Třicátá léta na Vinohradech. V Praze se podařilo zrekonstruovat vilu, která své obyvatele vrací v čase

Nebylo mu ještě ani třicet, za sebou měl několik málo návrhů, a přesto se dostal k obrovské zakázce. Architekt Martin Hajný dnes říká, že to bylo dílem náhody, nakonec se ale stalo, že to byl právě on, kdo měl na starost rekonstrukci pražské vily v širším centru hlavního města. A tak zatímco některé domy ve vyhledávané čtvrti chátrají, tento připomíná naleštěný vinohradský klenot. Projekt trval šest let.

Hajného oslovila mladá rodina, která už na Vinohradech bydlela. Obývala tu jinou vilu, kde však byla v nájmu. Právě ta ale nejspíš rozhodla o osudu jiného domu na pomezí Vinohrad a Vršovic. Čtvrť si totiž manželé zamilovali, a tak se rozhodli koupit nedaleko polovinu dvojvily. Nakonec do ní investovali desítky milionů korun. Dům je součástí unikátního souboru, který tu vznikl ve třicátých letech. Postavit ho tady nechalo Stavební družstvo pražských novinářů a spisovatelů. Právě ti pak ve většině případů zdejší domy obývali.

Známější je nedaleká Kolonie Svoboda, jež ovšem vznikla dřív, blíž centru, a to podle návrhu Františka Alberta Libry. V té době byly ještě pozemky v okolí Flory prázdné, nacházely se zde jen pole a louky. Jenže podobně jako dnes, i ve dvacátých letech minulého století zuřila v tehdejším Československu bytová krize. Stát tehdy zareagoval novými zákony, poskytoval ale také půjčky. Toho družstvo využilo a rozhodlo se tu vybudovat nejen rodinné, ale rovněž bytové domy. Zatímco bytovka vznikla nakonec jen jedna, vil se v jejím sousedství objevilo celkem třicet. Všechny byly dílem architektů Tomáše Pražáka a Pavla Moravce. V roce 1933 se do nich nastěhovali první majitelé.

Půdu a sklep máte?

Třicátá léta jsou v rekonstruovaném domě cítit i dnes, byť zmizela typická vlhkost a přibyly několikery dveře. Majitelé spolu s architektem respektovali původní styl, dům se přesto podařilo zmodernizovat a také rozdělit – původně ho obývala jediná rodina, dnes jsou tu tři samostatné jednotky.

„Objekt byl ve velmi špatném stavu, klienti přitom očekávali vysoký standard bydlení. Dlouho samozřejmě trvalo vyřídit potřebná povolení, hlavně od památkářů, v průběhu projektu se navíc některé věci měnily, přidávali jsme například tepelné čerpadlo,“ líčí architekt Hajný. Polovinu dvojdomu nyní, netradičně pro tuto lokalitu, obsluhují dva geotermální vrty hluboké asi 200 metrů. Původně se měl přitom o teplo v domě starat pouze plynový kotel. S válkou na Ukrajině ale přišla energetická krize, která majitele motivovala zdroj změnit. Dnes čerpadlo v domě obsluhuje nejen topení, ale rovněž klimatizaci.

Složitá byla i přeměna spodního a horního patra na samostatné byty. Zatímco dole byl původně sklad uhlí, nahoře osiřelá půda. Tu stavitelé nakonec celou odstrojili, zbyly jen trámy, na něž se postupně nanášela nová střecha a interiéru ukrojily také samostatné schody. Jsou jednou ze současných vrstev domu, stejně jako samostatný vchod, u kterého ústí.

Nahoře, stejně jako v přízemí, se podařilo vytvořit jednotku 3+kk, každé podlaží má plochu 120 metrů čtverečních. Ve spodní části přibyla navíc tři zcela nová okna. Prostřední dvě patra – původní obytný prostor – teď obývají majitelé domu. Pro celý dům je typická dubová kuchyň s tmavým nátěrem a skříně na míru ve stejném tónu. Všechen vestavěný nábytek navrhovalo Hajného studio se záměrem spojit současnost s historií domu. V části, kterou obývají majitelé, ho doplňuje kusový nábytek firmy Modernista. Ta se specializuje na přesné repliky českého kubistického, funkcionalistického a artdecového nábytku, navíc sídlí na kopci jen kousek odtud.

Víno z krbu

Srdcem dvoupatrového bytu jsou původní dřevěné schody a také nábytková stěna, jež zahrnuje krb. Kdysi se do něj přikládalo z chodby, dnes se nevyužívá, a tak ve výklenku v předsíni mohla vzniknout malá zapuštěná vinotéka. Původní stěna ale zůstala, podařilo se ji zrevitalizovat a nyní je dominantou obývacího pokoje. Stejné zůstaly i dispozice, do kterých se vkládaly především koupelny s drobným obkladem. Zachránit se nepodařilo původní dveře, v interiéru jsou však jejich přesné kopie, jež se rozšířily také do dalších částí domu.

„V interiéru bylo možné zachovat jen minimum, to nám ale poskytlo široké možnosti pro citlivé vkládání nových prvků. Vestavěný nábytek jsme navrhli tak, aby působil moderně a nadčasově, ale s odkazem na historii domu a poctivé řemeslo,“ líčí Hajný.

Zahrada vystoupila nad garáž. Do původní podoby se dostala i fasáda s hrubou okrovou omítkou. Cihly byly ve stavu, který nebylo možné napravit, a tak je architekt nechal zakrýt novou dvoucentimetrovou vrstvou cihelných pásků řezaných na místě z betonových cihel. Střecha je složená z tradičních bobrovek. Hlavní změna nastala ve výklenku domu, takzvaném rizalitu, který dřív tvořil balkon třetího patra, dnes je protažený o patro výš a představuje samostatnou terasu půdního bytu.

Přístup ven má rovněž spodní byt, k dispozici má část zahrady. I ta prošla renovací, a to podle krajinářského studia Steiner Malíková, jež sem umístilo také malý bazén, který udržuje kvalitu vody na základě přírodních principů. Původní garáž dostala železobetonovou konstrukci, na jejíž střeše vznikla nová část zahrady. „Nechtěli jsme tu vytvořit skanzen, naopak jsme chtěli původní i současné prvky postavit proti sobě a nechat je vést dialog o nadčasovosti českého a evropského designu,“ říká architekt Hajný.