Myšlenka Kunsthalle čili Umělecké galerie se zrodila v roce 2015, kdy manželé Pudilovi koupili zchátralou Zenglerovu trafostanici na pražském Klárově. Po více než šesti letech je rekonstrukce u konce a Kunsthalle zahajuje provoz. „Až se po pandemii vrátí všechno k normálu, galerii může navštěvovat až 200 tisíc diváků ročně,“ odhaduje miliardář Petr Pudil, který se svou manželkou galerii prostřednictvím nadace The Pudil Family Foundation řídí. Miliardář poskytl E15.cz rozhovor výhradně ke Kunsthalle, na otázky o svém byznysu odpovídat nechtěl.
Můžete popsat příběh přerodu bývalé trafostanice na Klárově do podoby Kunsthalle?
S manželkou Pavlínou jsme již dlouho měli představu, že musíme udělat něco pro umění v Praze. Ten opravdový impulz ale přišel, když se tento dům objevil na trhu a byl na prodej. Má unikátní polohu a obrovský spirit. Věděli jsme, že je to neopakovatelná příležitost, že lepší místo bychom pro muzeum v Praze těžko hledali. Kvůli poměrně zásadní devastaci budovy byla navíc šance vytvořit i něco nového. Od toho okamžiku jsme začali stavět silný tým, který nám v realizaci projektu pomáhal. Řada klíčových lidí je s námi prakticky od začátku.
Projekt dostavby a rekonstrukce trval více než šest let. Nyní je u konce a Kunsthalle otevírá sály návštěvníkům. Čím tedy 22. 2. 2022 zahájíte?
Naše kurátorské oddělení přišlo s výstavou Kinetismus, sto let elektřiny v umění, což je logická reakce na prostor, kde se nacházíme. Účelem této budovy v minulosti bylo pohánět pražské tramvaje, takže má hodně co do činění s elektřinou. Proto bylo logické se dále soustředit na téma, které ukazuje novou funkci, tedy prezentaci umění, jež do budovy přinášíme.
Výstava se odkazuje i na dílo vizionáře kinetismu Zdeňka Pešánka. Jak byl spjatý s trafostanicí?
Tahle budova má se Zdeňkem Pešánkem hodně společného. Byl světovým průkopníkem použití neonu a v kinetickém umění celkově. V letech 1932 až 1936 navrhl pro čelní fasádu Zenglerovy trafostanice cyklus čtyř obřích světelně-kinetických plastik oslavujících elektrický věk. Na Světové výstavě v Paříži za ně získal mimořádné ocenění.
Po návratu do Prahy ale díla zmizela a na fasádu nebyla nikdy umístěna. V Kunsthalle jsou nyní k vidění alespoň v podobě velkoplošné projekce. Takže v trojúhelníku minulé funkce, současné funkce a Zdeňka Pešánka vznikl koncept této výstavy, kterou „kurátoruje“ Peter Weibel, ředitel centra pro umění a média v Karlsruhe. Je to retrospektivní hromadná výstava o tom, jak byli umělci celého světa inspirováni elektřinou a jak moc elektřina proměnila to, co dnes je uměním.
Máte připravený dlouhodobý dramaturgický plán. Co ještě letos návštěvníkům představíte?
Další velká výstava, která začne, až Kinetismus skončí, bude prezentace současného německého umělce Gregora Hildebrandta, který žije a působí v Berlíně a atraktivní formou pracuje s materiály, které zůstaly zapomenuté. Ať je to vinyl, VHS kazety, CD či magnetofonové pásky. Různým způsobem tak dává nový moderní prostor dosloužilým nosičům hudby a slova.
Budova je od roku 2015 památkově chráněná, přesto byla rekonstrukce zásadní. Jaké se zachovaly původní prvky?
Díky tomu, že se v rámci svého byznysu v Praze věnuji developmentu, mám profesionální tým, bez něhož by se Kunsthalle asi nikdy neotevřela. Také na spolupráci s památkáři si nemohu stěžovat. Pražští památkáři jsou velmi nároční a velmi profesionální. Pro tuto budovu byla jejich činnost přínosem.
Pokusili jsme se zachovat její industriální charakter v rámci nového designu a současně jsme zachovali důležité elementy budovy, které se tu historicky nacházely. Například původní kolejnicový jeřáb na přepravu transformátorů, který byl opraven a přemístěn na nové místo. Zachovali jsme i řadu dalších prvků.
Měl jste někdy v průběhu realizace chuť to vzdát?
Samozřejmě, byla to dlouhá a velmi těžká cesta. Zejména poslední rok a půl s kovidem. To bylo téměř na hranici mentálních, ale i finančních sil. Ale díky našim architektům a celému týmu včetně dodavatelské firmy jsme dneska tam, kde jsme, a po rekonstrukci začínáme v Kunsthalle novou kulturní etapu.
Je možné vyčíslit, na kolik vaši nadaci vyšlo vytvoření tohoto výstavního prostoru?
Celkový náklad, tedy nákup budovy a její rekonstrukce, je zhruba 850 milionů korun.
Vydělá si Kunsthalle na provoz? Kdo ji bude financovat?
Jsme nezisková a nevládní organizace. To znamená, že jsme nečerpali a nebudeme čerpat žádné dotace ani vládní podporu. Provoz bude i nadále významně podporován naší rodinnou nadací. Počítáme ale s tím, že si Kunsthalle jako svébytná kulturní instituce vytvoří příjmy z členství, prodeje lístků, obchodu, eventů či z gastronomie, které pokryjí náklady na výstavy a edukaci. Dá se říct, že každý návštěvník, jenž přijde, pomáhá udržet kvalitu, kterou jsme nastavili.
Proč nebudete o dotace či o podporu usilovat?
Chceme mít svobodu. S hlavním městem i se státem máme velmi korektní vztahy. Není to o tom, že bychom se chtěli distancovat. Kunsthalle má ale být svébytným a svobodným spolkem lidí, které umění baví, což právě může být pro naše členy atraktivní.
Jaké jsou odhadované náklady na provoz Kunsthalle?
Jedná se o šedesát až sto milionů korun. To záleží na náročnosti výstavního programu.
Budete vytvářet a doplňovat vlastní sbírky?
Kunsthalle Praha je z hlediska sbírky velmi inovativní. Koncept, že si postavíte palác a doprostřed dáte umění, které vlastníte, je koncept devatenáctého století. V 21. století už o tom musíte přemýšlet úplně jinak. Pro nás jako Kunsthalle není vlastnictví umění podstatná věc.
Naší ambicí je dát postupně dohromady přední sbírku středoevropského umění v širším mezinárodním kontextu založenou na dlouhodobých zápůjčkách od sběratelů, abychom vytvořili reprezentativní soubor, který bude vypovídat o tom, co střední Evropa v umění je. Už dneska máme dva tisíce položek, z nichž je od naší rodiny necelá polovina. Zbytek tvoří zápůjčky domácích i zahraničních sběratelů. Kdo sbírá, má potřebu sbírku sdílet, a proto doufáme, že se staneme místem, které bude sběratele zajímat.
Nedaleko přes most je Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Dáte v Kunsthalle prostor i mladým, neznámým tvůrcům?
Náš kurátorský tým počítá s tím, že jedním z pilířů bude i možnost dát šanci umělcům, kteří zatím nedostali žádnou velkou institucionální příležitost vystavovat. Bude se jednat o umělce z celé střední Evropy, nejen ty z Česka. Věřím, že máme tým, který dokáže dát šanci i těm, kteří zatím nejsou známí.
Petr Pudil (46)
Od roku 1998 působil v Mostecké uhelné společnosti, později se stal jejím menšinovým spolumajitelem. V poslední fázi již firmu přejmenovanou na Czech Coal ovládal z poloviny. V roce 2010 prodali s Vasilem Bobelou podnik Pavlu Tykačovi. Aktuálně se soustředí na investice v rámci BPD partners. S manželkou Pavlínou založil nadaci The Pudil Family Foundation, která vlastní a spravuje i nově otevřenou galerii Kunsthalle.
