Lex Babiš u soudu může projít jen zčásti. Ptali jsme se ústavních právníků
Prezident Miloš Zeman potvrdil, že se kvůli zákonu o střetu zájmů obrátí na Ústavní soud. Poslanci přehlasovali jeho veto legislativní úpravy, kvůli které se ministr financí Andrej Babiš bude muset zbavit svého podnikání. Co se bude dít u Ústavního soudu? Je zákon opravdu protiústavní? Ptali jsme ústavních právníků, docenta Jana Kysely a doktora Ondřeje Moravce.
O jaké argumenty se prezident republiky může u Ústavního soudu může opřít?
Kysela: Prezident republiky použije argumenty, které formuloval při vrácení novely zákona o střetu zájmů Poslanecké sněmovně - diskriminace kvůli majetku, zásah do legitimních očekávání, přílišné omezení vlastnického práva ve vztahu k médiím.
Jaká by měla být rovnováha mezi střetem zájmů a právem na soukromé vlastnictví?
Kysela: Zvažovat je třeba kapacitu veřejných funkcionářů roztodivných typů zneužívat svého postavení. Dozajista nikomu nevadí (pasivní) soukromé vlastnictví v podobě bankovních vkladů, velkolepého domu, sbírky obrazů a podobně, ač může jít o miliardy. To, co vadí, či vadit může, je "aktivní vlastnictví", zmnožované podnikáním.
Proto mi připadají restrikce nejen podnikání vlastním jménem, ale i správy vlastního majetku, který spočívá v obchodních společnostech, důvodné. Veřejný funkcionář má být v maximální možné míře služebníkem veřejnosti, a nikoliv svého majetkového prospěchu. Kariéra konkrétního člověka může být pestrá, avšak tak říkajíc konsekutivně, a nikoliv simultánně. Je možné být úspěšným podnikatelem, ministrem, prezidentem, mudrcem, ovšem ne současně.
Je zákon protiústavní?
Moravec: Restrikce v právech obchodních společnostní, na jejichž kapitálu se účastní člen vlády, je podle mého názoru ústavně souladná. Svobodná soutěž politických sil zůstává tímto opatřením nedotčena, jedná se o rozšíření okruhu neslučitelných činností, pro což je v Ústavě opora. Rovněž se nedomnívám, že by tímto zákazem byla porušena něčí ústavně zaručená základní práva.
Úpravu nepokládám za diskriminační, protože k rozlišování nedochází na základě charakteristik, které jsou neovlivnitelné. Každý si může vybrat, zda chce vlastnit společnosti ucházející se o dotace a veřejné zakázky, nebo se ucházet o vrcholné funkce. Nedochází ani k nepřiměřenému omezování ústavně zaručených základních práv.
Diskutabilní jsou však restrikce v oblasti vlastnictví médií. Tisk v mnoha případech bývá spojen s určitým politickým proudem či dokonce politickou stranou, vydávání tiskovin patří mezi tradiční nástroje politické propagandy. Podstatná je transparentnost (větším zlem by byly skryté ingerence do zdánlivě nezávislého média). Restrikce jdoucí tímto směrem tak podle mého názoru mohou být považovány za nepřiměřené omezení svobody projevu (která kryje i právo vydávat periodický tisk) a svobodné soutěže politických sil.
Na rozhlasové a televizního vysílání jsou (spíše historicky) z důvodu omezenosti kmitočtového spektra kladeny požadavky na jeho objektivitu a vyváženost. Očekává se, že tato média budou politicky neutrální. Vzhledem k tomu, že jde o činnosti, k nimž je třeba licence udělované Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, jeví se mi toto omezení jako ještě přijatelné, a to zejména vzhledem ke společenskému konsensu, který předpokládá politickou neutralitu provozovatele vysílání.
