Kosmické poledne hýří barvami. Teleskop Jamese Webba zachytil mlhovinu Tarantule
Národní úřad pro kosmonautiku a vesmír (NASA) postupně zveřejňuje další unikátní snímky vzdáleného vesmíru pořízené nejvýkonnějším astronomickým přístrojem všech dob, teleskopem Jamese Webba. Tentokrát je to záběr mlhoviny Tarantule, ve které sídlí nejžhavější a nejtěžší dosud známé hvězdy. „Kdybychom byli v jejím středu, viděli bychom na noční obloze několik stovek hvězd, které by zářily srovnatelně jako Měsíc,“ popisuje expert na tvorbu hvězd Richard Wünsch z Astronomického ústavu AV ČR.
Mlhovina Tarantule, známá také jako 30 Doradus nebo NGC 2070, je rozsáhlá, pouhým okem viditelná emisní mlhovina. Skládá se převážně z ionizovaného plynu, který vyzařuje světlo různé barvy. Leží v severovýchodní části galaxie Velký Magellanův oblak ve vzdálenosti „pouhých 161 tisíc světelných let“, jak napsali experti NASA. Přezdívku Tarantule dostala podle oblaků prachu a plynu, které připomínají pavouka.
Mlhovina je největší a současně nejjasnější oblastí zrodu hvězd v místní skupině galaxií. Astronomové na ni proto zaměřili tři z Webbových infračervených přístrojů s vysokým rozlišením. Zajímá je také proto, že má podobné chemické složení jako gigantické oblasti, ve kterých vznikaly hvězdy v době, kdy byl vesmír starý jen pár miliard let – celkové stáří vesmíru činí podle výpočtů 13,7 miliardy let.
„Tehdy v něm byla tvorba hvězd nejintenzivnější, její tempo bylo asi desetkrát vyšší než dnes, a značná část hvězd v galaxiích vznikla právě tehdy. Proto se tomuto období někdy poeticky říká kosmické poledne a současnost se pak nazývá obdobím kosmického soumraku,“ vysvětluje Wünsch. Snímek zachycuje oblast rozpínající se přes 340 světelných let.
„V centru mlhoviny se nachází hvězdokupa R136, která vznikla jen před několika miliony let kolapsem obřího oblaku prachu a plynu. Kdybychom byli v jejím středu, viděli bychom na noční obloze několik stovek hvězd, které by zářily srovnatelně jako Měsíc. V hvězdokupě se také nachází nejhmotnější známá hvězda ve vesmíru o hmotnosti 200 až 300 Sluncí. Snímek ukázal řadu dosud neznámých vznikajících hvězd, a pomůže tak odhalit, jak tato extrémní hvězdokupa vznikla,“ zdůrazňuje Wünsch. Na zveřejněném snímku zmíněné žhavé a těžké objekty září bleděmodrou barvou.
Na rozdíl od svého předchůdce Hubbleova teleskopu dokáže dalekohled Jamese Webba pořídit ostré snímky těchto „hvězdných jeslí“, uvádí NASA. Na Twitteru kosmická agentura zveřejnila pro srovnání snímky z obou teleskopů.
Teleskop Jamese Webba v hodnotě deseti miliard dolarů, zhruba 246 miliard korun, vznikl v rámci mezinárodního programu, který vede NASA se svými partnery, Evropskou kosmickou agenturou (ESA) a Kanadskou vesmírnou agenturou.
Primární zrcadlo, hlavní optický prvek dalekohledu, se skládá z osmnácti šestiúhelníkových segmentů, které dohromady vytvářejí zrcadlo o průměru 6,5 metru. Díky tomu má Webbův dalekohled světelnou sběrnou plochu přibližně 5,6krát větší než jeho předchůdce, Hubbleův teleskop. Vesmír také pozoruje v jiné části spektra, což mu umožňuje sledovat i objekty, které jsou pro Hubbleův teleskop příliš staré, slabé a vzdálené.
Zatímco Hubble využívá oběžnou dráhu ve výšce 550 kilometrů nad Zemí, Webbův teleskop „parkuje“ v libračním bodě L2 vzdáleném 1,5 milionu kilometrů od Země, v němž se vyrovnávají odstředivé a přitažlivé síly v soustavě Země-Slunce. Do vesmíru jej loni 25. prosince vynesla raketa Ariane 5 z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně.
Elon Musk a projekt Starlink
