Praha směřuje ke dvěma milionům obyvatel. Musíme se na to připravit, říká Ondřej Boháč

Ondřej Boháč

Ondřej Boháč Zdroj: IPR

Ondřej Boháč, IPR
Ondřej Boháč, IPR
Ondřej Boháč, IPR
Vizualizace nového Libeňského mostu.
Libeňský most.
6
Fotogalerie

Ondřej Boháč už více než dva roky šéfuje pražskému Institutu plánování a rozvoje. Za základní podmínku zvýšení počtu postavených bytů za rok považuje sloučení 22 pražských stavebních úřadů do jednoho. Město navíc podle něj udělalo chybu, že si nenechalo dostatečný bytový fond k tomu, aby mohlo pracovat s cenou nájmů. „Praha si tak mohla ve městě udržet alespoň ty profese, které potřebuje pro svůj provoz,“ říká. Jak lze získat byty zpět do pražského bytového fondu? A jak hodnotí šéf institutu, který určuje příští podobu Prahy, další předvolební sliby kandidátů na primátora? Čtěte rozhovor.

Kolik Praha vlastní bytů?

Po privatizaci v roce 1991 vlastnilo město téměř dvě stě tisíc bytů. V současné době už jich má jen 35 tisíc, ale jen malou část z toho vlastní přímo město, protože většina těch bytů patří jeho městským částem. Přímo v majetku hlavního města je pak asi 5000 bytů.

Proč jich město tolik prodalo?

Protože privatizace byla velkým tématem několika komunálních voleb a ten politik, který lidem sliboval prodej „jejich“ bytů za výhodnou cenu, byl volený. Ono to ale v té době mělo krátkodobě pozitivní efekt. Je pravda, že ty privatizované domy jsou dnes opravené a to by se tomu Praze dělalo daleko hůř, nebo by to trvalo delší dobu. Město se tak zbavilo nějakého většího vnitřního dluhu, s tím vlastně souvisela i ta nízká cena, za kterou se podobné byty prodávaly.

Na druhou stranu si město mělo udržet alespoň nějaký rozumný počet nájemních bytů, aby se mohlo snažit pracovat třeba s cenou těch nájmů a udržet si ve městě alespoň ty profese, které potřebuje pro svůj provoz. Krátkodobě to tedy pomohlo, ale postupem času se ukazuje, že ta míra privatizace byla až příliš velká. Kdyby se privatizovalo a do toho hodně stavělo, tak by to asi bylo v pořádku, ale ono se jen privatizovalo a tím jsme si způsobili ten stávající problém.

Ptám se hlavně proto, že někteří kandidáti na primátora slibují, že dostanou byty do městského fondu zpátky…

Tohle je docela těžké téma, ale my si rozhodně myslíme, že by Praha měla mít k dispozici víc nájemních bytů a měla by s nimi umět pracovat. Není úplně nutné, aby je sama postavila, což by možná bylo trošku obtížné. Ale ta města, která mají podobný problém a v jeho řešení už jsou dál, jako například Mnichov, mají širokou škálu nástrojů, kterými ty byty ovládají.

Jako je dohoda s developery, o které mluví třeba Jakub Landovský?

Ano, ale je to vždy dohoda od dohody. Někdy se to od toho developera mohlo koupit, někdy to získat za nějakou protislužbu. Developer se pak zaváže, že byty bude sice vlastnit, ale bude tam mít nějaký podíl bydlení s regulovaným nájemným a podobně. Tohle má ale samozřejmě nějakou právní rovinu a ty cesty se musí hledat.

Kdybychom to chtěli udělat hned dneska, tak zjistíme, že tahle cesta není možná a tamta taky ne. Ale v rámci evropského práva to jde, protože třeba Mnichov to dělá a velmi dobře. My si musíme ty nástroje také nastavit.

Takže ta dohoda s developery je lepší možnost, než nákup bytů z rozpočtu hlavního města?

Já si myslím, že současná situace je tak složitá, že město nevyužívající všech možných nástrojů dělá chybu. Nesmíme si říct, že budeme jenom kupovat, nebo jenom stavět. Cílem je mít například nějakých patnáct procent bytů, které nemusíme nutně vlastnit, ale budeme je nějak ovládat, a to je běh na dlouhou trať. To by trvalo dvacet let, nedá se to zvládnout za jedno volební období.

Kandidáti na primátora jdou do voleb s plánem na „odšpuntování“ výstavby a v jejich programech to vypadá jako naprosto jednoduchá věc. Jak může případné urychlování po volbách vypadat?

To urychlování jde ale spíš velmi špatně. Jsou nějaké zákonné lhůty, máte správní lhůty. Ale urychlování bez změny legislativy je šílené. Dalo by se to zrychlit v té rovině, že stavebníci budou dopředu vědět, do čeho jdou a nepřekvapí je odezva úřadu na jejich projekty. Když bude ta situace čitelná, tak se to o něco urychlí, ale o nějakém výrazném zrychlení bez změny legislativy není řeč, to nejde.

Mluvíme o tom hodně, protože se tady nestaví skoro vůbec a jsou tady pozemky, kde by se stavět dalo. Ty soukromé i ty, které vlastní město. Jsou tu zkrátka místa, kde bez změny stavebního plánu můžete začít stavět. Jen tam musí být ten stavební úřad, který to musí povolit. Nyní jich má město 22.

Smysl toho jednoho stavebního úřadu je hlavně v tom, že se Praha pak může rozvíjet systematicky. Nikdo totiž nechce, aby se u něj stavělo. Žádný starosta si to nepřeje, protože ta stavba je často obtížná a lidé naprosto pochopitelně nemají rádi změnu. Na to, aby starosta ustál tlak místních, musí mít už opravdu velkou odvahu a může ho to stát politickou kariéru.

A stavební zákon se tedy bude v dohledné době měnit? Ministryně Dostálová to považuje za prioritu.

Ministryně Dostálová o tom mluví. Díky cenám bytů a nemohoucnosti stavět třeba dálnice a ty důležité infrastruktury začíná být ten tlak opravdu veliký a myslím, že by se mohlo konečně podařit s tou legislativou trochu pohnout.

Takže myslím, že je to reálné. Ono se ví, kudy to změnit, ale jednání bude potom velmi obtížné. Ten systém je totiž komplikovaný a plno lidí do toho může mluvit úředně i občansky. A zjednodušení spočívá v tom, že lidi a jejich pravomoci z toho procesu vyndáte, tam není jiná cesta. A když je zbavíme nějakého vlivu a toho, že mají ta razítka, tak se začnou bránit a budou říkat, že tam přece taky musí být se svým štemplem a bez toho jejich důležitého segmentu se stavět nedá.

Změna by vyžadovala opravdu velký elán a ochotu to ustát. Vezměte si jen to, jak primátorka Adriana Krnáčová nedávno otevřela téma Národního památkového ústavu, což nebylo úplně šťastné. Ale hlavní problém byl v tom, že se to objevilo odněkud shůry a najednou z toho bylo téma „vyndáme památkáře“. Zároveň se to i se to špatně komunikovalo navenek a všichni se najednou začali bát, že nás vyřadí z UNESCA. To je ale jen malá ukázka toho, co by se muselo dít, aby se ta legislativa zjednodušila. Takových UNESCO budete mít ve všech možných segmentech mraky. Když se někdo řídí popularitou a veřejným míněním, tak to nemůže nikdy udělat.

Ministryně Dostálová právě mluví o tom, že by úřady dostaly šedesát dní na vyjádření a pokud by to nestihly, bylo by to automaticky považováno za souhlas. Je tohle ta cesta?

Co teď ministryně říká, jsou naprosto správné principy a já bych to nerozporoval. Celý ten záměr je vlastně podle mě správný a je dobře nastaven. Můžeme jen doufat, aby se to zvládlo schválit. Čím dřív, tím lépe.

Vraťme se ke kandidátům na primátora. Každý z nich slibuje, že se budou stavět byty. Liší se jen v jejich počtu. Někdo z nich slibuje 2000, někdo 6000 ročně. Kolik bytů v Praze se dá postavit za rok?

V Praze by se mělo ročně postavit 6000 bytů a je jedno, jestli to bude stavět developer nebo Praha, ale tohle číslo by mělo být minimální. Podle aktuálních dat je nárůst obyvatel spíš vyšší, než jsme si mysleli a ta potřeba může být okolo osmi tisíc ročně. A takové číslo se nyní ani zdaleka nepovoluje…

Kolik se povoluje?

Pohybuje se to kolem dvou až tří tisíc bytů, takže ten nedostatek každý rok narůstá. Každý měsíc vám vzniká větší a větší dluh. Kdyby se udělal ten jeden úřad a využívaly se opravdu pozemky, které se nebudou muset nějak složitě připravovat, tak by se těch 6000 bytů ročně dalo reálně postavit. Ale museli by pro to ti politici udělat opravdu maximum.

Třeba ten jeden stavební úřad je toho základní podmínkou. Město má totiž nyní 22 bytových politik, nemá jen jednu, jak by mělo mít. Každý chce, aby se stavělo, ale u sousedů. Všichni mluví o tom, že se musí stavět a musí se dokončit dálnice, ale ne tady u nás.

Jeden z kandidátů dokonce slibuje, že do roku 2030 bude stát v Praze 140 tisíc nových bytů. Je to utopie?

Jako z lega by je chtěl postavit? Já si myslím, že to je nereálné. Ono postavit 140 tisíc bytů, to je ohromná investice. U takových čísel už by se nám začaly objevovat i další problémy, než jen to samotné povolení. Aby to někdo postavil, aby to někdo zaplatil… I když už dnes něco povolíte, tak máte skoro problém na tu stavbu sehnat lidi, takže podle mě je tohle skutečně utopie.

Že Praha směřuje ke dvěma milionům obyvatel, je zřejmé a je to v pořádku. Jen je třeba ji na to připravit. Máme ještě velký problém, který se v těch debatách moc nevyskytuje, že nemáme skoro žádný vliv na Středočeský kraj, kde se staví rychleji a funguje to tam na principu obec-úřad. Za Prahou se staví dvakrát rychleji než v okolí ostatních velkých evropských metropolí. Všechny s tím mají problém, ale nikdo tak velký jako Praha. Ten rozdíl mezi Prahou a Středočeským krajem se tak zvětšuje. Je to hrozný průšvih, protože lidé, kteří budou bydlet za hranicemi Prahy, každý den vezmou auto a do toho města přijedou.

Jestli tedy nezačneme stavět uvnitř města, tak je tu ještě jedna varianta – musíme udělat brutální infrastrukturu. Místo dvoukolejného železničního mostu potřebujeme čtyřkolejní a místo dvou pruhů jich potřebujeme šest a je otázka, zda to takhle chceme. Tohle je vlastně druhá cesta, kterou bychom se mohli vydat. Těžko dáme na hranice závory a budeme říkat „Středočeši, sem nejezděte…“.

Co říkáte na vizi Petra Stuchlíka o obydlení Libeňského mostu?

To sloužilo spíš k nějakému komunikačnímu účelu. To byl nějaký nápad…

Já se ptám, jestli je to cesta, kudy se bude pražská architektura ubírat, jak kandidát za hnutí ANO říkal…

Ne, ten projekt sám o sobě by byl strašně drahý. Ale podle mě to bylo spíš gesto, které mělo ukázat, že se Petr Stuchlík nebojí stavět moderní domy, moderní architekturu a že Praha potřebuje v některých směrech oživit.

Mně to vlastně v tomto směru bylo docela sympatické. Jinak to ale nemá cenu hodnotit. Byl to nějaký nápad na papíře. Stejně tak vám tady já můžu načrtnout, co chci.

Jak to vlastně teď s Libeňským mostem vypadá?

Tady je teď nový návrh rekonstrukce Libeňského mostu, že by se skořepina zachovala a nějakým způsobem by bylo možné nahradit ten vnitřní nosný systém tak, aby ten most mohl zůstat zachovaný. Dala by se tak jen nová mostovka, nová vozovka a to základní by zůstalo. Momentálně se to prověřuje, ale cesta by to byla dobrá, protože je ještě chytrá v tom, že by šlo opravovat jednu polovinu mostu a druhá by mohla normálně fungovat.

Kandidáti na primátora chtějí během příštího volebního období začít stavět metro D i Městský okruh. Dají se oba projekty ufinancovat? Je reálné, že se nová trasa metra začne stavět do roku 2022?

Myslím si, že ano. Do země se podle mě kopne do roku 2022. Klíčový blok tam byl kvůli tomu, že Praha neměla připravené nebo vykoupené pozemky. My jsme trošku zaspali se zákonem o dopravních stavbách, který umožňuje vyřizovat souběžně povolování stavby a vyřizování těch pozemků. Pokud se tento princip bude dát aplikovat na metro D, tak myslím, že to je reálné. Ta stavba připravená je.

A ta finanční rovina?

Tam to bude zajímavé. Když si vezmete ty reálné investiční možnosti, které má Praha k dispozici, tak to opravdu vychází tak, že z vlastních peněz postaví buď metro D, nebo Městský okruh. Jedno postaví z vlastního a na to druhé musí sehnat peníze odjinud. A to znamená, že by to musel zaplatit stát.

Ten rozpočet, který dokáže zafinancovat jen jednu stavbu, to jsou vlastně veškeré finanční možnosti, které Praha má včetně půjčky od evropské centrální banky. Ani s tou půjčkou na obě ty stavby nemáme.

Takže ten slib o obou stavbách je přehnaný?

Je asi fajn se o to snažit, ale musí to někdo vydupat na úrovni státu. Pokud by ale měla mít nějaká stavba přednost, tak jednoznačně to metro D, protože ten poměr investovaných peněz a svezených lidí je úplně jinde.

Ondřej Boháč (34)

Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Působil v občanském sdružení Oživení. Od roku 2006 pracoval na pražském magistrátu. V roce 2011 se stal poradcem prvního náměstka primátora, o dva roky později stanul v čele odboru kanceláře primátora. Zástupcem ředitele IPR se stal v roce 2015. V prosinci 2016 byl jmenován šéfem institutu.