Na Technické univerzitě v Liberci (TUL) pracují více než šest let na elektromobilních autonomních vozítkách, respektive modulárních platformách, které by mohly pomáhat lidem na různých pracovištích. Jsou vybavené senzory a unikátním viděním prostřednictvím smíšené reality, díky němu tak přístroje lépe reagují na případné problémy a zastaví se. Nejnovější model aktuálně testují pro jízdu rychlostí až čtyřicet kilometrů v hodině. Zájem o jednotlivé kusy mají i firmy, problémem ale je chybějící legislativa. Třeba Česká pošta kvůli tomu nákup takových platforem odložila, ačkoli prošly zkouškou pro asistenční službu poštovního doručování.
Zatímco autonomní vozidla pro přepravu osob byla hlavním cílem řady automobilek, z průmyslu přicházely stále častěji otázky na to, zda by nebylo možné vytvořit „chytré“ vozítko i pro jiné využití. Vznikla tak myšlenka užitkové modulární platformy, která bude pomáhat – pojíždět například v hale, přiveze člověku oběd, počká a se zbytky zase odjede.
„Udělali jsme si průzkum jednotlivých odvětví, kde by mohlo být zajímavé, aby takové autonomní systémy jezdily. Byly to haly, zemědělská pole, stavby nebo doly, lesy a nezpevněné půdy,“ popisuje Michal Petrů, který celý projekt běžící od září 2018 do konce minulého roku vedl. Pro svůj záměr tým z TUL získal od ministerstva školství a Evropské unie celkem 89 milionů korun.
Smíšená realita usnadní provoz platforem ve výrobě
Původní myšlenka byla vytvořit vozítko, které pojede z bodu A do bodu B a bude schopné se vyhnout jak statickým překážkám, například sloupům a zábranám, tak těm dynamickým, jako jsou lidé a zvířata. Nakonec jej ale ještě rozšířili o technologii „follow me“, kdy vozítko umí následovat operátora – tím může být aplikace v mobilu, nebo třeba čip, který má dotyčný u sebe.
„Doplnili jsme tedy něco, co se rozvíjí v Americe a Asii,“ dodává Petrů. Vozítko by tak mohlo mít všestrannější využití, než jen pro převážení nákladu, ambicí je třeba i to, aby jezdilo po hranicích a detekovalo osoby, případně s vyvinutím bytelnější konstrukce by mohlo jezdit i v oblastech s určitým zamořením či radiaktivitou.
Nejdříve spatřil světlo světa virtuální model, teprve potom tým postavil první malé vozítko generace 0', na kterém se učili řízení, sběr dat i senzoriku. Postupně vznikly další tři modely. Poslední generace 1 je pak už robustní vozítko, které uveze minimálně jednu tunu nákladu a může tak jezdit například v dolech a aktuálně se testuje pro jízdu rychlostí čtyřicet kilometrů v hodině.
Pro řízení pak do vozítka přidali lidary, které využívají metodu dálkového měření vzdálenosti na základě výpočtu doby šíření pulsu laserového paprsku odraženého od snímaného objektu. Vozítko je ovládané prostřednictvím několikastupňového řídicího systému. Ten mu umožňuje se samostatně „rozhodovat“ a řídit.
Systém rozšířili i o technologii pro rozšířenou realitu Microsoft HoloLens. „Udělali jsme to tak, aby byl celý prostor snímaný smíšenou realitou a přizpůsoboval se tomu, že nebudu při autonomním pohybu závislý jen na lidarech, ale bude tam další bezpečnostní systém, který mi umožní kontrolu a spolupráci. Kdyby nastal problém, vozítko se raději zastaví,“ říká Petrů. Systém využívají například i v případě, kdy chtějí ve firmě propojit celý výrobní proces s robotem. Díky smíšené realitě totiž robot vnímá překážky a nezastaví se, ani do nich nenarazí, ale je schopný je objet.
