Veškeré vnitřní konstrukce byly nakonec vybourány a nahrazeny novými. Z původní budovy zůstaly jen obvodové zdi, které stavebníci během prací uchytili do dočasných podpůrných ocelových konstrukcí. Vestavěli také nosnou monolitickou konstrukci a instalovali tepelné izolace. Všechny úpravy měly zajistit vysoké nároky na teplotu, vlhkost, únosnost i bezpečnost v případě požáru galerie.

„My jsme ten dům raumplanovým řešením (pojem architekta Adolfa Loose označující plán budovy beroucí v úvahu i velikost a světlou výšku místností v závislosti na jejich funkci a reprezentativním významu – pozn. red.) v podstatě zracionalizovali,“ říká druhý z autorů konverze trafostanice na výstavní prostor Jan Schindler. „Nové úrovně podlah nyní navazují na fasády domu lépe než dříve a dává to teď větší smysl,“ dodává architekt.

Budoucí výstavní provoz vyžadoval i zásadní rozšíření. Požadavek rodiny Pudilových, kteří budovu koupili v únoru 2015, byl vytvořit prostor splňující přísné podmínky nutné k zisku nejcennějších uměleckých děl. Mezi základy původní budovy tak musely být vyhloubeny další prostory pro umístění technologií, příjem a odvoz vystavovaných prací i jejich uskladnění v depozitáři. Původní zdi tak dlouhou dobu stály na hraně o celé patro hlubší stavební jámy.

„Ačkoli původní ručně rýsované výkresy základů byly překvapivě velmi přesné, což jsme ale zjistili až na konci, před započetím prací jsme si nebyli jisti. Používali jsme proto georadar, kterým jsme dokázali přesnou pozici původních základů zaměřit a upřesnit i průběh skály,“ vysvětluje další autorka návrhu Zuzana Drahotová.

Vnitřní prostory „Zengerovky“ byly ve chvíli oficiálního spuštění provozu v roce 1932 plně obsazeny technologiemi. Trafostanice byla koncipována jako nástupce tří starších objektů – měnírny Malá Strana, Měnírny Klárov pod Zámeckými schody a rozvodny transformující elektřinu pro provoz tramvají a trolejbusů v Praze 6 a 7 a na Starém Městě.

Technologický pokrok postupně umožnil snižovat prostorové nároky zařízení natolik, že je bylo možné přesunout do suterénu, kde podle architektů zabírá jen něco kolem 100 až 150 metrů čtverečních plochy. „Při výkopech jsme museli vyřešit obrovské množství kabelů v okolí budovy. Řada z nich už nebyla ‚živá‘, ale jejich přestřihování bylo vždy stresové. Vždycky jsme se pak běželi podívat, jestli ještě jezdí tramvaje,“ popisuje Drahotová.

Od roku 2006 čekala budova na nové využití. Život v ní udržoval pouze ateliér architektů Davida Pavlišty a Martina Rajniše a undergroundový klub Kokpit Kafé. Neudržovaná budova ale chátrala.

V roce 2015 padl záměr přebudování Zengerovy stanice na hotel podle návrhu Martina Rajniše. Prostor pro koupi dostala nadace rodiny Pudilových, která přišla s vizí vybudovat výstavní prostor světového formátu inspirovaný obdobnými institucemi z Francie, Švýcarska nebo ze Spojených států. Ke slovu přišli architekti, jejichž úkolem bylo navrátit život deset let chátrající budově a vyhovět přísným požadavkům na galerijní prostory.

Kunsthalle by se dala nazvat budovou paradoxu. Radikální bourání nevyhovujících a kontaminovaných vnitřních konstrukcí šlo ruku v ruce s citlivým přístupem k památkově chráněným exteriérovým prvkům. Fasáda si zachovala původní neoklasicistní punc. Z moderního „domu v domě“ na ni prosakují jen dva nové bronzové akcenty – vstupní lávka a nárožní nápis Kunsthalle.

Smysl poprvé získává terasa s ozdobnou balustrádou, kterou architekt Vilém Kvasnička vytvořil kvůli udržení dojmu městského paláce, za jehož fasádu ukryl technologie na výrobu elektrické energie. Nyní je terasa součástí kavárny, z níž se otevírají nové pohledy na Pražský hrad.

Ačkoli interiéru po vzoru řady současných budov dominuje monolitický beton, architekti ho k historickým konstrukcím bývalé trafostanice přiblížili takzvaným pemrlováním. Díky tomu získává beton hrubou nepravidelnou strukturu s viditelnými kamínky, na které se dělníci dostávají oklepáním vrchní vrstvy zdi kladivem. Pracnou techniku tam ale nepoužili pouze výjimečně, pemrlovaný beton interiéru dominuje.

V čase se architekti vrátili nejen použitím původních technik, ale i recyklací a využitím původních materiálů. Návštěvník se v budově může projít po lité podlaze s kousky původních měděných drátů a keramických střepů, skříňky na úschovu věcí jsou zase uzavřeny dvířky s původním drátosklem. V prostorách bistra, které na otevření prozatím čeká, zase visí restaurovaný mostový jeřáb.

Kunsthalle se otevřela veřejnosti 22. února. „Chtěli jsme toto magické datum stihnout a jsme rádi, že se to povedlo. Práce ale ještě neskončily. Náš tým se stále schází a dolaďuje detaily, mluvíme s uměleckým týmem, zajímá nás, jak se jim s budovou žije,“ říká Schindler, jehož ateliér už pro rodinu Pudilových navrhl kancelářský projekt Telehouse v Praze 6 nebo rezidenční komplex Triangle.

Zahájení prvních výstav v novém galerijním prostoru doprovázely protesty umělců, kteří před budovou provedli performance artwashingu (v zásadě využívání umění a uměleckých institucí za účelem zisku třetí strany – pozn. red.), kterým chtěli upozornit na původ finančních prostředků Petra Pudila z průmyslu fosilních paliv. „Pro mě je mnohem důležitější, že se do zanedbané budovy vrátil život. Do diskuzí o původu peněz se pouštět nechci,“ zakončil Schindler.

 

Nejčtenější

Newslettery