Dánský architekt a zakladatel studia BIG Bjarke Ingels je spoluautorem vítězného návrhu pražské Vltavské filharmonie. Možnost vytvořit na unikátním místě stejně unikátní koncertní sál mu však nestačí. Přál by si, aby se budova stala ikonou Prahy i celé země. „Bude to splněný sen, pokud budou Pražané a Češi o Vltavské filharmonii přemýšlet jako o symbolu hlavního města a národa,“ říká Ingels.
Co bylo impulzem, že se váš ateliér přihlásil do soutěže o návrh Vltavské filharmonie?
Je to velmi jednoduché. Máte tu město tak unikátní, jako je Praha, a parcelu pro filharmonický koncertní sál u řeky hned vedle části města zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Taková příležitost se naskytne jednou v životě. Vůbec jsme nepochybovali o tom, že se máme přihlásit. Diskuze o umístění filharmonie ve městě se vedla už desítky let a my jsme ji stále jedním okem sledovali.
Prahu jste se svým týmem navštívil už loni na podzim. Jaký byl váš první dojem, když jste poprvé stanul na místě, kde má filharmonie stát?
To byla chvíle, kdy jsme si uvědomili, jak náročný projekt to bude. Máte tu magistrálu, regionální vlaky, metro, tramvaj. A nesmíme zapomenout na řeku. Všechno, co se tady pojí a dělá to místo obtížným, je ale zároveň tím, co ho dělá potenciálně velmi zajímavým. Právě filharmonie může být řešením tohoto složitého prostoru. Pokud vše dokážeme vyřešit hezky, může se toto místo stát velmi přístupným a příjemným nejen pro Pražany, ale i pro ostatní návštěvníky.
Prahu čekají v příštích letech velké změny.
Jak jste se vyrovnali s tím, že na severní straně parcela pro filharmonii přiléhá k nové čtvrti, o které ještě nikdo neví, jak bude vypadat?
Když se podíváte na územní studii tohoto brownfieldu, uvidíte, že počítá se zástavbou evropského typu, tedy městských bloků. Filharmonie zde v budoucnu vytvoří jakousi kapsu otvírající se vodě. V určitém smyslu je to velmi podobné souvislostem v okolí Rudolfina, které je také velice spojeno s řekou. Náměstí Jana Palacha by se dalo popsat jako jakýsi pro Prahu typický městský pokoj, který se otvírá řece. Něco podobného vytváříme také my.
Zadání pro budovu obsahovalo několik podmínek, které jste museli splnit. Co dalšího bylo důležité?
Významné kulturní instituce, jako je filharmonie, mohou působit odměřeným, nebo dokonce odrazujícím dojmem. My jsme se snažili představit si filharmonii, která je otevřená pro všechny, láká lidi dovnitř a je maximálně zapojená do života města.
Až přijdete za pár let do Vltavské filharmonie, i kdybyste nepatřila k milovníkům klasické hudby, budete v pokušení do budovy vstoupit, možná i vyjít nahoru po terasách a nahlédnout do různých prostor. A nakonec se třeba přistihnete, jak se vstupenkou v ruce sedíte v hledišti.
Chtěli jsme totiž zachytit představu „od řeky po střechu“. To byla jakási mantra pro tuto budovu, způsob, jakým vyzývá k aktivitě, k výstupu od hladiny řeky až na vrchol filharmonie.
Postavit novou budovu, která zasáhne do tváře města, je vždy náročné. Bez podpory veřejnosti se to nemusí povést.
Když jsme si dělali rešerši, pochopili jsme, jak jsou kulturní instituce pro Prahu důležité. A překvapilo nás zjištění, že o stavbě poslední budovy celostátního významu – Národního divadla – se rozhodlo na veřejném setkání Pražanů.
Myslím, že také dnes by se měly kulturní instituce stavět jako něco, co je určeno lidem. Sama budova nemůže fungovat pouze jako kulturní objekt v krajině, ale musí být její součástí, propojena s městem. Filharmonie může být předpokladem pro úspěch budoucího rozvoje v lokalitě.
Proč je vůbec důležité stavět v Praze filharmonii?
Praha má úžasný, celosvětově známý festival Pražské jaro a Česká republika je domovem skvělých dirigentů. Je překvapivé, že nemá důstojnou koncertní síň pro velké symfonické události.
Dnes má dvě místa pro koncerty. Jedno z nich je Rudolfinum, které je ale vhodné pouze pro malé akce a není tam dostatečný prostor pro velký orchestr, a druhé je v Obecním domě. To je však multifunkční prostor, kam se sice vejde velký orchestr, ale síň není akusticky určena symfonické hudbě. Je tam mnoho špatných míst, takže si kvalitu hudby neužijete.
Praha si zaslouží vhodnou koncertní síň i z důvodu udržitelnosti. Když chce dnes někdo z Česka vyjet za výjimečným hudebním zážitkem, musí do Berlína, Hamburku nebo do Kodaně. Ale v budoucnu budou moci lidé ze všech regionů v Česku přijet vlakem do Prahy a potom metrem nebo lodí k filharmonii.
Už dříve jste říkal, že vás inspirovala symfonická báseň Vltava Bedřicha Smetany. V čem tuto inspiraci najdeme?
Od chvíle, kdy byla filharmonie pojmenovaná po Vltavě a poprvé padla zmínka o této ikonické symfonické skladbě, která popisuje putování vody od pramene v horách skrze lesy do českých údolí, až dosáhne města, jsme cítili, že právě toto by měla filharmonie ztělesňovat. Když chodíte po Praze a přemýšlíte o ní, je to spojení kopcovitého terénu, Pražského hradu na vrcholu, svažujících se ulic, několika letohrádků v různých panoramatech města a samozřejmě řeky, která je v některých místech přístupná. A my jsme chtěli do budovy přenést tuto cestu tím, že se na jedné straně dotkneme řeky a na druhé dojdeme až do vrcholků kopců, které představuje střecha. Budova je tedy ztělesněním celé cesty Vltavy z hor až do města.
Metaforicky, ale i ve skutečnosti, že?
Ano, to by měla naše architektura ztělesňovat. Tento velmi racionální smysl pro půvab. Máte čtyři vrstvy, které jsou čelem k náměstí a k řece. Velké terasy se nahýbají tak, aby se dotýkaly země vždy dvěma protilehlými rohy, a to vytváří cestu, kterou šplháte výš a výš. A pokud bude pršet, voda poteče dolů podél hran, což vytvoří zmenšeninu cesty Vltavy. Stejně tak pokud bude sněžit, sníh zůstane na hranách teras ležet.
Pracujeme s vodou v různých skupenstvích a stejně jako v symfonii bude i součástí filharmonie. Smetanova Vltava byla vlastně klíčem k budově, právě tuto poezii jsme se snažili přeměnit v architekturu.
Navrhnout koncertní sál je pro architekta jednou z nejtěžších úloh. Jak jste nad ní přemýšleli?
Sál, to je především hudba. Jsou v něm přítomni hudebníci, proto chceme dosáhnout co největší intimity s orchestrem – jednak vizuálně, jednak samozřejmě akusticky.
Základní myšlenkou byly překrývající se okvětní lístky, téměř jako borová šiška otočená naruby. Na okvětních lístcích sedí lidé, díky překrývání se střídají a vytvářejí kruhovou formu. Přivádíme tak posluchače tak blízko orchestru, jak je to jen možné. To znamená, že můžeme do sálu umístit 1800 sedadel. A stejně tak jako venku je tu znázorněna cesta vody, i tady schody propojují všechny ochozy. Rozlišujeme dva druhy sálů, klasické kukátkové a arény. Toto je variace na arénový typ, kam když vstoupíte, můžete projít skrze celé hlediště, což také podporuje pocit pobytu v krajině, byť uvnitř budovy.
Komplexní budova na tak komplikovaném místě, to je úkol pro velkou skupinu odborníků. Kolik lidí a z jakých oborů se na designu budovy podílelo?
Podílelo se na tom nejméně padesát lidí. Spolupracovali s námi japonští akustici ze studia Nagata, italští dopravní konzultanti ze Systematiky a také dopravní experti z Prahy. Pracovali jsme s britskými inženýry z Buro Happold, pražskými architekty AED a rovněž s Theatre projects, což jsou odborníci na design divadel.
Projekt vytvářeli samozřejmě naši dánští architekti a venkovní design jsme konzultovali s americkými fasádními odborníky. Takže to je doslova kakofonie konzultantů, ale je to pochopitelné. Je to souběh mnoha dovedností, které se musejí spojit v jednom holistickém designu.
Pokud všechno půjde, jak má, hotová budova bude veřejnosti otevřena v roce 2032. Jaký to je pocit, být s projektem svázaný na dalších deset let?
Každý projekt, do kterého jsem byl zapojen a který měl přes tisíc čtverečních metrů, vždy trval osm až deset let. Takže to je stejné jako vždycky a já si neumím představit lepší způsob, jak strávit příštích deset let.
Jak byste chtěl, aby se Pražané dívali na budovu, kterou jste navrhli?
V Dánsku máme jednoho slavného architekta, který nepostavil téměř nic v Dánsku, ale postavil Operu v Sydney. Téměř celý svět považuje budovu za ikonu Austrálie a sami Australané o ní přemýšlejí jako o symbolu země, a dokonce celého kontinentu.
Bude to splněný sen, pokud budou Pražané a Češi o Vltavské filharmonii přemýšlet jako o symbolu hlavního města a národa. Budova byla právě proto navržena tak, aby byla co nejvíc otevřená a spojená s městem. Aby ji každý mohl považovat za svou.
Bjarke Ingels (47)
- Dánský architekt a zakladatel studia Bjarke Ingels Group, známého více pod zkratkou BIG, které založil v roce 2005, nyní ateliér zaměstnává víc než 600 lidí
- Architekturu studoval v Kodani a Barceloně, profesní zkušenosti nasbíral mimo jiné u Rema Koolhaase v rotterdamské kanceláři OMA
- Jeho ateliér se podílel na projektech po celé Evropě, Severní Americe, v Asii a na Středním východě
- Jedním z nejvýraznějších projektů je areál společnosti Google V Silicon Valley, který BIG navrhl Heatherwick Studios
