Zákon o svobodném přístupu k informacím nedopadá na politické strany. Nenaplňují klíčové znaky veřejných institucí, i když čerpají peníze také z veřejných zdrojů a stát v omezené míře kontroluje jejich činnost. Podle nového verdiktu Nejvyššího správního soudu nelze strany považovat za takzvané povinné subjekty, které zákon zavazuje k poskytování informací. Rozhodnutí je dostupné v databázi soudu.
Nejvyšší správní soud se konkrétně zabýval sporem právníka Michala Kincla s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Chtěl od komunistů zjistit, kolik členů mají v Brně-Bohunicích.
Spor trval několik let, už jednou jej Nejvyšší správní soud vrátil k novému projednání, Městský soud v Praze poté Kinclovu žalobu zamítl. Konstatoval tehdy, že u stran převažují znaky soukromé instituce, nicméně povinnost poskytovat informace by na ně mohla dopadnout alespoň v případě, když chce žadatel vědět, jak zacházejí s poskytnutými veřejnými prostředky.
Podle nového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu však postavení takzvaných povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím nelze odvozovat od charakteru požadované informace. Je potřeba mít jasno, v jakém informačním režimu se nacházejí.
"Soukromoprávní subjekty nelze stavět do postavení 'Schrödingerových koček', které současně jsou i nejsou veřejnými institucemi a ustálí se ad hoc v jedné z těchto pozic až poté, co jsou požádány o poskytnutí konkrétní informace," stojí v rozhodnutí.
Schrödingerova kočka je myšlenkový experiment známý zvláště mezi teoretickými fyziky. Figuruje v něm kočka v neprodyšně uzavřené krabici s nádobkou s jedovatým plynem. Dokud se krabice neotevře, není jisté, zda kočka žije, anebo je mrtvá, při zjednodušeném vnímání kvantové mechaniky pak existuje v obou stavech zároveň.
Nejvyšší správní soud se přiklonil k závěru, že politické strany k povinným subjektům nepatří. Rozhodnutí Městského soudu v Praze proto zrušil a sám žalobu odmítl.
K výsledku sporu přispěl nedávný nález Ústavního soudu týkající se energetického kolosu ČEZ. Kvůli tomu, že je založen a kontrolován státem, jej správní soud dříve považoval za povinný subjekt. Ústavní soudci ale přišli s jiným výkladem zákona, výrazně tak omezili informační povinnost organizací zřizovaných státem či samosprávami.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jeho rozhodnutí se vztahuje k aktuálnímu znění zákona. Politikům ani podle ústavních soudců nic nebrání, aby na politické strany informační povinnost rozšířili, museli by to ale udělat jasným a zcela určitým způsobem.
"Stanovit informační povinnost politickým stranám jen na základě značně neurčitého pojmu veřejné instituce, a dotvářet tak psaný zákon o svobodném přístupu k informacím, soudy podle Ústavního soudu nemohou," konstatoval Nejvyšší správní soud.
